Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zdeněk Dvořák: Vlastně je mi dobře...

autor: archiv divadla

Starobylá Mahenka mě pohltila přes svou vrátnici a již stoupáme do prvního patra. Můj průvodce mi otvírá dveře do útulné šatny. Čas, kdy herec „obléká“ roli, tedy bere na sebe kostým, přeříkává si narážky a v hlavě si opakuje pohybové akce, je dobré trávit jedině v příjemném zázemí a hlavně v klidu. Toho nám herecká šatna nabízí dostatek. V tichu, kdy v divadle není zkouška a přípravy na večerní představení ještě nezačaly, zní jen sonorní hlas našeho hostitele. Herec Zdeněk Dvořák nasbíral v loňském roce několik jubileí. Jak už to bývá, některým pomohl a jiné nemohl ovlivnit, i když... Premiéra 81. představení v Mahenově činohře – inscenace ZLATÍ HOŠI, k tomu 25. sezóna v tomto souboru a do toho krásných 60 let života. Dost zlata na jednoho člověka.
Pokud právě uzavíráte sázky, zda právě tuto roli dostal Zdeněk Dvořák darem k narozeninám, nedělejte to. Prohráli byste. Žádný kalkul v tom prý nebyl, jen obyčejný běh divadelního života. Ale nechme herce vyprávět...

„Hlásil jsem se na DAMU, ale v té době tam šlo moc jiných od divadla...,“ přibližuje s nadsázkou Zdeněk Dvořák své herecké začátky a pokračuje: „Byla mezi nimi Marta Vančurová, pak nějaký Karel Heřmánek, co měl stavební průmyslovku, a k tomu nějakej Dvořák se strojní průmyslovkou. Tak nás přeposlali do Brna, kde se prý tehdy neurodilo.“
Po absolutoriu následovalo angažmá v Uherském Hradišti. Pak vojna v Aši, Cheb. Nakonec Zlín a Mahenova činohra v Brně.
„Hodně jsem tomu obětoval. Dva roky jsem žil v autobuse, pak přišel byt. Tenkrát mi paní Mazánková, vlásenkářka, říkala – Zdeňku, nebudeš to tady mít lehké. Tady jsou, člověče, samí vlčáci... Já na to, že se tedy těším. Dopadlo to dobře.“

Dneska jste už vlčákem vy?
Vlčák určitě nejsem. Patřím sem. Můžu tady hrát. Snad jsem ukázal, že se divadlo dá dělat, jak jen to jde.

Divadlo přináší herecké amplitudy – jednou hlavní role, podruhé služba divadlu. Jak jste toto prožíval?
Velice jednoduše. Nikdy jsem to necítil jako problém. Ani ve Zlíně. Začal jsem jednu roli a vzápětí jsem hrál další. Pokud jsem měl malou roli, hned to kompenzovali velkou. Prý jsem byl potřebný. To člověk hned vycítí a je mu dobře.

Co se vám vybaví, když se řekne Mahenka? Vnímáte to pejorativně?
Ale ne. Vždycky jsem tady chtěl být. Pocházím ze vsi, z Plané nad Lužnicí. Když jsem se dostal do Brna a poprvé toto divadlo uviděl, okouzlilo mě. V duchu jsem si říkal: Ty vole, tady kdybych hrál! Poprvé jsem tu hostoval ve 3. ročníku u pana profesora Krátkého v Bukovčanově hře NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ.

Máte ohlasy od diváků?
Diváci mě snad mají rádi. Dostávám povzbudivé dopisy. Například jsme hráli Veselé paničky, které jsou na repertoáru už deset let. A s Bedřichem Výtiskem jsme dostali dvoukilový salám. Divadlo se dělá pro lidi, stejně jako fotbal a hokej. Jak by to vypadalo, kdybychom se vychvalovali a lidi by nepřišli?!

