Alexander Katsapov má rád
Alexander Katsapov se narodil v bývalém Leningradě -- dnešním Petrohradě, kde žil až do svých dvaceti let.Vystudoval Ruskou baletní akademii A. Vaganovové, poté byl v angažmá ve Státním akademickém divadle Musorgského. Od sezony 1997/98 je sólistou Národního divadla v Praze. Na scénách Národního divadla ho mohou diváci vídat jako Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, v roli Prince v Labutím jezeru, Šípkové Růžence a Louskáčkovi, jako Johannese Friedemanna v baletním dvojvečeru Malý pan Friedemann / Psycho nebo v choreografiích Jiřího Kyliána Dítě a kouzla a Sinfonietta.
V petrohradském Státním akademickém divadle jsem prožil čtyři roky a za tu dobu náš repertoár zůstával prakticky stále stejný, takže mě tam práce přestávala těšit. Navíc pro moji manželku, která je Japonka, vyvstaly obtíže kvůli pracovnímu povolení. Zrovna v té chvíle jsme se dozvěděli, že Jana Kůrová zakládá v Praze soubor a hledá po světě tanečníky. Rozhodli jsme se to tedy zkusit. U Jany Kůrové jsme tančili asi deset měsíců, a nedlouho před tím, než její projekt skončil, jsme dostali i se ženou nabídku od šéfa baletu Národního divadla. Neváhali jsme a chopili se příležitosti.
Zvykl jsem si velice rychle. Když přijíždíme z nějakého zájezdu, mám pocit, že se sem vracím jako domů.
Ale ano, vždyť tam žije celá moje rodina, všichni nejbližší příbuzní. Zrovna nedávno mi otec poslal knížku o Petrohradě a když jsem si ji prohlížel, měl jsem chuť se tam aspoň na několik týdnů rozjet. Bohužel čas mi to zatím nedovoluje.
Řekl bych, že ne tak bouřlivé, je tady méně baletních fanoušků než u nás.
Moje rodina byla zaměřena spíš sportovně. Otec dělal atletiku, skákal do výšky, maminka se věnovala gymnastice. Já jsem to chtěl původně zkusit s plaváním, ale maminka mě přiměla k tomu, abych začal s baletem.
Boj s vlastní leností. To že musíte, i když se vám nechce.
Skoro denně. Naštěstí na jevišti ze mě tíha spadne a atmosféra představení mě většinou spolehlivě pohltí.
Momentálně máme velice pestrý repertoár, což mě vyhovuje. Rád účinkuji skoro ve všech rolích, nebaví mě pouze ty, které jsou čistě technické, které neobsahují žádný psychologický rozměr a stojí jen na tom, co máte v nohách. Stejně jako většina lidí v souboru dávám přednost rolím s dramatickým nábojem. Pro mě je to třeba Učitel v Dítěti a kouzlech, Friedemann v Malém panu Friedemannovi, Romeo a Merkucio v Romeovi a Julii, Liftboy - Smrt v Isadoře Duncan, Lenskij v Oněginovi.
Je to náročnější. Když spolu zkoušíme na sále, pak společně jedeme na představení, přijedeme domů a znovu se bavíme o práci, je toho někdy až moc.
Rusky. Já japonsky moc neumím, jenom pár slov.
Dokud mám práci, která mě baví, a pestrý repertoár, nepřemýšlím o tom. Zatím tady máme vyřízený trvalý pobyt, ale život je plný překvapení a nikdo neví co bude zítra.
Velkou ctí pro mě byla spolupráce s choreografem Jurijem Grigorovičem na Louskáčkovi. A samozřejmě teď nedávno s Jiřím Kyliánem na představení Dítě a kouzla / Sinfonietta. Pokaždé když sem přijede taková osobnost, chápu to jako obrovskou příležitost.
Už zkoušky s jeho asistenty byly přínosné. A pan Kylián? Když poprvé vešel na sál, okamžitě bylo jasné, že jde o mimořádnou osobnost, že z něj cosi vyzařuje. Jeho choreografický rukopis je úžasný. A myslím, že spolupráce s ním je znát i na výkonu souboru. Kolegové pociťují, jak se jim díky zkoušení Sifonietty zlepšilo dýchání a výdrž. I já mám ten dojem.
Jsem od přírody hrbatý, takže jsem s tím neměl problém... Ne, dělám si legraci, i když je pravda, že mi odmala vytýkali, že se hrbím. Ale vážně - mám rád změny a Friedemanna beru jako jedinečnou příležitost. Se studiem role mi hodně pomohl kolega Jirka Pokorný, protože tu roli tančí už déle, a znamenitě mě inspiruje i sugestivní hudební doprovod.
Komediální role mám moc rád, takže i na tuhle se těším. Navíc si rád s rolí -- pokud mi to dovolí -- hraju, vymýšlím si drobné detaily. V tom se zásadně liším od své ženy, která má všechno předem přísně promyšlené a nenechává náhodě ani jediný pohyb.
Rád spím, odpoledne před představením si pravidelně pospím aspoň dvě hodiny. Taky rád dobře jím, manželka je výborná kuchařka. Jinak čtu knížky, hodně času trávím u počítače a večer chodím na procházky s Charlottou.
Fena bernardýna, přivezli jsme si ji jako osmiměsíční štěně před pěti lety z Ruska, letěla s námi letadlem. Dnes je z ní sedmdesátikilové zvíře.
Řídím se tím, co mi poradila jedna známá. Říkala -- když jdeš na jeviště, víš že, ukážeš maximum, a nemusíš se proto stresovat. Jinak si pro uklidnění před představením pouštím v autě oblíbenou muziku, Pink Floyd nebo Rolling Stones.
Sny má každý, ale nemělo by se o nich mluvit. Vážím si lidí, kteří po sobě zanechají v životě nějakou stopu. Může být jedna jediná, zato taková, aby zůstala natrvalo, aby si ji lidé zapamatovali. Přál bych si něco podobného dokázat.
Časopis 44 - rubriky
Články v rubrice - Ze zlaté kapličky
ND uvede hru inspirovanou teroristickým útokem
Národní divadlo uvede 24. října 2024 od 20:00 hod na Nové scéně novou inscenaci Rolanda Schimmelpfenniga 100 s ...celý článek
Časopis 44 - sekce
HUDBA
Skunk Anansie se vrací do Prahy
Po střechu naplněné Forum Karlín se pod jejich taktovkou otřásalo v základech. Teď se kapela Skunk Anansie po celý článek
OPERA/ TANEC
Vraťme hudbu dětem v Jeseníku!
Základní umělecká škola Jeseník v loňském roce oslavila již 75 let. Za tuto dobu poskytla umělecké vzdělání de celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Výtvarné tipy 45. týden
Evropské zámky
Cestovatelské tipy z Německa, Francie, Vídně, Anglie a Rumunska. Německý magazín z cyklu Eur celý článek