Scéna.cz 

Zemřel Václav Havel

(5. října 1936 – 18. prosince 2011)
Zemřel Václav Havel – kdybychom byli v pohádkách, celé město by bylo potaženo černým flórem. Neboť tato osobnost, vpravdě renesanční, se za svého života stala symbolem. Odtud se také odvíjelo na jedné straně jeho zbožnění, na druhé straně nenávistné výpady. Havel však byl natolik konsistentní osobností, že ze svého životního názoru nikdy neslevil. Okřídlené rčení „Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí“ v sobě obsahovalo mnohem více, než mnozí současníci dokázali ocenit. Ve svých vizionářských vizích dokázal přesně diagnostikovat situaci poválečného vývoje v Československu v celé jeho absurditě. Byl nejen jedinečným dramatickým autorem, ale také pečlivým divákem, který si ani v době svých státnických povinností nenechal ujít žádnou významnou novinku na české scéně. V celosvětovém kontextu byl výjimečnou osobností, která magicky přitahovala svou neokázalostí a jasným názorem. Pokud jej někdo nazýval snílkem, idealistou, měl jistě pravdu – ale jeho víra v člověka nebyla postavena na neznalosti poměrů, naopak na osobní, mnohdy kruté zkušenosti. Navíc se vždy dokázal podívat na skutečnost s lehkým nadhledem, specifickým humorem a zároveň moudrostí. Bude-li na něj v historii pamatováno, jako na nejvýznamnějšího českého státníka 20.století (po boku T.G.Masaryka), v české dramatické literatuře je jedinečným, neopakovatelným zjevením. Jeho originální hry jsou pevně spojeny s dobou svého vzniku, ale zároveň je v nich nadčasovost a hluboký filozofický podtext. Politika se v nich neobjevuje ve své prvoplánovosti, ale jako samozřejmá součást lidského života, jako občanský názor jednotlivce na dobu a společnost. Budeme-li hledat v české kulturní historii 20.století umělce, jehož dílo přetrvá věky, bude to právě Václav Havel.

Václav Havel se narodil v rodině podnikatele a intelektuála Václav M.Havla. Po II. světové válce mu samozřejmě, jako synovi z milionářské rodiny, nebylo umožněno studovat. Teprve v polovině 60.let se mu dálkově podařilo vystudovat dramaturgii na pražské DAMU. Už předtím ovšem zasáhl do divadelního dění, nejen jako jevištní technik a asistent režie (u Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských, a poté ve stejné profesi v Divadle na zábradlí), ale také jako originální autor zvláštního typu absurdních her (první hru, jednoaktovku Rodinný večer napsal v roce 1959, jeho první celovečerní hra Zahradní slavnost byla uvedena v prosinci 1963 v Divadle na zábradlí). V 60.letech vznikly i další známé hry jako Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, Anděl strážný, Motýl na anténě. V 70.letech byly napsány jeho patrně nejznámější hry Žebrácká opera (1972) a aktovky Audience a Vernisáž (1975), v nichž se objevila postava jeho alter ega Vaňka. Tyto hry však byly, vzhledem k „politické nespolehlivosti“ autora, uvedeny už jen neoficiálně, a dočkaly se znovuuvedení na oficiálních scénách u nás až po roce 1989. V průběhu normalizace, kdy byl Havel přední vůdčí osobností disentu, a stal se mj. prvním mluvčím Charty 77, byly jeho hry uváděny pouze v cizině (mj. ve vídeňském Burgtheatru). Na konci 80.let se jeho texty staly anonymní součástí několika projektů – např. Zítra to spustíme (1988) nebo v rámci představení Res Publica (1988, 1989). V 90.letech nastal boom uvádění jeho her nejen na domácích, ale i zahraničních scénách. Nejvýznamnější byly inscenace Largo Desolato a Pokoušení v režii Jana Grossmana v Divadle na zábradlí. Poslední hra Odcházení z roku 2007 byla po poměrně dramatických přípravách nakonec inscenována v divadle Archa v režii Davida Radoka na jaře 2008. V roce 2010 si splnil Václav Havel sen – a natočil stejnojmenný film, v hlavních rolích s Josefem Abrhámem a svou druhou ženou, Dagmar Veškrnovou-Havlovou.

Vedle dramatické tvorby však Václav Havel zasáhl do české literatury i v jiných žánrech – v oblasti poezie (Antikódy), pohádky (Pižďuchové), ale především ve své esejistické tvorbě (Dopisy Olze, Letní přemítání, O lidskou identitu ad.) Společně s Karlem Hvížďalou vznikly dvě knihy rozsáhlých rozhovorů – Dálkový výslech a Prosím stručně.

V Praze byla po vzoru prezidentských knihoven v USA vytvořena Knihovna Václava Havla, která slouží „k dokumentaci, výzkumu a propagaci života, díla a myšlenek Václava Havla: dramatika, bojovníka za svobodu, organizátora české a středoevropské nezávislé kultury, vězně svědomí, vůdce sametové revoluce roku 1989, československého a českého prezidenta, „českého mýtu“ a jedné ze světových morálních autorit 20. století.“ Knihovna shromažďuje v digitální podobě všechny dostupné materiály, které se Václava Havla tím či oním způsobem týkají, ať už jsou to textové materiály, vzpomínky pamětníků, fotografie, artefakty, zvukové nahrávky či videa. A samozřejmě jeho knihy ve všech světových jazycích.