Scéna.cz 

Ohlédnutí za rokem 2013

Každoročně se v Čechách a na Moravě představí několik set divadelních projektů. Část se jich uskuteční v tzv. kamenných divadlech, především v létě k nim přibudou představení v otevřeném prostoru, jak v open-air divadlech, tak na improvizovaných scénách v historických objektech, na nádvořích, i ve volné přírodě. A pak je tu obrovské množství divadélek, sálů a sálků, kde se přízeň diváků pokoušejí získat soubory i jednotlivci alternativního zaměření. Stále obtížnější je ovšem jednoznačně označit projekt za „klasický“ či „alternativní“, „profesionální“ či „amatérský“, stejně jako vymezit žánr jednotlivých představení či show. Současný trend českých kritiků je stále více soustředěn spíše na projekty, odehrávající se na menších scénách, zatímco velké scény sklízejí poměrně nelichotivé recenze. A tak je celkem pochopitelné, že mnozí tvůrci kromě práce v repertoárových divadlech (a to se týká prakticky všech uměleckých profesí) si tzv. odskakují do generačních projektů, které jim získávají u vrstevníků větší sympatie a zjevně je více baví.

Z hlediska diváků, kteří se snaží být kulturní, a dopřejí si návštěvu divadla 2-5 x ročně, je velkou hádankou, které divadlo a jaký konkrétní titul si vlastně vybrat. To, co kritika vzývá, je jim mnohdy značně nesrozumitelné a neuspokojí jejich touhu po zábavném, oddechovém titulu. Přiznám se, že na otázku: Co bys mi doporučila?, často váhám. Chápu, že v případě, kdy divák za rodinnou návštěvu divadla utratí 1000 Kč a více, zaslouží si jistě příjemný a obohacující zážitek. Co to ale konkrétně znamená? Je to představení, při kterém se diváci chechtají lascivitám? Nebo snad ta, kdy mají možnost vidět na scéně herce známé ze seriálů? Když na konci představení ždímají kapesníky? Nebo snad nabídka mrazivé vize, ubezpečující nás o tom, že svět je opravdu tak hrozný (ba ještě horší), jak to vnímáme v reálném životě? Nebo když má divák možnost vidět na scéně lidi, které zná z běžného života a jejich jevištní odvážná kreace jej překvapí? Divadel je dnes tolik, že nabízí všechny tyto možnosti. A tak si navzdory skeptikům myslím, že stojí za to občas se zvednout od televize a vydat se třeba do dosud neprobádaného divadla. Protože zážitek, který vás čeká, bude rozhodně něčím jedinečný.

Když se ohlédnu za minulým rokem, zážitků a překvapení bylo rozhodně dost. Potěšil mě nový pohled na klasiku, nápadité zpracování starých známých námětů, a odvážně načrtnuté nové původní příběhy, vizuálně zajímavé pojetí prostoru, ale především mnohé zajímavé herecké výkony, které dokázaly zprostředkovat konkrétní životní pocit, důležité téma, autenticitu, při které máte pocit, že je vám postava bližší než ti, které potkáváte v normálním životě.

Svůj výčet začnu pohledem do mimopražských divadel (které bohužel nemám dostatečně „nakoukané“), nicméně i tak se mi podařilo shlédnout několik pozoruhodných inscenací. Mezi takové patřilo Úplné zatmění v Městském divadle v Mladé Boleslavi, v němž v rolích prokletých básníků Verlaina a Rimbauda excelovali Petr Mikeska a Matouš Ruml. Několikrát u mě zabodovalo Městské divadlo Kladno. K vrcholům roku 2013 patří bezesporu adaptace Maupassantova Miláčka v režii Daniela Špinara, s Miloslavem Königem v hlavní roli a spoustou hezkých příležitostí pro dámskou část souboru. Herečky (za všechny jmenujme alespoň Zuzanu Mixovou, Alenu Štréblovou či Marii Štípkovou) s velkou energií, noblesou i smyslem pro sebeironii vytvořily barvitou plejádu žen, ovládajících stejně dobře umění milovat, i intrikovat. Zaujaly i náměty původní, ať už jde o hru Petra Kolečka Vinnetou, propojující romantiku indiánek se současnými traumaty (s ústřední dvojicí Vojta Kotek a Jakub Prachař), tak i hra německého autora Philippa Löhleho Praporky ve větru, groteskním způsobem glosující současnou společenskou situaci.

