Scéna.cz 

Sci-fi Hamlet v Boudě

Žijeme v Matrixu – četla jsem tuhle v novinách v rozhovoru s jednou významnou osobou v oblasti showbusinessu. Na Matrix se odvolává také hlavní představitel Hamleta – stroje, který byl uveden v rámci projektu Bouda – Podoby současného dramatu.
Nevíte-li, co je Matrix, co nejdříve si doplňte vzdělání. Vědomí toho, že jsme jen součástí jakési hmoty hnětené a manipulované kýmsi neidentifikovatelným „zhora“ připomíná zásahy Boží, a my, ať se snažíme jakkoli, jsme proti nim bezbranní a – tedy je pro nás lépe, přijmeme-li tuto vizi a necháme vše být, tak jak je. Tato myšlenka je svým způsobem receptem na to, jak přežít tu změť informací, hnusu a vyprázdněných emocí, které na nás vrhá dnešní doba.

Hamlet-stroj a jeho inscenace v Boudě je tedy přesně takový jako dnešní doba - oplete nás změtí rozporuplných pocitů, vzpírá se výkladu, provokuje, irituje, i unavuje...
Z osmihodinového původního Hamleta - stroje Heinera Müllera, který byl v Deutsches theatru inscenován krátce po sjednocení Německa, má divák českého provedení k dispozici pouze šestistránkový text, sedm velmi dobrých herců a svou fantazii.

Ocitáme se v prostoru, kterým zní útržky shakespearovského textu, je už po hře, ale jako by někdo stále dorážel „the show must go on...“, vidíme scénu a zároveň zákulisí – jsme diváky-svědky, ale i účastníky. Marně se snažíme přijít na to, co vlastně se to tady děje, co nás čeká... skleněné tubusy a v nich umrlé tváře protagonistů. Snad hibernace? A nyní jsme svědky (ne)plánovaného rozmrazování, které snad vede Horácio (David Matásek). A z toho muzea ledových figurín či mrazicích boxů tajících v nenadálém horku se postupně vypotácí postavy příběhu, aby vypověděly svůj příběh. Ale je to opravdu jejich příběh? Nebo si nemůžeme být jisti, zda se jim cosi ve vzpomínkách nepopletlo – a všechno možná bylo jinak. Hamlet (Byl jsem Hamlet. Stál jsem na břehu a mluvil s příbojem BLABALA, v zádech trosky Evropy...) Richarda Krajča není hrdinou, nechce se mstít, je unavený, otrávený, ale též chápající, smířený. Ale není-li tento Hamlet vyhovující, může být přece nahrazen. Kým vlastně, je to jeho alter-ego, vzdor Hamlet, klon, napodobenina, jakýsi najatý šmírák? Michal Slaný je Hamlet s planoucíma uhrančivýma očima, ale stále neumí text (to není výtka na herce, ale součást hry), takže může a musí být manipulován. A Ofélie (Kateřina Wintrová)? Děvka, bojovnice, feťačka? Právě ta vstupuje do boje se světem, aby skončila po únosu a několikanásobném znásilnění jako symbol věčné bolesti na katafalku. Gertruda (Johana Tesařová) má v sobě kus heroiny, ale zároveň ubohosti nesmířené s uvadáním. A Klaudius (Rudolf Stärz)? Ke vznešenosti má daleko, je spíše trapnou troskou dějin – sekera v hlavě je jen jakýmsi bizarním neokázalým doplňkem.

Prostor jeviště Boudy se nám otvírá do světa současnosti – jako by to bylo okno, do jiné dimenze – jsme tu ve světě, kde se skutečnost (smích turistů, náhodné kroky a zvuky, pár století staré Stavovské divadlo, jehož zadní vchod jako by tvořil možný můstek do další divadelní dimenze) se prolíná se světem jeviště. Tato prolínavost a vzájemná provázanost je umocněna ještě zapojením security (ta v noci hlídala Boudu a její zařízení), zde však „hrála“ se svým autem, jehož mohutné houpání po únosu Ofélie nám signalizovalo možná zvěrstva, která se snad tam kdesi odehrávají... A k zmatení mysli těch, kdo by chtěli najít řád, se nám tu mísí postavy a ti, kdo je hrají, věčně mimoběžné dialogy těch, kteří dosud setrvávají na jevišti, se prolínají s horečnou aktivitou těch, kdo bloudí kdesi opodál či cíleně slídí, špehují a manipulují...
A člověka napadají i další prapodivné souvislosti doby, kdy vše souvisí se vším a může, ale nemusí mít mnoho dalších významů. V obsazení hlavních rolí se sešli Richard Krajčo (člen nejpopulárnější skupiny roku, která si nepříšla pro cenu), letošní oceněná zpěvačka Kateřina Wintrová ze skupiny The Extasy of Saint Theresa a David Matásek, který před lety společně s Danem Landou a Orlíkem rozbouřil klidné vody nejen hudebního nebe... A poslední paradox – protest proti zkaženému establishmentu, zkáza světa, kterého zavedla do záhuby spotřeba, a na závěr ředitel a umělecký šéf divadla v elegantních oblecích děkující sponzorům, kteří umožnili vznik projektu...