zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Racek ve Stavovském divadle

Z inscenace Racek

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Něco je ve vzduchu – a tak patrně není náhodou, že v poslední době hned několik divadel uvedlo inscenace, v nichž nabízí divákům netradiční pohled na divadelní prostor kamenného divadla (diváci sedí na jevišti, zatímco děj se odehrává na forbíně a také v hledišti). Formální stránka inscenace však je jen jakýmsi doplňkem ke zvoleným koncepcím.
Z tohoto pohledu je nová inscenace Michala Dočekala Racek ve Stavovském divadle zajímavá už z prvního pohledu. Scéna Martina Chocholouška obsazuje nejen forbínu a hlediště, ale využívá i nejrůznějších dalších prostor – lávky nad jevištěm, a dokonce i místa pro nápovědu. Vytváří svět, v němž lze libovolně přecházet z reálného děje na jevišti do vnitřního světa postav, a vytvářet zvláštní atmosféru na pomezí snu a skutečnosti, a symbolicky života „těla a duše“ Scénických prvků, které zabydlují scénu, je minimum. Ústředním bodem je velký kmen stromu, kolem něhož a na němž se protagonisté pohybují, v poslední části pak vidíme tento kmen „rozsekán na polínka úhledně naskládaných v hraničkách v rohu scény, a v závěru pak znovu zahlédneme snovou podobu tohoto kmenu viset nad hledištěm, tedy symbolickým jezerem, vytvářeným prostorem hlediště.

Diváka až zaskočí, jak současně zaznívá Suchařípův překlad Racka, v němž prakticky není nic měněno. Racek viděný očima režiséra a interpretovaný desítkou herců není nijak viditelně aktualizován, a přece zaznívá jako naprosto autentické svědectví o našich současnících. Současné kostýmy Zuzany Krejzkové mu dodávají autenticitu, ale nejvíce ji vytvářejí právě neokázalé výkony jednotlivých herců. Nakolik osobně ji budou vnímat diváci, záleží patrně na jejich životní zkušenosti. Pro mě bylo toto představení velice osobním zážitkem, při kterém si člověk velmi výrazně uvědomuje iluze a skutečnost vlastního života, v němž se splněné sny proměňují v deziluzí.

V určitém smyslu je Racek pokračováním Dočekalových Tří sester v divadle Komedie v roce 1996, které měly mimochodem stejné téma (pozdní poznání, že „lépe už bylo.“). V novém světle jako by divák zaslechl známé repliky, jako Dornova slova „Všichni jsou nervózní“. Zdá se to banální konstatování, ale je to tak. Všichni jsme nervózní, podivně uspěchaní a v životě neustále tápeme. Naše usilovná snaha něco (si) v životě dokázat, najít smysl svého konání, získat pozornost a lásku blízkých, i podivné stavy, v nichž se ocitáme jako by mimo realitu a vidíme věci v zostřených konturách, v jakémsi nadhledu, který usvědčuje realitu i nás samé z absurdnosti, to jsou věci důvěrně známé všem, kdo se pohybují v nejistém světě na pomezí obyčejného života a světa divadla. V takové souvislosti pak vyznívají velmi zřetelně náhlé zvraty od absolutního krátkého okamžiku štěstí k naprosté beznaději.

V této šachové hře na život, v níž jsou charaktery a věk každého přesně dány, a nelze je jakkoli umělými prostředky ovlivnit, v nenaplněných láskách, zhnusení sebou samými, plasticky vystupují všechny postavy. Stárnoucí herečka Arkadina Táni Medvecké se poprvé představí v diblíkovsky blonďaté paruce, v růžové bundičce, sportovních kalhotách a zlatých teniskách, poté v elegantních růžových šatech, a po dvou letech ve zklidněnější, sofistikované podobě se zřetelně „vylepšeným poprsím“, v elegantní bílé, s novým módně melírovaným účesem. Trigorin Davida Prachaře dává svým vzezřením najevo, jak rád odhodí oficiální oblek a s chutí se hodí do sportovního, v posledním dějství jako by – podobně jako ostatní postavy – prošel velkou duševní proměnou, jakéhosi podivného náhlého zestárnutí, zviditelňuje jeho elegantní oblek a brejličky. Sorin, bratr Arkadiny Františka Němce, v první části ještě vtipkující skeptický elegán v bílém obleku a klobouku se v posledním dějství doslova fyzicky sesychá v bezmocného, křehkého starce. Doktor Dorn, zprvu obyčejný, sympatický „domácí lékař“ se po pobytu v cizině vrací jako světák s kloboukem a špičatými módními botami. Právě onen proces ani ne tak fyzického, jako spíš duševního zestárnutí, je zřetelný i u mladých - z lehce dekadentní Máši v černém roztahaném tričku se stává po sňatku obtloustlá „manda“, v trapně malém, jako by sraženém svetru. Také chlapecky dychtivý, zamilovaný Medvěděnko Saši Rašilova jako by pohasnul – je z něj utahaný, rezignovaný venkovan. Také Trepleva, zprvu s nátiskem nedbale bohémského umělce jako by image opravdového spisovatele uzavřela do ulity povinné univerzality. Nina, ze své mladistvé přirozenosti, s kšiltovkou a v jezdeckých kalhotách či holčičích bílých šatičkách přechází v temný stín bez špetky energie.