Z brněnských divadel bych ráda upozornila především na dva zážitky minulého roku. Jedním z nich je inscenace hry Martina Walsera Všemocný pan Krott v Městském divadle Brno v pohostinské režii Hany Burešové. Okouzlila přesnou groteskní nadsázkou a vynikajícími výkony všech herců, především ústřední čtveřice - Jana Mazáka. Michala Isteníka, Ireny Konvalinová a Lucie Zedníčkové. Druhým velkým zážitkem se pro mě staly oslavy v divadle Husa na provázku, kde se organizátorům (v čele s Vladimírem Morávkem a dramaturgyní Lucií Němečkovou) podařilo shromáždit nevídané množství tvůrců, kteří Provázkem za léta existence prošli a společně s nimi vytvořit poutavý několikadenní program.

Rozkročeno mezi Brnem a Prahou se ocitlo tvůrčí trio Petr Štědroň, Dora Viceníková a Jan Mikulášek. Z brněnské Reduty, kde uvedli výrazné svědectví o 60.letech v inscenaci Zlatá šedesátá, zvládli velmi dobře přechod do pražského Divadla na zábradlí, kam přenesli a v obnovené premiéře uvedli šest reduťáckých inscenací, a navíc novou inscenaci Šedá sedmdesátá.

Má hlavní pozornost ovšem patřila pražským inscenacím.

V Národním divadle mě v letošním roce potěšila inscenace další čechovovské inscenace Michala Dočekala Strýček Váňa se zajímavými výkony Igora Bareše v titulní roli, ale také Astrov Martina Pechláta. Mimochodem právě Martin Pechlát je jedním z těch, kdo dokázal suverénně přeskočit na tuto velkou scénu, a ukázat mnohdy překvapivé podoby svého herectví. Ať už ve výše jmenovaném, tak i v ústřední roli Havlovy Zahradní slavnosti, či v Jedenáctém přikázání. Poslední jmenovaný titul už zasahuje do nové „české“ sezóny, a společně se Strakonickým dudákem ukazuje, že i Národní divadlo dokáže nabídnout klasiku v nové, kontroverzní, ale rozhodně zajímavé podobě.

Značku nejvyšší kvality pro mě nesou dvě pražská divadla, a to Divadlo v Dlouhé a Dejvické divadlo. I když inscenací ročně nebývá moc, většinou představují výjimečnou kvalitu.

Divadlo v Dlouhé uvedlo neobvyklou aktualizovanou verzi hry Henrika Ibsena Eyolfek v režii Jana Nebeského, s Jiřím Vondráčkem a Lucií Trmíkovou v hlavních rolích. Vivisekce manželského vztahu po mnoha letech soužití, který je navíc poznamenán rodinnou tragédií, je vizuálně působivé, a díky groteskní nadsázce, která je vlastní dnešnímu vidění blízké, zdárně balancuje na hraně vážného a komického. Po hororovité Slečně Jairové režisérky Hany Burešové, s výraznou až loutkovou stylizací postav, na konci roku potěšili novým projektem pro rodinné publikum – příběhem O líné babičce, v němž se všichni herci dokonale vyřádili a sovu energii přenesli i na diváky. A jako bonus – znovu se tu uplatnila muzikálnost souboru, v báječném provedení písniček z 60. let minulého století.

Dejvické divadlo přišlo s inscenaci Čechovova Racka (který měl být uveden už v minulé sezóně). Čekání se vyplatilo. Pod vedením režiséra Michala Vajdičky na miniprostoru Dejvické scény herci rozehráli jemné předivo vztahů s takovou autenticitou a působivostí, až běžel mráz po zádech. Za všechny herecké výkony (které byly vesměs velmi dobré), zmíním alespoň Ivana Trojana v roli Trigorina a Miroslava Krobota jako Sorina.

