Scéna.cz 

Vilém Udatný: Nemám to nalajnované…

Jedním z herců, kteří patří k stálým spolupracovníkům souboru Company, působícího v divadle Komedie, je Vilém Udatný. Za svou kariéru má na kontě na osmdesát rolí. Nedávno k nim přibyla další – role krále v inscenaci Korunovace polského dramatika Marka Modzelewského.

Při přípravě nejnovější inscenace Korunovace jste spolupracovali s polským režisérem Norbertem Rakowskim. Byla tato spolupráce něčím jiná než v případě českých režisérů?
Bylo to dost jiné. Jen málokdy v životě jsem zažil dvoufázové zkoušení. Polský režisér sem přijel, měl čas, takže se celé dny věnoval zkoušení. Měli jsme to rozdělené na etapy. Snažil se maximálně využít čas vyměřený ke zkouškám. Premiéra byla relativně brzo na začátku sezóny, takže ten měsíc předtím jsme zkoušeli skoro pořád. Snad nikdy jsem se nesetkal s takovým množstvím času věnovaným analýze a hledání situací pomocí improvizace. Hra je zajímavá tím, že se v tom hodně diváků uvidí a uslyší. Jde tam o vztahy syn - matka, syn - otec, manželé. Já tam hraju alterego hlavního hrdiny, které všechno komentuje. Pohybuje se jako duch, snaží se vyburcovat hlavního hrdinu, aby něco udělal se svým životem. Protože se hrdina dostal do životní fáze, kdy je potřeba něco změnit. V tom je ta hra nápaditá a zajímavá. O tom svědčí i fakt, že se hraje na více místech Evropy.

Říkáte, že váš král je jako duch, ale jeho pestré oblečení tomu nenasvědčuje. Působí spíše exhibicionisticky…
Má na sobě takové módní pyžamo. Jak říkala výtvarnice, která ho navrhla, v takovém kostýmu se objevují různé osobnosti světového umění, filmoví režiséři. Je to taková zvláštní image. Jde sice o pyžamo, ale luxusní, není určeno jen do postele, ale jeho nositelé se v něm pohybují i po ulici. Přiznám se, že se mi takový kostým líbí, dává to svobodu. A odpovídá postavě, což je takový Big Lebowski, člověk usazený v cizí domácnosti, poživačný element, který si užívá života. Je to takový astrální ďáblík, který hrdinovi našeptává, ale v jádru to s ním nemyslí zle. Popichovač, který nazývá věci pravými jmény, a snaží se Matějovi odhalit pravdu, aby se k ní postavil čelem, a nic si nenalhával.

Hrajete krále, a tak mi nedá, abych se nezeptala… Vaše jméno Vilém Udatný působí skutečně královsky. Rodiče museli mít smysl pro humor nebo vám předpovídali velkou budoucnost. Máte k tomu jménu v rodině nějakou legendu?
To nemáme. Myslím, že rodiče hledali jméno, které by se k tomu Udatnému dobře hodilo. Jméno Vilém ještě nikdo v rodu Udatných neměl. Nebyl v tom tedy záměr, ale trefili královské jméno. Jako dítě jsem s tím měl samozřejmě problémy, ve škole si ze mě dělali legraci. Ale teď to naopak zní dobře. Je to zapamatovatelné jméno, tak se snažím si z toho brát ty plusy. Kdysi mi řekl dokonce Jiří Bartoška, že tohle je správné jméno pro herce. Někdy se mě lidi ptají, jestli to není pseudonym. Ještě zmíním jednu pikanterii. Kdysi jsme jezdili se zájezdovkou, a já jsem alternoval roli s Davidem Vejražkou. Tuším v Náchodě udělali vlastní plakát, a mysleli si, že moje jméno je postava ze hry. A tak na plakát napsali Vilém Udatný – hraje David Vejražka. Ještě mám ten plakát schovaný.

