Scéna.cz 

Běsi v Celetné

Po druhé se jako režisér představil ve spolupráci se spolkem Kašpar Alexander Minajev. A to největším projektem v historii tohoto souboru, inscenací Dostojevského BĚSŮ. Na scéně se objeví na scéně 16 herců, z nichž někteří hrají více postav. Řetěz příběhů z adaptace románu Albertem Camusem zobrazuje konkrétní střetnutí dvou či více protichůdných názorů, srážky vyhraněných charakterů, z nichž každý chvíli vzbuzuje porozumění, ale vzápětí vnitřní protest či dokonce nevoli diváka. Je to permanentní souboj dobra a zla o duši, a není vždy snadné se v něm vyznat.

Scéna Karla Špindlera je koncipována jako pomyslný ring, ze všech stran obklopený rudými truhlami, na kterých sedí herci, ve chvíli, kdy nehrají (po celé představení jsou všichni přítomni na scéně), odtud vstupují do jednotlivých situací a znovu z nich vystupují. Takže máme pocit, že se celý příběh odehrává v jakési snové krajině, která se sem tam dotkne skutečnosti. Jednotlivé truhly jsou multifunkční, nejen že je možno jejich manipulací přetvářet půdorys scény, ale mohou se proměnit ve skříň, postel, ikonu či rakev. Na horizontu vévodí scéně obrovský stylizovaný kříž, vytvořený z mnoha menších křížů, které v sobě skrývají další významové symbolické nuance. Režisér přizval k pohybové spolupráci Doru Hoštovou a k hudební spolupráci Zdeňka Krále a Valentinu Šuklinu. Připomínám to proto, že pohyb a hudba výrazně spoluvytvářejí atmosféru představení.

Minajev zabydlel celý prostor divadla, herci hrají nejen na scéně, ale i pod scénou, vybíhají do hlediště, takže se chvílemi ocitají v těsné blízkosti diváků. Pokud jde o režijní styl inscenace, vypadá to, jako by si režisér chtěl vyzkoušet nejrůznější žánry a formální postupy, čerpající především z období meziválečné avantgardy. Takže vedle hluboce prožívaných minipříběhů alá Stanislavskij (především v motivech milostných), je tu využito brechtovských zcizovacích efektů, voicebandu a sborových tanečních a pohybových choreografií, téměř plakátového politického divadla (schůzka spiklenců) či pouze symbolicky ztvárněných situací (souboj Stavrogina a Gaganova zahraný bez rekvizit směrem do hlediště), groteskního až černohumorného zkreslení či silně expresivního výrazu pohybového a hlasového. Celek tvoří velkolepou podívanou. Můžeme si tak připadat jako v galerii, kterou procházíme, některé obrazy přitáhnou naši pozornost výrazněji, některé rozesmějí, a kolem dalších přejdeme bez povšimnutí.

Pokud se týče hereckých výkonů, poněkud sporné je pro mě obsazení Elišky Bouškové do role vypravěče a zároveň ďábelského pokušitele, která jako by chvílemi nevěděla, co vlastně na scéně dělat. Herecky nejvýraznější je dvojice, symbolizující dva životní principy – životem zhnusený Stavrogin Martina Hofmana a ctižádostivý intrikán Petr Verchovenskij Petra Lněničky. Jsou to spolehliví herci, schopní vybudovat celistvou postavu, nicméně mnohé z jejich projevu je pouhou reminiscencí jiných výraznějších rolí, které sehráli na této scéně. Citlivé, lidsky působivé výkony předvedly dvě mladé ženy - Jitka Čvančarová v roli hrdé krasavice Lízy a Martina Prášilová jako obětavá, oddaná Dáša. Nejpůsobivější hereckou proměnou jak ve fyziognomii, tak i výrazu překvapil Jakub Špalek v roli starého Verchovenského, zatímco Varvara Stavroginová Mileny Steinmasslové působí v této roli poněkud učitelsky.

Celý tým se pustil do náročného projektu s velkým nasazením a smyslem pro kolektivní souhru. Nicméně bude hodně záležet na vnímavosti, naladění a také kondici diváků, zda jim vydrží pozornost po celé tři a půl hodiny představení.