Zajímavou dramaturgii má i Švandovo divadlo, byť na pražské scéně musí o své postavení stále bojovat. Příznivou diváckou odezvu měly dva menší projekty ve Studiu, ať už se jedná o společný autorský projekt dámské šatny Cry Baby Cry, v němž herečky prokázaly jak svůj tvůrčí potenciál, tak i schopnost udělat si legraci samy ze sebe. Kolektivní duch ukázal soubor také v představení věnované Karlu Krylovi a konfrontací jeho myšlenek se současným stavem společnosti v představení Země Lhostejnost. Na závěr roku uvedlo Švandovo divadlo v režii Daniela Špinara na velké scéně Hamleta, který zaujal nejen neobvyklou, současnou interpretací slavného příběhu, ale také výraznými výkony všech herců – v čele s Patrikem Děrgelem v titulní roli, Ofélie Zuzany Onufrákové a Gertrudy Petry Hřebíčkové.

Za zajímavými zážitky však bylo možno i v minulém roce vyrazit do míst, kde se setkáte především s mladým publikem. Mezi ně patří např. Divadlo v Celetné, v němž především na podzim byly k vidění dvě výrazné inscenace. Hra Marka O´Rowa Terminus v režii Marka Němce spřádá příběh z monologů tří protagonistů, které se chvílemi prolínají až ve zběsilém tempu. Vizuálně působivou inscenaci ozdobily výkony Ladislava Hampla, Barbory Lukešové a Aleny Dolákové. Na zcela jinou notu zahrál Bluff v režii Karla Krále. Posilvestrovské černé komedii, vyžadující výrazné dispozice k improvizaci, dominovalo odpoutané herectví Matouše Rumla.

Pro příznivce zaniklého souboru Pařízkovy Komedie je tu Studio hrdinů, které nabralo od svého zrodu na sklonku roku 2012 velké tempo a uvedlo množství kontroverzních, nicméně pozoruhodných inscenací. Hereckými jistotami tohoto souboru jsou především Karel Dobrý (jeho výkon ve one-man show Den opričnika patří k nejzajímavějším hereckým kreacím loňského roku) a Ivana Uhlířová (zaujala nejen v sólovce Černá zrcadla, ale také v neobvyklé „kuchyňské“ inscenaci o Mileně Jesenské a její dceři Mileniny recepty).

Dalším místem, kde lze shlédnout projekty, pohybující se na pomezí, činohry, pohybové a výtvarného divadla, je NOD Roxy. Pravidelně tu režíruje Jan Nebeský, který letos společně s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou, Miloslavem Königem a Karlem Dobrý představil originální verzi Shakespearových sonetů pod názvem Kabaret Shakespeare. NOD Roxy uvádí pravidelně projekty, jichž se účastní studenti a absolventi katedry pantomimy HAMU, a přináší tak jinde nevídanou novou barvu do pestré divadelní kytice Prahy. Výrazně na sebe dvěma autorskými projekty upozornila dvojice Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková. V představeních Lovci a The Body Present baví a překvapují diváka extravagantní směsicí pohybového divadla, hudebních variací a výtvarných instalací. Jindřiška Křivánková byla jednou z protagonistek kusu věnovanému Václavu Havlovi - jedinečné variaci na jeho Audienci pod názvem Antiwords.
Poslední titul má na kontě skupina fyzického divadla Spitfire Company, která na sebe poutá stále větší pozornost. Kromě NOD Roxy ji můžete nejčastěji vídat na scéně Paláce Akropolis. Pod vedením Petra Boháče v Akropoli uvedli např. politicky laděné Čezko for ever či surrealistické Krevety alá indigo. Performerka a režisérka Miřenka Čechová patří k umělkyním, které v posledních letech sbírají nejrůznější ocenění po celém světě (letos např. na Fringe Festivalu v Edinburghu) a její umělecké a pedagogické působení především v USA dělá Čechám dobré jméno ve světě. Kromě Spitfire Company působí též ve spolku Tante Horse. I když společně s Radimem Vizvárym v loňském roce okouzlili americké publikum společným projektem, oba se nyní soustředí spíše na vlastní sólová vystoupení. Čechová loni představila transgenderový projekt She is Nancy Joe, a Vizváry velmi osobní vivisekci Uter Que.

A na závěr ještě upozornění na tvůrčí dvojici Ivo Kristián Kubák a Máša Nováková, pro mě jakési „skokany roku“. Ještě v rámci DAMU vytvořili dokumentární inscenaci Otcizení, působivě zkoumající rodinné vztahy, a na podzim překvapili projektem Golem, s nímž na měsíc zabydleli opuštěný dům na pražské Štvanici.