Scéna.cz 

Sluha dvou pánů v NT Live

Nová sezóna přenosů z britských divadel (většinou z londýnského Národního divadla) začala velkolepě. Diváci (tentokrát v pražském kině Světozor) měli možnost vidět hit sezóny, adaptaci Goldoniho SLUHY DVOU PÁNŮ, který měl premiéru v květnu a od té doby je stále vyprodán. Jako bonus pro londýnské diváky NT tentokrát na náměstíčku před divadlem vytvořilo open-air hlediště, kde diváci sledovali přenos z divadelního sálu Lytteton na velkém plátně, a jako bonus i živou děrovačku herců.

V sále kina jsme „živou děkovačku“ sice nezažili, nicméně zprostředkování tohoto představení bylo opět na vysoké úrovni, takže jsme mohli mít pocit bezprostřední přítomnosti. Navíc, mohli jsme v detailech sledovat perfektní hru herců, a znovu se utvrdit v dokonalosti britského herectví.

Adaptace Richarda Beana pod názvem One man, two Guvnors (Jeden muž, dva šéfové) zasazuje děj Goldoniho hry do roku 1963 do anglického Brightonu. Tedy do doby, kdy toto město ovládali gangsteři, a kdy nejen Anglii začala ohromovat nová skupina Beatles. Celý příběh je ohraničen hudebními vstupy skifflové kapely, která v druhé části vymění klasické country nástroje v elektronické kytary. Nejenže jsou tyto vstupy zábavné, ale navíc vtipně vyplňují čas mezi přeměnami scény.

Výprava Marka Thompsona vytváří v správném mixu atmosféru středostavovského domu 60. let minulého století, ale zároveň poučeně čerpá z italského prostředí rybářských uliček, a (jako lahůdku pro odborníky) si vyhraje i s renesanční perspektivní scénou . Kostýmy (včetně účesů) s nadsázkou kopírujou módu 60.let. O hudbu se postaral Grant Golding. A celé to vtipné balábile, ve kterém jsou desítky odkazů na nejrůznější historické, politické, společenské i krajové (jazykové zvláštnosti jednotlivých postav) události, problémy i traumata, režíruje Nicholas Hytner. Cizinec samozřejmě nepochytá všechny narážky, ale přesto je jich dostatek ke skvělé zábavě. Doslova nás zavalí gagy (lazzi) ve stylu commedie dell´arte, ale i montypythonovského humoru, množství jazykových hříček a téměř akrobatických výkonů, a na závěr muzikálové happy-endové finále.

Vzniklý scénický tvar v sobě sice nese až brutální třeskutost frašek, které diváky královsky baví, ale nikdy nepřekročí mez do trapnosti, zároveň chytrými připomínkami umožňuje zasvěceným divadelníkům vychutnat si jemnůstky postmoderních připomínek z různých divadelních žánrů a historických období.

Herecky vévodí tělnatý, ale nesmírně pohyblivý James Corden v roli Francise Henshalla, který byl vyhozen z vlastní skifflové skupiny a je nucen se živit jako sluha dvou pánů. Tento novodobý Harlekýn si nebere servítky, ve svých improvizacích s přehledem komunikuje s diváky, takže nám ani není divné, když jednu oběť z první řady vytáhne na jeviště a učiní z ní svou pomocnici. Tato dokonalá mystifikace nám dojde až ve chvíli, kdy divačku postříkají minimaxem (a byli diváci, kterým iluze nebohé divačky vydržela až do děkovačky). I každý z dalších postav hry, typizovaných podle commedie dell´arte, ale bez logických zádrhelů převedených do aktuálního příběhu, má svou dokonalou charakteristiku i nezaměnitelný šmrnc britského humoru. Kombinace typizovaných postav s humorem alá Monty Python přidává do příběhu další rovinu, feministické výpady Dolly (vsadím se, že za dvacet let bude britskému parlamentu vládnout žena) pobaví a potěší zároveň. Za všechny jmenujme alespoň připsanou postavu starého sklerotického číšníka – válečného veterána Alfieho, kterého Tom Edden hraje s akrobatickou dovedností a klaunskou vážností. Zkrátka, Angličani ukázali, že umějí i tento, v Anglii nepříliš vídaný žánr. Jak poučeně čerpat z divadelní historie a nebýt trapní, nudní ani lascivní, to je lekce, kterou by povinně měli shlédnout nejen studenti a pedagogové divadelních škol, ale jistě by prospěla i profesionálním hercům a režisérům.