S Bedřichem Výtiskem si užíváte v inscenaci Zlatí hoši.
Slabé slovo. My jsme si to užívali už na zkouškách s režisérem Emilem Horváthem. To je zlatíčko. Člověk, který dovede hrát, i režírovat. Je noblesní, pracovitý a má to v hlavě srovnané. Klobouk dolů.
S Bedřichem jsme se poprvé setkali v MNOHO POVYKU PRO NIC. Zjistil jsem, že nám to spolu jde, slyšíme na sebe a vychází nám to. Jednou začal Bedřich chodit s knížkou a povídá, to bychom měli hrát. Až se mu to podařilo... Mám radost, že to tak vyšlo. Premiéra byla naprosto úchvatná. Diváci stáli nejméně deset minut. Kolegové na jevišti koukali jak blázni.

Můžete hru Zlatí hoši přiblížit, určitě nepojednává o hokejistech...
To vůbec ne. Originální název je „Sunshine boys,“ tedy Sluneční hoši. Je to o starých chlapech, hercích. Slavná dvojice podobně jako např. Suchý a Šlitr. Jeden šel do důchodu a tím vzal do důchodu i svého kamaráda. A tak se nenávidí, že spolu rok nemluví. I když se předtím skoro jedenáct let neviděli.

Zdá se, že jsou Vám tak trochu souzeni slovenští režiséři. Vedle Emila Horvátha jste pracoval také s Martinem Čičvákem.
To je pravda. Jako čerstvý absolvent s námi dělal Bernhardova Kanta, pak mi dal Puka ve SNU NOCI SVATOJÁNSKÉM a následovala ANTIGONA – za Kreonta jsem byl nominován na Thálii.

Sen noci svatojánské byl velmi zajímavý.
Stálo to za to. Čičvák je krásnej. Přišel, zapálený pro věc. Hned na první zkoušce řekl: Koncepce je taková, že se bude hrát ve vodě. Ta hra je o všem, co je špatně. Všude zima, plískanice, a ke konci se tam objeví zrození. Na jevišti bude lán zlatého obilí. Nadchl nás natolik, že nikdo neodporoval. Dovedl prostě všechny strhnout.

Je něco, co zůstane z divadla navždy?
Mě na divadle fascinuje žít spoustu životů. To je velice obohacující. Já se na jevišti třeba na dva měsíce stanu někým jiným. Jednou jsem dědek, král, vrah...

... nebo Porotce.
Ano, ve hře DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ. Prostě je to krásný. Vím, že někdy v civilním životě dělám ty samé chyby jako postavy. Mohl bych si říci, toto nedělej, vždyť jsi to už hrál.... Ale člověk je nepoučitelný. V každém případě divadlo obohacuje. Někdy, když o tom dumám, říkám si, že jsem měl opravdu štěstí, že mě divadlo k sobě pustilo, že ho mohu dělat. Vlastně je mi dobře. I když se třeba trápím, naštvávám se... Stejně zjišťuji, že bych nic jiného dělat nemohl. Dobře jsem si vybral.

Nebojíte se, že Vás postavy semelou?
To ne, to se mi nestalo. Nemyslím si, že bych byl jinej než jsem býval. I když mám pocit, že je mi dvacet. Jsem rád, že jsem zdravý, rodina funguje. Bez vztahu by to nešlo – potřebujete toho druhého, pomocnou ruku nebo někoho, kdo jen tak poradí a komu si můžete postěžovat. Sdělená radost je dvojnásobná, sdělený žal je poloviční. To funguje. Správný herec se musí oklepat a jít dál. Do jedné je zkouška, ve 13:05 by měl být už člověk sám sebou. Večer po představení jsou emoce někdy tak silné, že musím být nějakou dobu sám. Např. po Dvanácti mužích musím sedět nejméně půl hodiny někde v koutě v klubu u piva, a nějak to vydejchat. To se musí, protože to je taková síla v hlavě, že by to člověku mohlo uškodit. Nebo to musím rozchodit.
Na druhou stranu je dobré, že cirkuluje energie. Při potlesku se vrátí. Divadlo je prostě hezký a nikdo mi ho už nezoškliví. Na jevišti si udělám své hnízdečko. Je mi tam dobře a jsem rád, že jsem si to všechno mohl vybudovat pílí a prací a taky trochu zabejčilostí.

Už by to divadlo muselo jen vyhořet...
Dejte pokoj s čertem.

19.4.2010 11:04:03 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!