Scéna.cz 

Jeviště Východočeského divadla Pardubice ovládly Trójanky

O víkendu 10. a 11. prosince 2011 se na jevišti Východočeského divadla v Pardubicích uskutečnily premiéry Eurípidovy tragédie TRÓJANKY, kterou v Pardubicích pohostinsky nazkoušel mladý režisér Pavel Ondruch. Hlavní role antického dramatu plného emocí, exprese, básnického jazyka a jevištní obraznosti ztvární Zdena Bittlová, Jindra Janoušková, Romana Chvalová, Petra Tenorová, Václav Dušek a Martin Mejzlík.

„Uvádění antických her není tolik časté, což souvisí například s jejich náročností uměleckou i provozní, ale antika patří a vždy patřit bude k vrcholům umělecké tvorby, k tomu základnímu, z čeho všichni tvůrci čerpají a bez čehož se evropská kultura neobejde, bez čeho by nebyla. Každá premiéra antického dramatu je tedy svým způsobem záležitostí exkluzivní a hodnou pozornosti. Prostřednictvím antického dramatu se totiž můžeme dostat až k samotným kořenům lidského bytí, k mýtům, a tedy k pravdě, zjistit mnoho třeba dosud neznámého o nás samotných a také se pokusit očistit od všeho negativního, co nás právě v našich životech postihuje,“ láká na hru dramaturg inscenace Zdeněk Janál a v krátkosti nastiňuje její výchozí dramatickou situaci: „Trójská válka právě skončila. Řekové zvítězili, Trójané byli pobiti. Vdovy z královského rodu jako Hekabé nebo Andromaché, mladá Kassandra i vdovy po obyčejných vojácích zůstaly naživu, aby byly vláčeny do otroctví jako ty nejbídnější. Trójanky se však i na úplném dně dokáží vzepřít…“

Trójanky oslovují nejen tragickým osudem postav, ale též výrazně básnickým slovem a svou múzičností, která inscenátory vedla k původní scénické hudbě Pavla Trojana Jr. a využití živého komorního orchestru složeného ze studentů pardubické konzervatoře. Sílu inscenace podtrhne i patnáctičlenný ženský chór umožňující nejen důkladnou práci s mluvním projevem a melodramem, ale také pěvecká a taneční sóla.

Režiséra Pavla Ondrucha Trójanky přitahovaly již za studií pražské DAMU, jeho vztah k této hře se však postupně vyvíjel: „Nejdřív mě uhranula ona mozaika ženských osudů. Bylo zřejmé, že v této hře jde více než o příběh samotný o expresi jako takovou. Sama emoce a její podoba zde vlastně nese příběh. Na Trójankách jsem nyní zkoumal možné podoby exprese na divadle, jejíž tvar a možnosti mě vždycky zajímaly. Od jednotlivých osudů hrdinek-královen jsem pak přešel k nadšení z chóru a jeho klíčové roli v této tragédii. K tomu se přidružilo okouzlení nad jazykem a strukturou, čistotou a krystaličností. V současné době jsem dozrál k naprostému obdivu geniální kombinace ryzí krásy a hluboké tragiky.“

Režisér před premiérou také prozradil, co je pro něj ústředním tématem hry: „Je to téma vyrovnání se s tragickým, řekněme nespravedlivým osudem, který přichází bez našeho přičinění, bez viny a my jsme nuceni se k takovému slepému osudu postavit – to je právě to zásadní, co vedle tématu války a násilí Trójanky přinášejí. Sledujeme proces přijetí osudu, ať je jakýkoli, a toto „přijetí“ nás snad až rituálně přivádí ke katarzi a snad i ke zdokonalení.“