Scéna.cz 

Dogville ve Stavovském divadle

Vypravíte-li se do Stavovského divadla na Dogville, abyste inscenaci porovnali s čtyřhodinovým filmem Larse von Triera, zjistíte, že se tato dvě media a ani texty nedají příliš srovnávat. Trierovo vyprávění příběhu ve stylu brechtovského zcizení v kulisách filmového studia, kde moralistní závěr příběhu je skutečně „konstruktem“, se od adaptace dánského dramatika Christiana Lollika výrazně liší. V roce 2007 tento autor vytvořil na motivy Trierova filmu experimentální textovou montáž pod názvem Byla tu Grace, která se zabývá hodnotami odpuštění a pomsty, dobra a zla.

V překladu Dany Hábové a scénické úpravě Karla Františka Tománka jej na scéně Stavovského divadla uvedl v život režisér Miroslav Krobot.
Z výše uvedeného vyplývá, že se jedná dílko, které se od filmu liší nejen délkou (hraje se hodinu a tři čtvrtě bez přestávky), ale také po formální stránce. To, co zůstává, je příběh, který ve zkratce předestírá kritiku společnosti, směřující až k symbolické likvidaci lidského rodu, který je ve své podstatě zkažený.

Samotný název Dogville je zvláštní parafrází názvu Godville (tedy Boží město). Ale to je jen jeden ze symbolických aspektů tohoto podobenství. Hned na počátku je řeč o psu, kterému kdosi dal kost, na které ještě zbylo maso. A jak říká Chuck: „Dávat psovi maso? Mojžíš má hladovět. A hlídat“. Tím je naznačeno, že lidem se nemá nabízet více než si zaslouží, protože je to k jejich neprospěchu (a láká je to k zneužívání).

Malá uzavřená komunita – o pouhých patnácti obyvatelích ve zkratce postihujících nejrůznější lidské charaktery, vztahy, ale také předsudky a směšné trapné chování – je jakousi miniaturou celého světa. Každý z nich je asi v podstatě dobrý, a nekonfliktní. Mají pocit, že jejich komunita drží při sobě, a v tom jim pomáhá i to, že nesledují rozhlas ani jiné zprávy z okolního světa, a vlastně se tím instinktivně chrání nevědomostí.

Tom Edison je místním myslitelem, který si hraje (?) na intelektuála, svůj čas však marní „dolováním,“ tedy studiem lidských charakterů. I ti další, vědomi si své vlastní důležitosti nejsou se svými životy spokojeni, ale nijak to neřeší, své slabosti (byť jsou obecně známé) před ostatními tutlají. V okamžiku, kdy do města vstoupí cizinka – záhadná Grace, která se sem krutě nehodí, a prostřednictvím Toma požádá o ochranu před gangstery, milostivě jí ji poskytnou. Ale pak začne fungovat heslo: Něco za něco. Od vstřícné Grace nikdo pomoc nechce, odmítají jí. Postupně ale přijmou, protože jim Grace prosvětlí a osvěží život svými nápady. V okamžiku, kdy se hlasuje, zda ji přijmout do společenství, hlasují nakonec všichni pro. V dalším průběhu, kdy do města přijde policistka s obviněním Grace z krádeže, kterou zjevně nemohla provést, se situace změní. Lidé sice vědí, že Grace není vinna, ale možnost vydírat ji se pro tyto lidi stane neodolatelným lákadlem. Zvyšují své požadavky, jejich agresivita narůstá, kladou si stále větší nároky na ní, a postupně se stane i objektem sexuálního obtěžování ba znásilňování zdejšími muži. Při pokusu o útěk z města je díky slabosti Bena znovu dovlečena do města a upoutána jako zvíře. Násilí na této ženě se stupňuje, a zdá se, že její pokora je pro všechny výzvou k stále většímu ponižování. (Mimochodem, jméno Grace má v angličtině spoustu významů – krása, odpuštění., slitování, milosrdenství či slušnost – a jistě není náhodou, že bylo zvoleno právě toto jméno). Vrcholem je, když ji nakonec zradí její milovaný, ten, ve kterého doufala nejvíc. Důsledek svého chování pak nesou všichni. Město je potrestáno samotnou Grace, která se mstí nejen za své ponížení, ale její čin je jakýmsi „božím“ zásahem, směřujícím k očištění světa.

Režie Miroslava Krobota je, jak jsme zvyklí, minimalistická, bez patosu. Působí jako rozehraná šachová partie, ve které máme možnost nahlédnout pod pokličku vztahů i hnutí mysli jednotlivců, i když nám jejich pohnutky asi nebudou vždy jasné.
Do popředí vystupuje ústřední dvojice: Grace Lucie Žáčkové, zprvu lehce mondénní slečna ve zlaté róbě se sympatickou samozřejmostí vklouzne do montérek, dokáže být chápavou a oddanou přítelkyní komukoli, a posléze až rozčilujícím způsobem pokornou obětí svých mučitelů. Takže její chladnokrevnost v závěru až bolestně zaskočí. Podobně jako od důstojného, a svým způsobem moudrého humanisty Toma (Jan Hájek) neočekáváme, že se změní v nejpodlejšího zrádce a kňučící trosku dožadující se soucitu. Pozoruhodná dvojlomnost se objevuje prakticky u všech postav. Všichni v sobě mají touhu po kráse a dobru, ale pod vlivem okolností či podivných hnutí mysli se dokážou obrátit o 180° a navíc si své chování dokonale zdůvodnit. Kromě již jmenovaných protagonistů jsou nejzřetelnější proměny Chucka (Alois Švehlík), slepého Jacka (Jan Hartl), dopravce Bena (Jan Novotný) či Very (Tatjana Medvecká).

Inscenace Dogville na scéně Stavovského divadla patrně nebude pro divácké vnímání příliš snadným soustem. Má však své zvláštní kouzlo, pro které stojí za to si ji vychutnat.