Podle různých vašich životopisů, které se objevují na webu, jste teď na volné noze. Ale vím, že s Company hrajete od samého počátku…
V Komedii opravdu nejde o angažmá. Ale tři sezóny, co tady Company je, jsem se vlastně nezastavil, jdu z jednoho zkoušení do druhého. Nemělo to tak původně být, ale docházelo k určitým změnám, vypadl herec, a já zaskočil. Myslím, že šéf Honza Novotný se mnou počítá a má mě docela rád. On se velmi snaží ten náš úzký soubor opečovávat. Takže hrajeme v mnoha inscenacích a k jednotlivým projektům se přibírají hosté.

Nedávno jsem s překvapením konstatovala, že hrajete role starších mužů, i když jsem vás počítala spíše k mladší generaci…
Je mi šestačtyřicet, ale stejně se ještě necítím dostatečně starý na to, abych hrál ty Vávry, Hermany Kafky. Ale jsem v podstatě jeden z nejstarších v tom souboru.

Na kterou z těch rolí, které v Komedii hrajete, byste nejspíše pozval? Která vás nejvíc bavila?
Já se vlastně za všechny role, které jsem tu hrál a hraji, můžu postavit. Takže zvu známé, režiséry, kolegy na cokoli, aby si vybrali podle žánru, který je zajímá. Většinou je to tak, že se jim tady zalíbí, a chodí pak na více inscenací. V podstatě ve všech inscenacích, kde hraju – ať je to Naše třída, Maryša, Past, Divoké maso, Mezi náma dobrý, Penis pravdy nebo Korunovace – mám dost velké role.

Dnes jste zrovna hráli Maryšu, kde hrajete Vávru. To je divácky docela oblíbený titul?
Maryšu hrajeme rádi. Chodí na to dost lidí, je to poměrně vyprodané, a ještě nikdy se nestalo, že by se mladé publikum smálo. Vždycky to diváky chytne, sledují představení pozorně a to nám dává sílu. Maryša, myslím, je takové čisté divadlo. Honza Novotný to měl režijně dobře připravené, a práce s ním byla tvrdá – ale jak se říká, těžko na cvičišti lehko na divadelním bojišti, protože máme natrénováno. Je až fascinující, když se hlučící hlediště plné mladých lidí utiší tak, že byste slyšela špendlík padnout.

Kolik představení hrajete měsíčně?
Tady v divadle tak 10 až 12, kromě toho mám dvě hostovačky (Vzpomínky zůstanou - Divadlo Ungelt, Maska a tvář - Činoherní klub). Je to střídavé, podle programu, některé tituly se hrají častěji, jiné jsou zaměřené na užší okruh lidí, jako Rozewiczova Past, a není možné to hrát tak často. Naopak, Maryša je titul, o který je u diváků zájem i na volnou kasu.

Vraťme se teď zpět do minulosti. Narodil jste se v Písku. Tam jste chodil do dramatického kroužku?
Já jsem se v Písku pouze narodil, ale nikdy jsem tam nežil, i když se tam dnes rád vracím. Bydleli jsme v mém útlém dětství v Milevsku a pak jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem žil celý svůj život. A tady jsem chodil do dramaťáku. K herectví mě přivedla moje úžasná paní učitelka, která dělala na základních školách nábor do ZUŠ, na základě malého konkursu přijala děti do přípravky. Bylo to někdy ve třetí třídě, já tím sítem prošel a zůstal jsem až do osmé třídy. Paní učitelka mě připravila na konzervatoř a vyšlo to. Paní Helena Kostečková je už dnes stará paní, ale stále se podílí umělecko-pedagogicky na práci ZUŠ Praha 8, a jako pedaogog je velmi úspěšná. Vzešla od ní třeba Klárka Issová, a jak sama říkala, má asi dvacet žáků, kteří dnes aktivně působí v oboru.

