Scéna.cz 

„Štrapace“ Janusze Klimszi

Ostravský režisér Janusz Klimsza působil při našem setkání jako člověk, kterého se osud dotýkal v absurdní rovině, ale jeho stisky bral a bere Janusz Klimsza v pohodě a smířlivě. Setkali jsme se u příležitosti jeho režisérského debutu v Praze. Ve Švandově divadle inscenoval Gogolovu Ženitbu. V Praze jinak absolvoval studia na DAMU – obor režie. V současné době režíruje v Dejvickém divadle Tramvaj do stanice touha. Kromě režie překládá a hraje. Věnuje se poezii, ale o té nechtěl mnoho hovořit, neboť prý je takový nedělní psavec. „Básně – to je můj okrajový vnitřní svět, když třeba jedu dlouho autem, tak přemýšlím a hraju si se slovy,“ upřesnil Janusz Klimsza.

Narodil se ve Frýdku-Místku. Považuje se za Poláka narozeného v Čechách - „Do svých osmnácti let jsem v podstatě nevycházel z polské komunity vůbec.“. Absolvoval gymnázium s výukou v polském jazyce v Orlové. Do českého kontextu začal pronikat skoro až ve dvaceti.
Za divadelním studiem zamířil původně do Polska, složil zkoušky na Státní vysokou školu divadelní ve Wroclawi, obor herectví. „Tam jsem v osmnácti objevoval skutečný nenormativní svět – profesní i občanský. Wroclavská škola byla tehdy nová. Vyučující, obrazně řečeno z ulice – herci wroclavských divadel. Ti se prostě učili učit. Žil jsem v průlomové době - pocit svobody a vzmachu byl silný,“ vypráví Janusz Klimsa s jiskrou v očích o době svého dospívání.
Po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981 byl však nucen vrátit se do Československa. „Najednou se ze mě stal vyhnanec, který zažívá absurdní situace. Během pár hodin jsem se musel rozhodnout, zda zůstanu nebo budu v určený termín na hranicích.“

Na pražské DAMU pokračoval nejprve ve studiu herectví. Později přestoupil na katedru režie. Absolvoval v roce 1987 a až do roku 1999 byl kmenovým režisérem Polské scény Těšínského divadla.
Herectví se raději vyhýbal. Přesto občas na jevišti vystoupí. Velmi zajímavé představení Domana Nowakowského – Ústa Micka Jagera uvedlo Divadlo Petra Bezruče ve světové premiéře v květnu loňského roku. Janusz Klimsza tento text nejen přeložil, ale ztvárnil hlavní postavu Jana. O něm říká, že je sice starší než on, ale příběh trochu odrážel jeho vlastní zkušenosti z undergroundu v době studií.

Od druhé poloviny 90. let pravidelně hostuje v ostravských divadlech, v Národním divadle moravskoslezském (Sen noci svatojánské, Láska na Krymu, Hrdina západu, Kluci) a v Komorní scéně Aréna (V.I.P.´s children, Neidentifikovatelné lidské ostatky a Prorok Ilja). Přijal také nabídky z Opavy, Kladna nebo Olomouce. Inscenace hry Tadeusze Slobodzianka Prorok Ilja v Komorní scéně Aréna, kterou J. Klimsza přeložil, byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a v anketě Divadelních novin na nejlepší inscenaci sezóny.
S jeho nástupem do čela ostravského Divadla Petra Bezruče v sezóně 2000/2001 se datuje výrazná etapa této scény, která upozornila především inscenacemi Skleněný zvěřinec, Mladá garda v letech jungle, Prezidentky nebo Jordan. Divadlo Petra Bezruče hraje převážně pro mládež. Hlediště pojme kolem sto dvaceti diváků. „Tato scéna vždy více inklinovala k experimentu,“ upřesnil a dodal: „Nižší počet míst nám umožňoval podstoupit větší dramaturgické riziko.“

V současné době z místa uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče odchází do čela Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Obě ostravská divadla dlouhou dobu působila pod jednou střechou. Odchod herců od Bezručů do Národního je takřka už tradicí, podmíněnou uměleckým i věkovým zráním. Národní hrálo na rozdíl od alternativní scény Bezručů má velký reprezentativní repertoár. O plánech v novém působišti nechce mnoho hovořit.
„V činoherním souboru ND vznikají dobré hry. Nechci tam zavádět „šílené“ změny směru. Nerad bych dělal nějaký manifest. Považuji si úrovně ND a chtěl bych jí dostát, pakliže to bude možné, ještě ji pozvednout. Chtěl bych pozvat spolupracovníky, kteří by se dle mého měli utkat jak se souborem, tak i s daným prostorem. Vše je ale v jednání.“
Národní divadlo moravskoslezské má podle Klimszi velkorysejší, ale i rozdílné podmínky. „Velký prostor vyžaduje jiný jazyk a prostředky. Budu moci v tomto jazyce hledat své. Větší měřítko mě láká, nejen režijně. Využiji možnost, která mi byla dána.“

Kategoricky odmítá poměřování na divadle – „Každá inscenace je logicky naprosto jiná - jiný překlad, herci i prostory.“ To už se dostáváme k problematice režie.
„Vždycky je to skok do tmy, ale jelikož „volná noha“ byla mé angažmá, už mi různí lidé nevadí. Jinak se mi dělá s lidmi napojenými. Někdy se stane, že zkoušíte s jedním kolegou a nepotkáte se nikdy, jindy stačí sekunda.“

Máte nějakou inscenaci, s níž se můžete nejvíce vnitřně ztotožnit?
„Většina takových her vznikla a podařila se zvláštním způsobem. To když vznikaly vznikaly v krizové situaci – text se musel rychle napsat, vypadl herec, nebo bylo málo času. Vždycky to napomohlo k objevení nějakého vitálního prvku. Takovou hrou byla např. Černá Julka v Českém Těšíně.“

Kdy je podle Vás v inscenaci jasno?
„Jasné je to, že vím, kdy mám zkoušky, první čtenou a premiéru. V této dimenzi se musím pohybovat. Jinak jasno není.“

Režie, herectví, divadlo a managment – takový je svět Janusze Klimszi. I přes všechny tragédie na jevišti má rád humor. „Tragikomická poloha mi vyhovuje více,“ uzavírá.