Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petra Hřebíčková: Divadlo si mě našlo samo

Petra Hřebíčková a Filip Čapka (Švandovo divadlo)

autor: archiv divadla

Petra Hřebíčková dnes patří mezi herečky, o kterých se ví. Nejen proto, že za svou Maryšu získala Cenu Thalie. Škála rolí ( je jich přes sedmdesát), které má za sebou, je velmi široká. Petra v nich prokázala všestranný talent, od muzikálového herectví, přes silné psychologické postavy až k výraznou groteskní nadsázku. Naše povídání bylo vlastně takovým listováním její dosavadní divadelní kariérou.

Vaše cesta k divadlu byla trochu kuriózní. Prý jste se k němu dostala přes vojenský soubor?
V podstatě se to tak dá říci. Ale v době, kdy jsem do souboru přišla, už tam vojáků moc nebylo. Dva bývalí lampasáci, studovaní lidé, byli mí profesoři na střední škole. A právě skrze ně jsem se z ekonomky dostala do tohoto souboru. Dnes jsou to kamarádi.

Takže se dá říci, že jste divadlo sama nevyhledávala...
.. divadlo si mě našlo samo. Poznala jsem, když člověka něco opravdu baví, dá do toho víc. Od ekonomické školy mě odrazovalo dost věcí, od divadla nic – protože jsem ho brala jako koníčka. Takže jsem se ráda vzdala budoucnosti účetní a rozhodla jsem se zkusit zkoušky na JAMU.

A uspěla jste hned na poprvé. Kdo vás učil?
V prvním ročníku mě učil profesor Josef Karlík, pak nás ve druháku tak trochu předal mladým režisérům, od třeťáku nás vedl profesor Miroslav Plešák. Ale z toho roku s panem Karlíkem dodnes čerpám. Vyznával klasické poctivé herectví. Byl sám výborný herec, a zároveň skvělý vypravěč. Vzpomínám, když nám ukazoval, jak se připravuje na inscenaci – dokázal převyprávět celý svůj part nebo vystřídal hatmatilkou pět různých jazyků, že bych mu i tu čínštinu uvěřila, někdy se do toho tak zabral, že mu i slza ukápla. Základní u něj byl princip „věřím- nevěřím“. A já na to dodnes dám, jestli sama sobě věřím, jestli to opravu cítím. Byl přísný, ale dokázal i pochválit. Nebyl možná nejlepší pedagog-psycholog, někoho dokázal i zbytečně zablokovat, ale mně jeho přístup vyhovoval.

Připomněla jste „mladé režiséry“, kterým vás předal. Jedním z nich byl patrně Martin Čičvák, s nímž jste dělali úspěšnou inscenaci Oněgina: fragmenty z Puškina.
To představení pro mě bylo první zásadní. Měli jsme pak možnost hrát ho v Činoherním klubu, ve Zlíně, na festivalech na Slovensku a v Polsku. Na jeho základě jsem dostala další nabídku do Činoherního klubu. Způsob Čičvákovy práce, inspirované německým divadlem, mě hodně ovlivnilo. Ale tím úplně prvním na JAMU byl Tomáš Svoboda, který se stal naším ročníkovým režisérem, a dělal s námi pouliční divadlo, což pro mě do té doby taky bylo naprosto neznámé.

Krátce po absolutoriu jste také spolupracovala s Alešem Bergmanem na Marivauxově Experimentu v divadle ABC. S ním jste se taky poznala na JAMU?
Ano, vedl ročník společně s panem Karlíkem, a dobře se doplňovali. Bergman je výtečný teoretik, umí věci velmi dobře vysvětlit. S tou nabídkou to bylo docela legrační. Když jsem končila JAMU, nevěděla jsem, co dál. Všichni kolem hlásali, že musím napsat do divadel a nečekat se založenýma rukama. Což je jasné, ale nikomu se do toho moc nechce. Jedním z divadel, které jsem znala, bylo pražské divadlo ABC. A zrovna když jsem tam psala, ozval se mi Aleš Bergman, jestli bych si tam nechtěla zahrát. Měla jsem velkou radost, a samozřejmě jsem přijala.

