Scéna.cz 

Sedmdesátka Borise Hybnera

Zeptáte-li se někoho mladé generace, zda zná nějakého představitele české poválečné pantomimy, většině asi vytane na mysli Boris Hybner. Zatímco umění Ladislava Fialky bylo nerozlučně spojeno především s 60. lety minulého století, Hybner udržuje uměleckou kondici až doposud (navzdory nedávno překonané rakovině tlustého střeva). Stále působí na katedře nonverbálního divadla pražské HAMU, a sem tam se objeví na scéně nebo v nějakém filmu (natočil jich za svou kariéru téměř 30). V prvním srpnovém týdnu se slavný mim dožívá sedmdesátky.

Boris Hybner se narodil 5. srpna l94l ve Vyškově na Moravě, kde měl jeho otec pronajatou restauraci. Takže to zpočátku vypadalo, že Boris bude pokračovat v otcových stopách. I když zájem o kulturní dění se u něj projevoval už tehdy. Měl zájmy podobné jako mnozí nepokojní duchové jeho generace – poezii beatniků, jazz a rock´n´roll, rugby, hra na kytaru. Po maturitě nastoupil do chemičky v Litvínově a podal přihlášku na zemědělskou školu, kam byl přijat- ale po krátkém čase zažádal o přestup na pedagogický institut do Zlína (tehdy Gottwaldova). V té době založil kabaret Reflektor a napsal scénář Pesimysterie. To byl počátek jeho umělecké dráhy, které se začal věnovat navzdory otcovu přání. Jako mim začínal u Ladislava Fialky v Pantomimě Divadla na zábradlí, ale po čase se jeho pohled na pantomimu začal vyhraňovat. Po odchodu od Fialky dostal angažmá jako sólista v Revue Alhambra, poté přišla Laterna Magika a založení Pantomimy Alfréda Jarryho (společně s Ctiborem Turbou), který se posléze přetransformoval v Cirkus Alfréd. ¨“Zahajovací představení Harakiri (prosinec 1968) představilo dramaturgicky i tvarově odlišnou poetiku, která byla spjata myšlenkově s konceptem absurdního divadla, po formální stránce především s němou filmovou groteskou, a byla svou černou groteskou protipólem bílého mimu. Jejich postavy tuláků a senilních starců z okraje společnosti jasně demonstrovaly absurdní postavení okupací a normalizační politikou zdevastované země. Představovali blíže neurčené typy, které žily v bezčasí lhostejnosti, společenské a lidské devastace, chudoby a deprese a jejich pozdější inscenace vyústily např. v metafory sebevraždy nebo agrese (B.Hybner: Idioti). Filozofie existencionalismu prosycovala ducha i formu jejich představení na principu klaunsko-mimické hry, v českých podmínkách ale nabývala charakteru satirického protestu,“ charakterizuje tuto dobu divadelní teoretička dr. Ladislava Petišková. Divadlo Alfréda Jarryho bylo v roce 1972 zakázáno, Turba odešel do ciziny. Hybner zůstal, ale jeho možnosti byly logicky značně omezeny. Později Hybner inspirovaný němou groteskou zaměřil pozornost na oživení pokleslých žánrů jako krimi, horroru, westernu a slapsticku. V osmdesátých letech slavil velký úspěch, zejména v Nizozemí, s trilogií Zahrada jménem Hollywood, kterou později zpracoval do podoby televizního seriálu GAGMAN (za něj získal mezinárodní televizní cenu Bronzovou růži z Montreux). Zahrál si i v Austrálii, a to s vynikajícím ruským klaunem Slávou Poluninem v jeho světově proslulé Snowshow. V roce 1990 založil v Praze divadlo Gag, které fungovalo šest sezón, poté z ekonomických důvodů skončilo. Nicméně, Boris Hybner se nevzdal a ve své práci pokračuje dodnes. Od roku 1999 až do nedávna byl vedoucím katedry nonverbálního herectví HAMU. Nejnověji se společně se svými odchovanci připravuje otevřít novou specializovanou pantomimickou scénu v pražské Redutě.
Jak už bylo řečeno na počátku, vedle televizního seriálu Gagman se Boris Hybner objevil v menších činoherních rolích v mnoha českých filmech (mj. Panelstory, Jára Cimrman ležící, spící, Pelíšky, Pupendo. U mě dobrý a nejnověji v dosud neuvedeném sci-fi Probudím se včera). Byl třikrát ženat a má čtyři děti a tři vnučky.