Scéna.cz 

Některé loutky – jen promluvit

Dobrá. Tedy, úplně na počátku výroby nějaké loutky přinese do našeho ateliéru (místnosti, kde se loutky rodí, pozn. red.) výtvarník svůj návrh a představu, jak má loutka vypadat. Na návrhu by měla být nejen nakreslená celá loutka, a to z anfasu, (ze předu), ale také z profilu (z boku). Měla by být jasná z návrhu technologie spojů (to znamená jakým způsobem jsou například ručičky, nožičky a hlavička připojeny k tělíčku). Různé části loutky mohou být k sobě spojeny například mechanickými klouby, nebo na kůži, na provázku a tak dále a tak dále.
Dále by tam měla být zřejmá technologie vodění. To znamená jestli bude loutkovodič ovládat loutku pomocí nití, takové loutky se jmenují marionety, nebo jestli bude mít loutku navlečenou na ruce jako rukavici, to je takzvaný mapet, nebo jestli je loutka na drátku, to jsou javajky a pak jsou ještě různě kombinované typy vodění a někdy dokonce jednu loutku vodí i několik lidí najednou.

V nákresu nesmí chybět měřítko, aby ten, kdo loutku vyrábí věděl, jak má být velká (např. 1: 10 000). My si je potom většinou zvětšíme, vystřihneme, obkreslíme na materiál z profilu a vyřezáváme, vybrušujeme, smirklujeme,… Jen jeden jediný výtvarník nám odevzdává své návrhy loutek v poměru 1:1, což je pro nás úplně nejlepší. Důležitým v předloženém návrhu je také určení z jakého materiálu má být ušit kostým pro loutku, pokud ho má mít a také musí být pojednaná barevně, abychom věděli, jak ji namalovat, kdyby byla ze dřeva a šatičky se na ni kreslily.

Loutky mohou být vyrobené v podstatě z čehokoli, ale nejobvyklejší je polystyren (bílá lehká hmota, která nepříjemně šustí) nebo dřevo (příjemná o něco těžší, voňavá hmota, která nešustí, ale roste jako strom) nebo látka, kůže, i igelit, papír, umělá hmota a z mnoha dalších možných i nemožných. Pokud se loutka vyrábí ze dřeva, tak nejlepší je lípa, protože je to dřevo kusé (nemá léta), neštípe se a je to měkké dřevo, ze kterého se dobře vyřezává.
V našem ateliéru jednu loutku vyrábí vždy jeden člověk. Vyrobí jednotlivé díly, ty se pak spojí a nastává fáze oživování. To znamená, že se loutka půjčí (všimněte si slovesa) loutkovodiči, aby s ní zkusil pracovat a manipulovat, abychom ji ještě mohli speciálně pro něho vylepšit, upravit, dodělat, aby mu loutka žila v rukou. Délka trvání výroby jedné loutky je různá, jako jsou různé loutky. Záleží především na tom, jak moc je náročná na výrobu, ale například výroba babičky z pohádky O rybáři a rybce trvala zhruba týden. Samozřejmě to ale není souvislá práce. Když je například loutka vyrobená z měkkého polystyrenu, jako je babička, tak se pak musí kašírovat (polepit lepidlem a malými kousky papíru, aby byla tvrdá, nedrolila se a rychle se neopotřebovala). A to se pak musí čekat dlouho, než lepidlo úplně zatuhne.

Jednou jsme vyráběli tři loutky víc než měsíc. Paradoxní bylo, že se pak v inscenaci objevily pouze na dvanáct vteřin. To už tak někdy je. Výroba loutek je zajímavá řemeslná práce, která potřebuje člověka s šikovnýma rukama. Vyrobit špatnou loutku nelze. Respektive od nás z ateliéru Divadla loutek žádné šmejdy nevycházejí, ačkoli se nám ještě nestalo, že by byla loutka po dokončení výroby natolik živá, že by promluvila. (Ale stalo. Na jevišti přece!) Jen je nám někdy líto, že loutky nemají svůj domeček, kam by si chodily, pěkně zabalené, s visačkou, odpočinout, když udělají svou službu a dohrají svou poslední reprízu. Potřebovaly by nějaké příjemné místo s vhodným klimatem (měřitelné procentem vlhkosti vzduchu), než by je zase někdo objevil a vytáhl na světlo šedé reality, například na nějakou výstavu, aby se alespoň oko nechalo pohoupat jejich kouzlem.
S Jirkou Paskonkou, vedoucím výroby loutek, rozumovala Hanina Galetková (Převzato z informačního zpravodaje Divadla loutek Ostrava)