Vy jste už v době konzervatoře hrál v Divadle E.F. Buriana. Bylo to vaše první angažmá?
Já jsem v Divadle E.F. Buriana hostoval ve třech hrách. Hrál jsem tady například v rumunské hře o putování cikánů pod názvem Šatra, v režii Miloše Horanského, a bylo to taky téma mé absolventské práce. Končil jsem školu v přelomové době. Po revoluci nikdo nevěděl, co a jak bude dál. Takže, když po absolventském představení v roce 1990 přišel za mnou šéf kladenského divadla s nabídkou na angažmá, neváhal jsem. Chtěl jsem začít něco dělat, a šel jsem do Kladna.

V Kladně jste ovšem měl štěstí na role i na režiséry. Zahrál jste si například Mauglího v režii Václava Martince, a spolupracoval jste také s Hanou Burešovou.
Ta má lví podíl na mém přechodu do Národního divadla, protože potřebovali najít nějaké hosty do Calderonova Zázračného mága, kterého tam režírovala, a oslovila mě. To byla první hostovačka v Národním, Pak jsem tam hrál jako host v Cymbelinovi, a dostal jsem nabídku na angažmá.

Do Národního jste nastoupil v roce 1996 a zůstal do 2004. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Já na to vzpomínám strašně hezky. Když jsem tam vstupoval, říkali, že potřebují mladé lidi se zkušeností z velké scény. Což já jsem měl, byl jsem otřískaný z velkých jevišť Kladna a Mladé Boleslavi. Zřejmě to ze mě cítili, takže jsem se jim tam projevem hodil. Zahrál jsem si tam nádherné role – Ježíše Krista, různé shakespearovské postavy. Kromě toho moc rád vzpomínám na kolegy, z nichž spousta už není mezi námi - Boris Rösner, Věra Galatíková, Josef Vinklář, samá esa. I ty lidské vztahy s nimi byly hrozně fajn. Myslím, že mě i měli rádi. Povídali jsme si s panem Lukavským a panem Somrem, to mi byli velmi blízcí lidi. Takže své období v Národním divadle považuji za hezké a v mém uměleckém životě za přínosné.

Je zjevné, že vám velké jeviště nikdy nevadilo. Vyzkoušel jste si i menší prostory?
V posledních letech si užívám komorní scény. Zahrál jsem si v Ungeltu Láskou posedlí, a teď Vzpomínky zůstanou se Zlatou Adamovskou, Petrem Štěpánkem, Luckou Štěpánkovou a Janou Strykovou. Je to jiné hraní než na velké scéně, člověk musí jít víc „dovnitř“.

Máte zkušenost i z letního hraní na open-air scéně, na letních shakespearovských slavnostech.
Hrál jsem na Hradě třikrát. Jednou v režii Borise Rösnera v Macbethovi. Hrál jsem Malcolma a byla to hezká práce, protože Boris jako herec věděl, co prožíváme, a jak na nás. Pak jsem dělal s Viktorem Polesným Večer tříkrálový a naposledy jsem byl rád, že si mě vybral Martin Huba do Richarda III., i když do menší role. To jsme hráli tři sezony po sobě, ale letos už ne. Takže jsem měl přes léto volno.

Co děláte, když máte volno?
Jestliže lze brát jako koníčka pobyt v přírodě, tak to mě hodně baví. Jinak se snažím věnovat rodině, mám pětiletá dvojčata, což je sám o sobě velký koníček a zaměstnání na plný úvazek. Máme to štěstí žít na dvou místech - když pracuju, tak jsme víc v Praze, a když mám volno, tak jsme víc v jižních Čechách. Osud to tak zvláštně nasměroval, že jsem se právě v jižních Čechách seznámil se svou ženou, takže se do jižních Čech pravidelně vracíme.

Máte teď před sebou nějaký umělecký úkol?
Pokud jde o divadelní plán, je všechno velmi otevřené. Rád bych v létě na open-air zase nějakého Shakespeara. Čeká mě několik natáčení. Například bych se měl podílet na projektu Bohéma režiséra Roberta Sedláčka plus spolupráce se dvěma zahraničními produkcemi. Jinak uvidím, co přinese osud nebo náhoda, nemám to nalajnované.

Vilém Udatný oficiální životopis zde
Zadáno pro Divadlo Komedie http://www.divadlokomedie.eu/