Scéna.cz 

Zkrocení zlé ženy na Pražském hradě

Do letošní sezóny na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu vstoupily Letní shakespearovské slavností hravou, chvílemi lehce šokující interpretací ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY v režii Daniela Špinara.
Shakespearova hra Zkrocení zlé ženy má v tvorbě velkého Alžbětince zvláštní postavení. Za prvé se vědci stále přou, zda autor pouze nevylepšil starší komedii. Navíc je tu zvláštní onen zvláštní úvod (ve kterém je opilý kotlář pro kratochvíli šlechticů převlečen a celá komedie o vztazích mezi muži a ženami je mu sehrán pro zábavu), druhá část rámu „divadla na divadle“ však už ve hře chybí. V každém případě je jasné, že hra ve své době sloužila především k obveselení diváctva, a teprve naše doba jí přiřkla hlubší podtexty, a bezmála existenciální rozměr. V podstatě šlo o to předvést divákům příběh s happy-endem, v němž navzdory vzájemného škorpení vše dobře dopadne – tedy, každý najde to a toho, koho (či co) si zaslouží. Dovedu si představit, s jakou chutí by mnozí z dnešních mužů přivítali model sňatku s dívkou, která nebude dělat problémy a navíc jim tučným věnem zajistí bezproblémový život.

Daniel Špinar hru společně s dramaturgyní značně seškrtal, problematický úvod vynechal a připravil pestrobarevnou revui plnou nápadů, s půvabnými scénickými prvky, ohromující přehlídkou bizarních lidských typů, bláznivých kostýmů a paruk, směskou chytlavých hitů různých žánrů a revuálních choreografií, ale také s jímavým, až pohádkovým příběhem o tom, že lze nalézt toho svého i tu svou ve světě, v němž se cit ocitá až daleko za kalkulem a materiálními zájmy. Jako ve správné letní podívané nechybí happy-end, ale ani lascivní momenty. Dramaturgyně Jana Slouková, scénografka Iva Němcová, kostýmní výtvarnice Lucie Škandíková, hudebník Jan P. Muchow i choreografka Lenka Wagnerová si s hravou Špinarovou koncepcí dobře porozuměli, a kromě půvabné zábavnosti nabídli i spoustu postmoderních hádanek pro labužníky (za všechny uvedu jen nápis na triku hlavní hrdinky Eat Me, odkazující k písni skupiny Marylin Manson, jejíž slova mohou nabídnout klíč k pochopení celé této taškařice („Sněz mě, vypij mě, je to jenom hra...“) .

Téměř celou scénu obsadil skleník s vytlučenými okny (snad symbol starých zlatých časů, které jsou už dávno pryč?). Skleníku, jakési parafrázi rajské zahrady, dominuje obrovská jabloň plná plodů nejrůznějších barev. Otec Baptista (Oldřich Vízner, alternuje Pavel Kikinčuk) je starostlivým zahradníkem, který se stejnou vášnivostí šlechtí svou zahradu, tak i své dvě dcery. Ale zatímco Bianca (Lucie Štěpánková) je tím krásně červeným jablíčkem k nakousnutí, alias mlčící barbínou s božským hrudníkem, dlouhýma nohama a zlatými vlasy do pasu, Kateřina (Táňa Vilhelmová) je kyselým, nezralým jablkem, tedy punkerkou, která se okázale bouří proti zavedeným pořádkům. Nicméně, už první scéna, v níž drobná Kateřina o samotě zasněně zapreluduje Geshwinovu píseň Man I Love, napovídá, že všechno je trochu jinak, než se zdá. Přehlídka nápadníků, kteří se začínají srocovat kolem Baptistova domu a natřásající se krásky Bianky, je skutečně famózní. V jejich podobách můžeme rozeznat inspiraci postavami komedie dell´arte, ale i idoly posthippísáckého glam-rocku či nasládlého italského popu 60. a 70.let 20.století. Když na scénu vpluje jako rockový idol Petruchio (Roman Zach) v kožené bundě a s kytarou, doprovázený věčně zhuleným sluhou Grumiem (Jiří Černý), je jasné, že tenhle temný hrdina musí Kateřinu zaujmout. Našla spřízněnou duši, ale i soka ve svém ženském boji. Jejich partnerství musí projít dosti tvrdým měřením sil, aby na závěr znovu mohla zaznít píseň Man I Love, a Petruchio pokorně složil hlavu v jejím klíně. Pozornost se ovšem nesoustřeďuje jen na ústřední hvězdnou dvojici, ale každý z dalších hrdinů představuje velmi výrazný a zapamatovatelný typ. Je tu dědek Gremio (Vladimír Marek), trapně zakrývající pleš parukou, která se co chvíli někde zachytí, napiglovaný metrosexuál Hortensio (David Novotný), trojka zlaté mládeže –Lucentio (Vojtěch Dyk/ Matouš Ruml) a Tranio (Michal Kern), doprovázení skautíkem Biondellem (Petr Vančura), které nejde o nic jiného než o užívání si života a neškodné provokace (např. jejich lascivní exhibice s kalhotami u kotníků). Nikdo tu není jen do počtu, svou hvězdnou chvilku si zažije bezdomovec (Zdeněk Hruška), otec Vincentio, dokonale nehybný kmotr skrývající se za tmavými brýlemi ((Jan Novotný), protivná vdovička (Lenka Zbranková), ale i trojice sluhů (Tomáš Kobr, Jiří Panzner a Jindřich Nováček), kteří dotvářejí atmosféru situací a sklidí potlesk za revuální taneček v broadwayském stylu. Tento svérázný divadelní svět přímo vybuchující bláznivými nápady má v sobě provokativnost, půvab a hravost. Možná, že každému divákovi taková interpretace Shakespeara nesedne, ale v historii Letních shakespearovských her bezpochyby bude patřit mezi ty zapamatovatelné.