Scéna.cz 

Divadelní ohlédnutí za rokem 2012 (první část)

S ročním hodnocením divadla je to těžké, a nejrůznější odborné ankety to ještě komplikují. Můžeme si vzpomínat, co jsme viděli v minulém roce, ale je to tak, že v divadlech se funguje na sezóny. A tak se stane, že v jedné anketě je možné ještě zavzpomínat na listopadové představení z roku předchozího, ale pokud není tak výjimečné jako Odpad, město, smrt, většinou zapadne v zapomnění. Nicméně, v této části se pokusím zaznamenat důležité momenty, které v divadle v Čechách a na Moravě vyznačily jakousi charakteristiku roku 2012.

Tou nejvýznamnější, a také mediálně (s emocemi) hojně sledovanou kapitolou byl konec jedné éry divadla Komedie. Je pravda, že Dušan Pařízek dokázal pro své divadlo získat velkou pozornost, a to nejen tím, že se mu podařilo vybudovat výborně sehraný herecký tým a s tvrdošíjností spíše německou, nežli českou také velmi jasně identifikovatelný repertoár. Vytvořil tak to, o čem jistě tajně sní kdejaký tvůrce, kultovní divadlo a velmi oddaný okruh diváků. Z Pařízkovy éry se zkrátka stal nejvýznamnější divadelní fenomén porevoluční éry. „Ende, dál to nende...“ tímto lakonickým mottem se ale divadlo ještě úplně nerozloučilo, inscenace Fassbinderovy hry ODPAD, MĚSTO, SMRT se stala jedním z taháků podzimního plzeňského festivalu a na sklonku roku se stal vítězem ankety Divadelních novin.
Dnes už se herci rozběhli do různých divadel (v nichž ale někteří hráli už v době svého působení v Komedii). Např. Ivanu Uhlířovou můžeme vidět v Divadle na Vinohradech, Stanislava Majera v Divadle na zábradlí, Martina Pechláta v Národním divadle, Martina Fingera v Činoherním klubu.

Pro truchlící se na podzim zjevila dobrá zpráva – vzniklo Studio hrdinů (v jehož vedení se kromě bývalého dramaturga Meet Factory Jana Horáka objevily také osobnosti spolupracující dříve s Pařízkem – Kamila Polívková a Michal Pěchouček). Studio hrdinů zahájilo kontroverzním kouskem CÍRKEV, propojující život a dílo francouzského rebela CÉLINA (s vynikajícím Karlem Dobrým v hlavní roli, a za přispění dalších spolupracovníků někdejší Komedie – např. Gabriely Míčové). Dále se v repertoáru tohoto divadla začínají objevovat některé obnovené premiéry převzaté buď z repertoáru Komedie nebo Meet Factory (ENGLAND, ZEMĚ BEZE SLOV, SAM, HUMANISTI). Kouzlo spočívá mj. v tom, že se podařilo najít nový, dosud divadelně nevyužívaný prostor – totiž bývalý divadelní sál ve Veletržním paláci, a navíc se daří zabydlovat i další prostory (např. ENGLAND se hraje v expozici Muchovy Slovanské epopeje). Leccos se děje také v přilehlé kavárně Nová syntéza.

V divadle Komedie se postupně zabydluje nový soubor, značně handicapovaný mediální kampaní. Po poměrně nepřesvědčivém nástupu s inscenacemi přenesenými ze Strašnic představili novinku – Slobodziankovu hru NAŠE TŘÍDA, čili historii 20.století ve 14 lekcích, pojednávající nejen o rozporuplných vztazích polského a židovského obyvatelstva v jedné malé vesnici, ale dotýkající se i válečných a poválečných traumat v středoevropském kontextu. A na závěr roku tu pohostinsky bylo uvedeno představení sdružení Omnimusa, Divadlo Gočár autora Miloše Orsona Štědroně (text a hudba) v režii Jana Nebeského (vzhledem ke kvalitě představení mu budu větší věnovat pozornost v pokračování). Na hodnocení je ještě brzy, ale velmi pozitivně je možno už dnes brát to, že soubor byl obohacen o několik zajímavých herců (Eva Vrbková, Petr Jeništa či mladý Filip Kaňkovský).

Rok 2012 byl ve znamení dosud nedokončených personálních proměn v různých velkých divadlech – ať už jde o připojení Státní opery k Národnímu divadlu, odvolání ředitelů Národních divadel v Praze i Brně, které tak dosud (a ještě nějakou dobu budou) fungují v jakémsi „prozatimním“ modu.
Zatímco v těchto případech se pohybujeme v oblasti dohadů a mnohých otazníků, v Divadle na Vinohradech výměna (znovu za velmi vzrušeného mediálního klokotu) proběhla. Nově se zdejšího vesla chopil Tomáš Töpfer jako ředitel, v týmu s uměleckým šéfem Jurajem Deákem a dramaturgem Janem Vedralem. Je pravda, že první inscenace (TO BYLA MOJE PÍSNIČKA a ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY), stejně jako postupné stahování titulů ze Stropnického éry, ukázaly, že se Töpferově týmu daří, co si předsevzal – totiž „vrátit divadlo divákům.“ Názor, který zazněl jak v kuloárech, tak i v médiích, že se vinohradské divadlo stává druhou Fidlovačkou, nechť si přebere každý z čtenářů sám po zhlédnutí těchto (i dalších) kousků. Jako další se připravují inscenace někdejší legendární „vinohradské“ komedie N.Simona VSTUPTE (s Viktorem Preissem a Tomášem Töpferem v hlavních rolích) a Ibsenovo drama REBEKA s Dagmar Havlovou.

Proměna (či transformace) pražské divadelní sítě je jistě záležitostí na delší dobu, v níž bude hodně záležet nejen na názorech odborníků, ale také na politických proměnách na pražském magistrátu (resp. MK ČR). Nicméně, v budoucnosti můžeme očekávat, že se počet tzv. příspěvkových organizací bude postupně snižovat. Pro vysvětlení – nejde o to (jak by se mohli někteří čtenáři domnívat podle emocionálních projevů Heleny Štáchové z Divadla Spejbla a Hurvínka) sebrat někomu peníze a divadlo tak zlikvidovat, ale spíše o snahu vytvořit novou organizační strukturu pražské divadelní sítě. Že se v souvislosti s tím šíří nejrůznější zvěsti a mýty, je jasné. Ale takto bouřlivě probíhaly proměny v divadlech od nepaměti (stačí nahlédnout nejen do blízké, ale i hodně vzdálené minulosti).
S těmito proměnami souvisí i další nastartované změny – např. byl vyhlášen konkurs na místo ředitele Divadla na zábradlí a Divadlo Pod Palmovkou, v jejichž čele stojí Doubravka Svobodová i Petr Kracik už dvacet let. Podobné konkursy by měly postupně probíhat i v dalších příspěvkových organizacích. Jestli bude rok 2013 přelomovým ve „střídání generací“, budeme moci zhodnotit až za rok... Uvidíme.