Scéna.cz 

„Jsem jako zebra s černobíle pruhovanou srstí.“

„Zebra taky nemůže být jenom bílá, nebo jenom černá. To by pak nebyla zebra. Jsem přesně takový druh živočicha. Fakt, že pocházím z Afriky, mě ještě nezavazuje k tomu, abych psal jenom o Africe. Nemusím stále dokazovat, že jsem Afričan, protože jsem se jím narodil. Jediné, co musím, je vydat svědectví o Afričanovi, kterým jsem byl, kterým jsem dnes a který možná zítra už bude jiný,“ upřesnil Afričan Koffi Kwahulé žijící v Evropě.
Koffi Kwahulé je jedním z nejpozoruhodnějších dramatiků současné doby. Nejen to, je také hercem, režisérem, prozaikem, autorem dvou teoretických studií o divadle. Je osobností vzpírající se jakémukoliv „škatulkování“, etnografickému či uměleckému. Přesto jej pojí jistá spřízněnost s generačními druhy jako jsou např. Caya Makhélé z Konga, Kossi Efoui z Toga nebo Koulsy Lamko z Čadu. „Spolu každý sám“ se tyto „děti nezávislosti“ (Sylvie Chalaye) vydali v osmdesátých a devadesátých letech dosud nevyšlapanými cestami africké dramatické tvorby. Jejich hledání nových výrazových prostředků a témat významným způsobem obohatilo také euro-americkou dramaturgii.

Koffi Kwahulé se narodil v roce 1956 v Abengourou na Pobřeží slonoviny. Vystudoval l´Institut National des Arts (Národní umělecký institut) v Abidžanu a ve svých třiadvaceti letech získal stipendium na nejslavnější pařížské herecké škole l´Ecole Nationale Supérieure des Arts et Techniques du Théâtre (Národní vysoká škola divadelního umění). Od té doby žije ve Francii. Svá divadelní studia ukončil doktorátem na Nové Sorboně. Jako téma své disertační práce si zvolil kritiku současného divadla Pobřeží slonoviny od roku 1936. V roce 1996 text vydalo nakladatelství l´Harmattan.
K psaní divadelních textů jej přivedla láska k filmu: „Všechno, co mě kdy formovalo, vychází z orální tvorby. Nejen té africké. Hodně mě ovlivnily např. hollywoodské filmy, pákistánské a egyptské hudební komedie. Film mě fascinoval. Například jsem měl strašně rád Zorra, který má blízko k africkým pohádkám.“ Kromě filmu jej formoval také jazz. Odtud pramení výrazná muzikálnost Kwahulého textů. „Píšu a přitom si pouštím jazz. Je to jediná hudba, kterou opravdu poslouchám a která také rytmizuje mé hry. Chtěl bych svým psaním reprodukovat to, co jsem slyšel u Johna Coltrana nebo Théloniouse Monka a mnohých dalších…Například hlas Billie Holidayové je pro mě hodně inspirativní.“ Svou zatím poslední hru Big Shoot, dialog několikanásobného vraha a jeho potenciální oběti, přirovnává k duetu nervního Coltrana a vláčnějšího Monka. Cit pro jazyk je pro Kwahulého tvorbu nesmírně důležitý. Píše ve francouzštině, „kterou nechává zaznít po svém“. Občas mísí anglické výrazy s francouzskými, píše stylem, „který zní současností“. „Zajímá mě zvuk doby, v níž žiji. Jazyk, kterým se vyjadřuji, není žádná nahodilá směska, jak se někdy tvrdívá. (…) V mém vyjadřování je zároveň cosi z Babylonu. Snažím se jediným zvukem zachytit babylonský koncert jazyků.“ Svět jeho her, mísících často každodennost se snem, realitu se surreálnem, evropské vlivy s africkými kořeny, má blízko ke světu B.M.Koltése či Toni Morrisonové.
Svou první divadelní hru napsal Koffi Kwahulé v roce 1977. Jmenovala se Le Grand Serpent (Velký had) a počátkem osmdesátých let byla uvedena v Abidžanu. Po první repríze však byla zakázána. Jeho druhá hra 1+1=1, příběh dvou „týpků“, kteří tráví svůj čas tlacháním, se stala v roce 1982 divadelním hitem Pobřeží slonoviny. Světového uznání se mu však dostalo až díky hře s faustovskými motivy Cette vieille magie noire (Ta stará černá magie), za niž byl v roce 1992 oceněn Grand prix Tchicaya U Tam´si. O rok později hru vydalo belgické nakladatelství Emila Lansmana, jež od počátku devadesátých let výrazně přispívá k širší znalosti současné africké dramatiky ve frankofonních zemích. Zároveň byl tento text přeložen do angličtiny a uveden v newyorském divadle Ubu Repertory Theater. Další z jeho her La Dame du café d´en face (Paní z kavárny odnaproti) získala v roce 1994 cenu SACD-RFI. Cenou UNESCO MASA 99 pak byla v Abidžanu odměněna hra Village fou ou Les déconnards (Vesnice bláznů aneb Cvoci). Koffi Kwahulé získal kromě prestižních cen několik stipendií, účastnil se rezidenčních pobytů např. v Limoges, La Chartreuse de Villeneuve-les-Avignon a Libanonu.
Koffi Kwahulé dosud napsal šestnáct divadelních her a několik adaptací, které se hrají v divadlech tří kontinentů: Evropě, Africe a Americe. Nejuváděnějším titulem v zahraničí je Bintou z roku 1997. Po francouzské premiéře v TILF v roce 1997 (Mezinárodním divadle francouzského jazyka) tento tragický příběh třináctileté dívky, šéfky městského gangu, inscenovala divadla Baracke v Berlíně (1999), Teatro di Genova (2000), newyorský Ubu Theater (2000), londýnský Royal Court Theatre (2000), berlínský Theater Zerbrochene (2001).