Nakonec jste ale zůstala v Brně.
Ano, v divadle Polárka. Ráda jsem se vracela na Moravu. I když jsem po škole měla možnost hostovat v Praze, necítila jsem se tady doma, a tak jsem ani moc nezvala režiséry na svá představení. Říkala jsem si, jestli mě má někdo objevit, tak mě objeví...

Další štací bylo zlínské divadlo, kde jste měla možnost zahrát si spoustu krásných rolí. Tam jste se seznámila s Dodem Gombárem. Bylo to pro vás důležité setkání?
Dá se říci, že ve zlínském divadle byl pro mě Dodo Gombár zásadní osobou, nejen jako režisér. On vedl soubor velmi promyšleně, vždycky přemýšlel hodně dopředu. Byl to právě on, kdo mi na začátku řekl,: Ty jsi taková Maryša, ale teď ne, až tak za dva tři roky... a já ji pak opravdu hrála. Co se týče jeho režií, strašně ráda s ním pracuju, protože mě neustále překvapuje. Přichází na zkoušky připravený, ví, co chce, dokáže mi to vysvětlit, ale zároveň nechává obrovský prostor herci. Dokáže vymezit hranice, které určují svět mé postavy, a v tom prostoru si můžu hrát a zlobit. Tohle zlobení a hraní buď usměrňuje, nebo naopak podporuje. Většinou je to příjemná práce, protože dokáže stmelit lidi, kteří spolu pracují.

Přišla jste do Prahy za ním?
To ne, ale do jisté míry to s ním souviselo. O prázdninách jsem se dozvěděla, že byl odvolán z vedení zlínského divadla, a v nové sezóně jsme měla pocit, že jsem přišla do jiného divadla. Šokující pro mě bylo hlavně to, jakým způsobem se to událo. Začala jsem vážně uvažovat, jestli to pro mě není znamení, že bych se také měla někam pohnout. Protože už jsem se ve Zlíně necítila tak doma. Dala jsem výpověď a byla na volné noze. Takže v době, kdy se Dodo stal uměleckým šéfem Švandova divadla a dal mi nabídku na angažmá, jsem už vlastně byla v Praze.

Vraťme se ještě na chvíli do Zlína, protože právě zde jste tzv.získala herecké ostruhy – a taky Cenu Thalie. Zjistila jsem, že už před Maryšou jste byla nominována za Zuzanku ve Figarově svatbě.
To ani nepřipomínám, protože jsem byla jen v širším výběru, ale i to bylo pro mě tenkrát nad očekávání krásné zadostiučinění. A na Zuzanku, stejně jako na režiséra Zdeňka Duška vzpomínám moc ráda, protože celé zkoušení pro mě bylo nečekané a překvapivé. Když jsme tehdy začínali zkoušet, přečetli jsme celou Beaumarchaisovu hru, a pak nám Zdeněk Dušek řekl: „Teď to zahoďte, chtěl jsem jen, abyste znali situace. Budeme improvizovat a z improvizací poskládáme nový scénář alá komedie dell´arte.“ Takhle jsme nazkoušeli představení, které mělo obrovský úspěch a stalo se jedním z mých nejmilejších. Ve Zlíně jsem ale měla možnost spolupracovat se spoustou dalších báječných režisérů - s J.A.Pitínským, Petrem Štindlem, Jiřím Fréharem nebo Martinem Františákem, se kterým jsem dělala právě Maryšu. I když to bylo úspěšné představení, hrálo se po necelé tři roky. Měli jsme ho moc rádi, a s Dušanem Sitkem jsme si přáli ještě si je někdy zahrát. Splnilo se nám to v době, kdy už jsme oba byli v Praze. Po roce a půl jsme odehráli ještě několik obnovených představení.

