Scéna.cz 

Inscenace LILIA! na přehlídce APAP 2016

S divadelní herečkou Libby Skala jsem se poprvé setkala na večírku festivalu APAP v New Yorku, v roce 2015. Právě ukončila svou showcase - 20 minutovou ukázku z celovečerního představení. Působila mladistvým, křehkým dojmem, jako by byla duchem ještě na jevišti. Newyorský festival se pyšní tím, že je největší na světě. Tady zaujmout publikum znamená udělat výrazný první dojem a na víc není čas. Zatímco v tanci a hudbě mohou umělci zaujmout diváky v pořadateli vyznačeném čase, pro mluvené slovo je těžké zhustit vše nej nej do pouhé ukázky. Jako když listujete knížkou z počátku hned na konec, abyste se dozvěděli, jak to celé dopadne.

Když jsme se letmo setkaly v tom neuvěřitelném davu, Libby měla stejně jako já velkou radost, že potkala krajanku své zesnulé babičky, po které zdědila nejen umělecké jméno, ale především povolání. Ptala se mne na českou výslovnost, zvyky a divadelní svět. Já jsem se ptala na hereckou dráhu a život její umělecky založené rodiny v USA. Narazily jsme na sebe po roce na témže místě. Dramaturgie festivalu letos zařadila její autorský monodram na program celý. Libby mi zarezervovala místo v první řadě a ukázala svůj telefon, kde měla fotku starého divadelního plakátu psaného německy z představení její babičky v Mariánských Lázních. Začala jsem se těšit.
Divadla jednoho herce jsou v Americe oblíbená. Z produkčního hlediska je to nejpraktičtější řešení. Herci se sdružují do agentur, které jim pomáhají s propagací. Stand up comedie, improvizace či jiné spontánní akce se odehrávají v klubech, barech a divadlech velice často. Publikum během show živě reaguje a přizvukuje, jak to známe z televizních sitcomů.

Představení LILIA! se konalo v komorním divadle s galerií Peoples Improv Theater, které se shodou okolností nachází v Korejské čtvrti Manhattanu, tzv. K-townu. Bylo potěšující, že velikost fronty na vstupenky zastínila na okamžik frontu do fast-foodu na zdejší verzi korejské Kimchi. Uvnitř jiný svět. Hlediště pro třicet diváků a na scéně tolik opěvovaný, magii prostoupený prázdný prostor. Uvaděč prosí, abychom po skončení show opustili sál jinými dveřmi, neboť okamžitě začne další představení.
Libby se civilně přivítá s diváky v sukni s babičkovským plédem. Začne vyprávět její příběh, kterému předchází příběh vnučky - Libbyna velmi osobní zpověď. Potom následuje řada vzpomínek, pomyslné listování albumem se starými fotografiemi, které probouzejí fantazii a oživují lesk dávno minulých časů. Libbyna autorská hra. Bravurně zahraná, autentická, s humorem, jemnou nadsázkou a nostalgií. Od prvních okamžiků se cítíme být vtaženi do hry. Příběh herečky Lilie se nám trhá „zcizováky”, které udržují napětí a dynamiku představení.
Umělecky ztvárnit slavnou babičku, výjimečnou herečku a dokonce se pro tu roli naučit mluvit anglicky s přízvukem není tak těžké, jako zahrát samu sebe v dialogu s babičkou. Dialogu, který kaleidoskopicky zachycuje vývoj jejich vztahu od Libbyna dětství až po dospělost. Představuje nám babičku energickou, autoritativní a v plné síle. Později ji popisuje jako tajemnou famme fatale, ale také po věkem zesláblou, nemocnou a zapomínající bytost, která žije ve svém vlastním světě vzpomínek. „Dnešní„ Libby jako zralá herečka, zpětně správně interpretuje rady své babičky o společenské etiketě a přístupu k práci v herecké branži. Postava Libby pozoruje babičku v průběhu let a střídavě vypráví střípky z vlastních zážitků a její pohnutý život v reáliích konce Rakousko-Uherské Monarchie a nastupující meziválečné avantgardy.

Precizní uchopení role Lilie vychází nejen z fyzické podoby ale i z pochopení jejího ženského údělu, což lze srovnat s dnešní dobou. Babičce se podařilo své životní moudrosti předat vnučce, která se s námi o ně dělí. Vyvolává to souznění mezi jevištěm a hledištěm. Libby pracuje s dobovými nahrávkami hudby a mluveného slova, minimálně se pohybuje po scéně. Udržuje neustále oční kontakt s diváky. Z příběhu cítíme také její osobní postoj k odehrávaným událostem. Mnohé zůstane nedopovězeno. Jsme překvapovaní otevřeností s jakou spolu Libby a Lilia komunikují. Je to ta vzácná upřímnost starší ženy, která nechce před vnučkou nic lakovat na růžovo, ani ji strašit. Je to o zvědavých otázkách, které Libby začala spontánně klást jako malé dítě a pokračovala v tomto zvyku i později. Dnes by se ráda zeptala zas jinak, ale už to nejde. Odpovědi nachází sama, domněnky, tajemství starých noblesních časů, opravdických hvězd a jednoho splněného amerického snu. Víme, že jde o pravdivý příběh, který je však okořeněn fabulací a pracuje se symboly pocházejícími ze vzpomínek a paměť je jak známo selektivní. Jak paměť babičky tak i vnučky není nikdy úplná. Život herecké hvězdy Lilie Skaly je však sám o sobě dramatický, takže není potřeba představení ozvláštňovat.

Rodiče Lilie nechtěli, aby se stala herečkou. Přirovnávali takové povolání k prostituci. Tak se stala první dívkou, která vystudovala v Drážďanech architekturu. Vdala se a získala od manžela povolení k herecké dráze. Měla s ním dva syny, s nimiž musela utíkat před nacisty, kvůli svému židovskému původu. Manžel se dostal do Spojených Států na lodi, po útěku z koncentračního tábora. O lístky na loď do nového světa se snažila i Lilia jenže o ně byl enormní zájem. Svůj největší herecký výkon tedy patrně podala před úředníkem, který jí prodal vymodlené lístky na loď do Kanady. V New Yorku po příjezdu vykonávala nelehkou práci ve fabrice, až se jí podařilo dostat na konkurz do televize. Naučila se rychle anglicky a začala vystupovat v televizi, rozhlase a v divadlech na Broadway. Dalším milníkem byla spolupráce s Hollywoodem, která jí vynesla nominaci na Oscara za film Lilies of the field (Luční lilie).
Stala se vzácným příkladem hollywoodské celebrity, která je skromná a disciplinovaná. Česká maminka a prababička Libby Skaly pocházející z Frýdku-Místku, zanechala v pozitivním slova smyslu otisk hrdosti na český původ ve výchově své dcery a ta potom předala toto povědomí dalším generacím na území Rakouska i ve Spojených Státech. V představení jsme se dobře bavili, neboť dialogy byly naplněny humorem, nadsázkou a byly skvěle načasovány. Libby inscenaci hraje již několik let a každou reprízou prohlubuje tuto laťku, pracuje nad textem i situacemi. S uplývajícím časem v niterném dialogu s babičkou nachází odpovědi na některé otázky: Proč babička vzala Libbyn oblíbený svetr? Proč ho pak sama nikdy nenosila?
Divadlo má tu metafyzickou moc, aby nám v pravý čas, na pravém místě dalo poznání nás samých.

Exkluzivně pro portál Scena.cz - Doubravka Krautschneiderová, New York.