Dvakrát věšák, čepice a plácačka
autor: archiv divadla
Nestává se často, že profesionální divadla přejmou titul poprvé uvedený v oblasti amatérského divadla. V tomto případě se naštěstí stalo, a tak snad do hlubšího povědomí (nejen milovníků amatérského divadla) pronikne nejen dlouhý titul Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, ale i jeden \"utajený\" současný český dramatik...
Jen v případě, že vám něco říkají Nejhodnější medvídci z Hradce Králové a jejich kultovní osobnost René Levínský (v civilu vědecký pracovník, teoretický fyzik - ale jinak též dramatik, režisér a herec), dojde Vám, že i tentokrát jde o mystifikaci, a že Samuel Königgrätz (schválně, jestli rozluštíte, co znamená toto příjmení?!) je jeden z jeho hravých pseudonymů právě tohoto autora a zdánlivě banální \"komunální satira\" na život železničářů dokonale promyšlená mystifikace.
Jestliže tento příběh z malé železničářské staničky, kde se dokonale dodržují antické jednoty (místa, času a děje) nečteme jen jako prvoplánovou hříčku, zjistíme, že ta přehlídka životních stereotypů, banálních stále opakovaných hlášek a typických postaviček, s nimiž se v životě potkal snad každý z nás, je esencí velkého jeviště světa. Najdeme tu všechno - naděje vedle zoufalství, začínající život proti nenadálé smrti (obojí v hořkosladké nadsázce), drobné boje o moc, české furiantství a švejkování, zarážející tupost kombinovanou s neobyčejnou sečtelostí, nesnadný úděl mužů a žen, žijících podle hesla „lepší už to nebude“. Tak opravdově ryze česká hra se na našich jevištích neobjevila, co moje paměť sahá. Není tedy náhodou, že po ní sáhla hned dvě profesionální divadla - Městské divadlo Zlín a pražské Divadlo V Dlouhé. Je přitom zajímavé, že obě inscenace (zlínská v režii Petra Štindla a pražská v režii Hany Burešové) jsou hodně jiné, ale přesto každá z nich má punc autenticity.
Zlínská inscenace si více vyhrává s vnějšími konkrétními detaily a charakteristikami protagonistů (každý má svůj tik -např. donjuanský Aleš neustále bigbíťácky brnká na \"plácačku\" a odhazuje patku z čela), evokuje atmosféru odrhovačkami jako Kávu si osladím... a při prodávání \"humoru\" chvílemi tzv. tlačí na pilu. Pražská inscenace je zkázněnější a to, co diváky rozesmává, jde více z nitra postav. Atmosféra je tu přikouzlena prostřednictvím filmových záběrů na jedoucí vlak (či z jedoucího vlaku) směrem ke stanici.
Když se rozmýšlím nad tím, kterého z protagonistů vyzdvihnout, váhám. Hercům v obou inscenacích nelze nic vytknout, jeden bez druhého by nebyli tak výrazní, v obou sehraných kolektivech všechno funguje jako dobře promazaný stroj. Běžte se raději podívat - pobavíte se, a zároveň ve vás zůstane takový trochu nostalgický dojem - ne nad hrou samotnou, ne nad výkony herců, ale nad tím, jací vlastně jsme my Čechové...TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Recenze
Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu
Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek
Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih
Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Peter Nagy 65
Peter Nagy 65
65. narozeniny a 40 let na scéně oslaví oblíbený zpěvák, interpret hitů jako například Kristí celý článek
OPERA/ TANEC
Julie a Romeo zakončí sezónu Jihočeského divadla
Poslední premiérou zimní sezóny Jihočeského divadla bude taneční divadlo Julie a Romeo, které uvedeme v modern celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Křesťanský magazín
Křesťanský magazín
Zajímavosti ze života víry. Uvádí K. Rózsová. Novogotická budova Nového proboštství na P celý článek