Byly ještě role, které vám přirostly v srdci?
Byly to spíše inscenace než role. Strašně ráda vzpomínám na hudební komedii Jiřího Suchého Elektrická puma. V divadle se na velkém jevišti tehdy zkoušelo Shakespearovo Něco za něco. Kolega Jan Leflík objevil tu Suchého hru a oslovil mě a Pavla Vacka, abychom si to udělali jako klubovku. Bylo to takové naše „miminko“, které jsme si z radosti uklohnili po šatnách..S režisérem Konrádem Popelem jsme prosmáli k premiéře. Ráda vzpomínám na představení Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, kde jsem roli přezkoušela za těhotnou Jeanettu Zapletalovou. Nestává se často, že si člověk oblíbí roli, kterou přezkoušel. A pak samozřejmě musím připomenout Mistra a Markétku, což bylo krásné představení. Hodně mě bavilo dívat se na kolegy, i když já sama cítím zvláštní osobní rest – myslím, že jsem pro tu roli byla mladá a nepřipravená. No, a takhle bych mohla vzpomínat i na spoustu dalších věcí - vlastně všechna Dodova představení na velkém jevišti byla opravdu události.

Zlínská velká scéna je asi pro herce velkou výzvou...
Já jsem se jí zprvu bála, protože jsem mívala problém s hlasem. Pamatuju se, když jsme měli premiéru Ďáblovy houpačky v Činoherním klubu, zeptal se mě režisér Juraj Deák, kam jdu do angažmá. Prozradila jsem, že mám nabídku do zlínského divadla, ale že se toho bojím. A on na to: Nebojte se, až vám zatleská 700 diváků, tak si to oblíbíte. V tom měl pravdu. Velké jeviště člověka hodně naučí. A já jsem ve Zlíně měla možnost zahrát si i na malé scéně, a dokonce v klubu, kde bylo možné si vyzkoušet civilnější herectví.

S Elektrickou pumou jste mi připomněla hudební divadlo, s nímž máte také docela dost zkušeností – nezmínily jsme např. Hvězdy na vrbě na Fidlovačce nebo Kudykam ve Státní opeře.
A tomu předcházely ještě role ve zlínské inscenaci Šumař na střeše a Kabaret. V Šumařovi jsem měla jen malou pěveckou roli, ale Sally v Kabaretu byla ohromná. Tyhle příležitosti odbouraly mojí obrovskou trému, která se ovšem zase vrací, když člověk pár let nic takového nedělá. Kudykam byla první věc, kterou jsem zkoušela, když jsem odcházela ze Zlína.

V Praze jste dostala i více příležitostí k natáčení. I když roli Jarušky v Obsluhoval jsem anglického krále, která vás proslavila, jste dostala ještě ve zlínském angažmá.
Byla jsem sama překvapená, jaké hezké reakce na tu roli mám. Kromě toho jsem měla možnost natočit s Milanem Cieslarem televizní film Sněžná noc, a ještě pár menších roliček. Takže jsem se po sedmi letech ve Zlíně už tolik Prahy nebála. Spousta přátel ze školy už byla v Praze, nešla jsem tedy do neznáma.

Ve Švandově divadle jste čtvrtým rokem. A za tu dobu už máte na kontě pár velmi zajímavých rolí. Jestli se nemýlím, první byla Ginevra v Merlinovi.
Celý ten projekt byl pro mě hodně zajímavý. Měla jsem skvělé kolegy, Kamila Halbicha a Kristýnku Frejovou. Bylo velké štěstí, že jsme se předtím s ní a Filipem Čapkou setkali na letním Hudebním festivalu ve Znojmě při představení Král Arthur, kam nás obsadila režisérka Jana Janěková. Tam jsme se s Kristýnou skamarádily, takže ten milostný vztah na scéně, kde Kristýna hrála Lancelota, nebyl pro mě problém. V druhém dílu Merlina, Pusté zemi, jsem měla jen dva velké výstupy, takže jsem měla možnost sledovat kolegy při zkouškách z hlediště. A musím říci, že mě to stylizací a vizualitou velice fascinovalo. Byl to odvážný projekt, kterým Dodo dával najevo, že Švandovo divadlo bude mít jinou tvář než doposud. Jen si říkám, že kdybychom to udělali teď, možná by diváci byli více připraveni.

Já patřím k zastáncům Merlina, i když pro diváky byl asi příliš náročný. Je mi líto, že některá představení nemají takový ohlas, jaký by si zasloužily.
Někdy jsem trošku smutná, že na taková představení jako Eskalátor nebo Crash u potoka, které máme moc rádi a považujeme je za zásadní ve směřování našeho divadla, diváci málo chodí. Asi je to tím, že si pod tím názvem lidi nic konkrétního nepředstaví. Je to autorské, nové, a diváci přece jen sází spíš na jistotu. Za ty tři roky, co jsem tady, se atmosféra v souboru hodně změnila k lepšímu, což vnímáme nejen my, ale snad i kolegové z branže. Jsme hodně spolu, bereme kolegy jako rodinu, kde se každý může o ty druhé opřít a to se ukazuje i na jevišti. Snad to směřování souboru má i pozitivní vliv na diváky.

