Scéna.cz 

Coriolanus NT Live

Série představení Shakespearova pozdního antického dramatu CORIOLANUS, které v průběhu ledna hrají ve west-endovém Donmar Theatre, byla vyprodána hned první den. Nezpůsobil to ani tak titul samotný (jedná se o jednu z méně hraných Shakespearových her), ani pověst umělecké ředitelky, režisérky Josie Rourkeové. Tím největším lákadlem byl zjevně představitel titulní role Tom Hiddleston, hvězda filmů Thor a Avengers. A tak si v divadle i u přenosu do kin užily své jásající Tomovy fanynky, ale zkrátka nepřišli ani fanoušci Shakespeara. Ne nadarmo drží patronát nad Hiddlestonem starší slavný shakespearovský herec Kenneth Branagh, který v něm patrně odhalili svého pokračovatele. Hiddleston je totiž nejen nejvíc sexy herec světa, jak připomněla moderátorka Emma Freudová v rozhovoru s režisérkou, ale opravdu dobrý divadelní herec. A jeho shakespearovskou angličtinu je radost poslouchat.

Donmar Playhouse je divadlo spíše komorní (cca pro 250 diváků), a jak prohlásil jakýsi kritik, není možné v něm sehrát velké bojové scény (jak by se na tento historický kus slušelo). Režisérka Josie Rourkeová a scénografka Lucy Osborne však vytvořily mizanscénu, která i na malém prostoru dokáže velmi autenticky a působivě evokovat značně hororovitou bojovou atmosféru. Scéna si vystačí se dvěma barvami, béžovou a temně rudou, a dokreslují ji promítané graffiti, naznačující lakonicky vox populi. Při bojové scéně tu přibylo pár židlí a žebřík do nebe, po něm Coriolanus šplhá, aby ukázal zbabělým druhům, že úplně sám dokáže dobýt město. Když se pak zkrvavený vrací, a vodopád shůry z něj smývá krev, která barví doruda velkou kaluž kolem něj, zatrne i největšímu skeptikovi. Od tohoto výrazného exposé však je hrdinovi vymezován stále menší prostor. Nejprve je to rudými tahy nakreslený obdélník zabírající asi třetinu scény, později, když se ocitne v nemilosti lidu, už jen miniaturní černý čtverec. Hiddleston dominuje ději nejen výškou, přímo z něj vyzařuje charisma. I když po většinu času mluví se svým okolím pohrdavě a povýšeně, dává svému hrdinovi takový šarm, že tou chátrou, která jej obklopuje, pohrdáme společně s ním. Je komplexním a sebevědomým hrdinou, a tak docela dobře chápeme, jak je mu trapné žadonit o hlasy lidu, který lační po tom vidět jeho jizvy z boje. Až přeběhne mráz po zádech, když sledujeme intriku konzulů, kteří manipulují lid, aby hrdinu zlikvidoval. I když v korektní Anglii bylo poukazováno na Coriolanovy fašizující diktátorské tendence, z hlediska příběhu hry se zdá daleko horší neplodný populismus konzulů a lidu, kteří stojí proti němu. Hiddleston dokáže svého hrdinu prezentovat tak opravdově, že mu jeho názor věříme. Je sám za sebe, osamělý hrdina, kterému je lépe v boji nežli v politických intrikách. Ti ostatní v tom tzv. umí chodit, využívají a zneužívají jej k svému prospěchu. Nejvýrazněji Volumnie Deborah Hidleyové, Coriolanova matinka, která jej vlastně stvořila takového, jaký je. Přesvědčený o své pravdě, statečný, ale asociální. Je to právě ona a její ctižádost, která jej podobně jako Lady Macbeth svého muže, stále strká výše po příčkách na žebříku slávy. Proti této protivné dominantní matce stojí jeho žena Virgilie, kterou hraje populární dánská herečka Birgitte Hjort Sørensen. Ta ovládá méně silové prvky, je měkčí a citovější. I u těch nejbližších je patrné, že vztah ke Coriolanovi je ambivalentní. Je v něm obdiv, ale také jakási nevrlost, a možná i odpor. Tento rozpor asi nejvýrazněji prezentuje jeho nepřítel a obdivovatel z kmene Volsků Aufidius Hadleye Frasera, který snad až příliš okatě přehrává zájem erotický a idolizující ve chvíli, kdy rozhněvaný Coriolanus nabídne, že povede jeho kmen proti Římanům. Právě jeho závěrečný přerod, když Coriolanus podlehne prosbám žen, aby ušetřil Řím, i když ví, že jde vstříc jisté smrti z rukou svých spojenců – nepřátel, je nejvýraznější. Jeho zklamání z Coriolana se mění v čirou nenávist, a krutost, když jej exemplárně umučí k smrti. Člověkem, který Coriolana nejvíce chápe a také s ním dokáže nejlépe komunikovat, je konzul Menenius Marka Gatisse. Je to vlastně ideální typ politika, který to umí zdárně sehrát se všemi. Dovedně mísí v konverzaci lehkost humor a jasnou vizi, jak vzájemnými kompromisy dosáhnout svého. Prototypem špatných politiků jsou naopak další dva konzulové, zde koncipovaní jako dvojice muž-žena, kteří společně zmanipulují lid k likvidaci hrdiny. Jednají s cílem spíše situaci vyostřit, nežli uklidnit. Tragédii Coriolana nám nabízí inscenace ve dvou stejně aktuálních plánech, ať už jde o osud samotného superhrdiny, vyždímaného, odkopnutého davem, a nakonec krutě obětovaného (aniž by to prospělo té či oné straně), tak i o společensko-politickou konstelaci, která kombinací antického prostředí a renesančních myšlenek překvapivě ukazuje naši současnost. Takže můžeme jen znovu žasnout, jak nadčasově Shakespeare dokázal zachytit samotnou podstatu lidského chování ve společnosti, s pravidly, která se navzdory proměnám nikdy nemění.