Scéna.cz 

Jen po tváři se pozná člověk

Dvě význačná jména autorů světové úrovně spojuje hra LOFTER aneb Ztracená tvář, kterou si do svého repertoáru vybralo Městské divadlo Mladá Boleslav. Francouzský básník a prozaik Victor Hugo napsal v sedmdesátých letech devatenáctého století román Muž, který se směje. Příběh Gwynplaina, syna bohatého šlechtice, který byl jako dítě prodán kočovným hercům. Podle přání mocných byla hlavnímu hrdinovi zohyzděna tvář tak, aby mu svaly strnuly ve „věčném úsměvu“. Jednoho dne vyjde pravda najevo a Gwynplaine se stává lordem. A tak by mohl začít jeho nový život …
Námět i dramatický děj zaujal v první polovině minulého století Günthera Weisenborna. Německý dramatik obohatil příběh o další epizody, nové postavy a působivé písně. Zachoval však prvky a postupy typické pro romantismus. Zůstávají i rysy romantického hrdiny. Weisenbornův Lofter po Hugově Gwynplainovi zdědil vášnivé srdce a odhodlání odkrývat pravdu. Hlavní hrdina přednese před lordy ve sněmovně ohnivý projev o nespravedlivém zacházení s poddanými a strhne přitom svou masku, aby mocní viděli jeho zjizvenou tvář coby obraz tváře světa, jemuž vládnou.

Weisenbornova hra se dá vnímat také jako alegorie o lidech, strhávajících svou masku, aby mohli žít s vlastní tváří, ale i o lidech, kteří raději místo své vlastní tváře volí masku. Sám Lofter říká: „Jen po tváři se pozná člověk.“
Režisér Miloš Horanský citlivě odhadl pole možností jednotlivých herců. Některým pomohl rozšířit jejich „typovou škálu“. Například Iva Theimera můžeme vidět jako kreola Bottela, mentálně postiženého člena komediantské party. Zvlášť působivá a věrná byla jeho závěrečná replika, s níž se loučí s umírající Angelinou. Domnívám se, že Theimerově hře muselo předcházet precizní studium problematiky mentálních defektů. Trefná byla i volba Ivany Nováčkové. V její U-Lvici se fascinujícím způsobem snoubí tvrdá slupka před světem obrněné ženské duše s neuvěřitelnou lidskou citlivostí. Po delší době dostala příležitost také Lucie Matoušková. I když se její Liliana de Wet objeví na scéně jen párkrát, stačí okouzlit a zaujmout diváka svým čistým a opravdovým způsobem ztvárnění.
Expresivní líčení zvýrazňuje charakter jednotlivých postav. Ani extravagantní paruky ženských představitelek nejdou proti romantickému duchu hry. Vždyť romantismus a silně individuální fantazijní vidění světa, snaha vyprovokovat nečekaným a osobitým vyjádřením jdou často ruku v ruce. S romantickým patosem příběhu dokonale souzní také hudba Zdeňka Zdeňka a kostýmy šlechticů, jež navrhla Ivana Brádková, dodávají představení punc autentičnosti.

To vše neznesnadňuje vnímání složitějšího sujetu a nerozmělňuje samotný příběh. Navíc, umocňuje se tak romantický duch díla a symbolická rovina dramatu.

Günther Weisenborn: Lofter aneb Ztracená tvář. Překlad J. a E. Balvínovi, úprava a režie Miloš Horanský, scéna Ivo Žídek, kostýmy Ivana Brádková, hudba Zdeněk Zdeněk. Hrají: Petr Mikeska, Dagmar Teichmannová, Ivana Nováčková, Petr Bucháček, Miroslav Babuský, Eva Horká, Ivo Theimer a další.
Premiéra 20. června 2003.