Když jsme u autorských projektů, ten nejnovější je Cry baby cry. Jednotlivé postavy prý vznikly na základě monologů, které jste si samy napsaly. Jak vznikla vaše postava?
Martinka Krátká mě oslovila s tím nápadem v období, kdy jsem toho měla nad hlavu, a rozhodně jsem nechtěla řešit svoje problémy na jevišti. Ale chtěla jsem do toho jít, a tak jsem přemýšlela, co by mě na jevišti zajímalo. Přišla jsem na to, že mě lákají špičkoví sportovci, kterým kariéra hodně ubírá z osobního života. Taky protože je na jevišti často nevidím, šla jsem touto cestou. Nevěděla jsem o tom nic. To byl první nápad. A taky jsem to brala jako určitý protiúkol, který by mě přinutil zajít do posilovny. Pak už jsem si ji pozvolna začala konkretizovat i za pomoci Martiny. Zásadní problém – otec. Holka přímá, přísná na sebe i okolí, nedokáže moc komunikovat s lidmi. The best replica handbags for women. Takže jí docela vyhovuje, že je v područí otce – trenéra. Konzultovala jsem ji s Adamem Ramešem, sportovním psychologem, a ten k dotvoření postavy hodně pomohl. Poradil mi, jak sportovci žijí, jak se chovají, jakou mají řeč těla. Práce na tom představení nás moc bavila a mě příjemně překvapuje, jaký má úspěch. Skláním se před Martinou Krátkou, že se do toho pustila. Ona klame tělem, působí jako křehké stvoření s velkýma očima, ale je to nejen talentovaná herečka a chytrá holka, ale také velmi dobrá režisérka, která dokázala postavit do latě dámskou šatnu. Já bych to nedala.

Vaší zatím nejnovější rolí je Gertruda v Hamletovi. Nezaskočil vás režisér Špinar tímto obsazením?
Vlastně ani ne. Věděla jsem, že Hamleta bude hrát Patrik Děrgel, a že může hrát mého syna, jsme si vyzkoušeli už v Crashi u potoka. Tehdy jsem se jaksi podivila, že mám hrát čtyřicetiletou paní, matku i Marka Pospíchala, který je stejně starý jako já. Ale vyzkoušeli jsme si, že to může fungovat. Takže věku jsem se u Gertrudy nezalekla. Naopak, mě tyhle výzvy baví.

Mladistvý vzhled dam z vyšší společnosti dnes není ničím výjimečný. Jak ji vidíte vy?
Je zhýčkaná, poněkud hysterická, přestože syna velmi miluje, chová se vůči němu sobecky, o co hůř, aniž by si toho byla vědoma nebo přesněji, aniž by si to chtěla připustit. Vše špatné, nehezké, zneklidňující vytěsňuje. To není!... V něčem, jako dítě, vidí svět skrze sebe. Není zlá, jen nevidí dál, než za své zrcadlo. Je velice emocionální, a nebude to žádná intelektuálka. Ten její mladistvý vzhled hraje určitě důležitou roli. Její úlohou v pozici první dámy je především zdobit. To ovládá dokonale – ví, jak se správně obléknout, jak držet hrníček, jakou pózu zaujmout při fotografování. , udržet dekorum je její práce. Nikdy nemusela řešit zásadní problémy, měla svého ochránce – starého Hamleta, se kterým byla asi spokojená. Najednou se dostaví druhý dech, má muže, který jí dává něco, co předtím nezažila. A především po smrtí starého Hamleta, s Claudiem opět získala svou pozici. A tak se najednou ocitá mezi synem a Claudiem, a není schopná, neumí se k nestandardní situaci postavit. Převládá strach, chaos, dokonalé království, rodina se hroutí a na to není psychicky dostatečně silná. Na to uznat svůj podíl viny.

27.1.2014 16:01:25 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!