Každá z postav má tedy velmi přesnou charakteristiku sama o sobě, o to zajímavější je pozorovat je ve vzájemných vztazích. Na počátku jsou konfrontovány potenciální dvojice, které jako by se ohmatávaly na dálku – netýkavě, pouze pohledy. Tak probíhá jak první setkání Máši a Medvěděnka, tak i Niny a Trepleva - každý sedí na opačné straně jeviště, a komunikují spolu jen na dálku. Jako by se báli dotýkání. Je to jakýsi emocionální virtuální tanec, o to více překvapí náhlé hnutí mysli, kdy se postavy vrhají jedna druhé do náručí, ale jen na chvíli, jako by je ty vzájemné dotyky spíše popálily. Gesta opatrná, vše je v pohledech.

Také milostné vzplanutí Niny a Trigorina je jaksi „vzdálené“ (jejich snová scéna v hledišti patří k nejpůsobivějším momentům představení).

Díky zmenšenému, komornímu prostoru jeviště, můžeme pozorovat hrdiny zblízka, je tu mistrně ukázáno, jak jsou zaměřeny na sebe, vlastně ty druhé jsou schopni vnímat až na druhém místě, jejich ego je handicapuje ve vnímavosti k ostatním. Komunikovat spolu vlastně dokážou jen tehdy, když o nic nejde.

Máša, stále v lehkém alkoholickém oparu se hihňá, a tragiku svých citů tak balí do trochu nepříjemného odéru. Stejně tak je ovšem až hmatatelně nepříjemná oddanost Medvěděnka, který je jí neustále v patách. Ale tyto pocity neuspokojenosti ve vztazích jsou patrné i na dvojici Pavlíny (Johanna Tesařová) - která s dojemnou oddaností opečovává svou životní lásku, o hlavu menšího doktora Dorna - a jejího snad někdy atraktivního, manžela upovídaného Šamrajeva (Alexej Pyško), který neustále vyvolává konflikty, aby si tím potvrdil svou nepostradatelnost.

V paměti utkví scény, kdy Arkadina zaskočena zjevnou přízní svého Trigorina k venkovské holce Nině, nedokáže poslouchat ostatní, jak zběsile myslí na to, jak si ho udržet.

Tragikomičnost jednání všech těch lidí, toužících marně po naplnění svých snů, je v jejich citové neohrabanosti, a s tím spojeným fyzickým jednáním. Marnost a bezmoc hrdinů je až dojemná, ale přitom vytvářená s autentickou „obyčejností.“ Z toho důvodu může některým divákům, zvyklým na až drastické groteskní inscenace Čechova chutnat poněkud mdle. Když se však dokážete do tohoto světa ponořit jak do jezera duší, můžete si z tohoto představení odnést neobvykle silný zážitek.

4.7.2011 01:07:41 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Milá Evičko, milý Luďku (Činoherní klub)

Časopis 13 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 12. týden

Richard Müller: čierna labuť, biela vrana

Hej mistře basů
Velkolepý koncert v pražské Lucerně k poctě legendárního kapelníka, skladatele, zpěváka a p celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Do kin přichází dokument Volání Antarktidy

Volání Antarktidy - Bohemia Motion Pictures

Kontinent na samém konci světa. To je Antarktida. Nejchladnější a zároveň nejsušší místo na zemi na první pohl celý článek

další články...