Scéna.cz 

Milan Šteindler – prý nudný patron…

Inscenace Večer tříkrálový aneb cokoli chcete, letošní novinka Letních shakespearovských slavností, se hraje téměř každodenně… Tentokrát pozvání k rozhovoru přijal herec, režisér a scénárista, který se díky roli rytíře Tobiáše Říhala dostal do velké inscenace. Vyměnil tak alternativní scénu, se kterou je spjatý více jak čtyřicet let, za nefalšovaného Shakespeara. Milan Šteindler v rozhovoru prozradil, jak si s postavou Říhala poradil. Každý od něj jako od známého baviče očekává humor, prý ho má dostatek a na rozdávání, ale v tomto případě sám sebe nazývá „nudným patronem“. Protože Milan Šteindler je nerozlučně spjatý s divadlem Sklep, jehož jubileum se na přelomu jara a léta oslavovalo, náš rozhovor se dotknul i tohoto tématu, a také přípravy jeho nového filmu?

Nakolik už jste se sžil s postavou Tobiáše Říhala ve Večeru tříkrálovém?
Včera jsem hrál prvně (rozhovor se uskutečnil v sobotu 2. července – pozn. red.), poněvadž při první uzavřené premiéře v úterý 28. června po zhruba patnácti minutách mého skvělého hraní (což musím podotknout), začalo tak strašně pršet, že se všichni rozutekli. Což mi přivodilo trošku napětí, jako závodnímu koni, kterého nepustili na start. Chtěl jsem mít to první představení už za sebou, a k tomu došlo až včera. První výstup, no.... to jsem se s postavou teprve sžíval, ale hned v druhém už jsme byli „Two In One“. To už jsme v tom jeli oba, už to bylo dobrý. Neměl jsem z toho špatný pocit, a soudě podle reakcí, ani diváci.

První veřejnou premiéru 30. června hrál Václav Kopta, s kterým alternujete. Nejsou to tak trochu nervy, když vidíte nejdříve jeho a druhý den na to jdete v alternaci vy sám?
Hraji divadlo Léta Páně. Tady na Hradě je to ovšem trošku něco jiného. Najednou mi svěřili roli v Shakespearovi. To mě tedy nikdy nenapadlo, že já budu hrát Shakespeara. Takže je to pro mě určité napětí. Ale víte co... hlavně pocta, když mě, herce divadla malých forem, pozvou k takovéto spolupráci na jeviště velké formy. Pak je tu text, který se musí přesně interpretovat, protože je tak dobře a přesně napsaný, že jakmile něco popletete, pokazíte to celé partnerovi i Shakespearovi.

Označil jste divadlo Sklep za divadlo malých forem, dle mého tam převládala také improvizace?
Ano, do určité míry to vždycky byla improvizace. Hry jsme si i sepsali, ale postupně se z nich časem stalo něco jiného, protože někdo víc improvizoval, než „hrál“ předepsané. Např. dvacet pět let hrajeme inscenaci Mlýny, a dneska už je to dost jiná hra než původně. Diváci na to pořád chodí, a tak už ani nepočítáme reprízy, ale počítáme roky…

Vraťme se ale k Shakespearovi. Už jste trochu naznačil, že text je trochu jiný, než na jaké jste zvyklý?
Je to tvrdá, i když dobrá zkušenost. Ale ono je to příjemnější, než jsem čekal. Samotný text je výborný, takže se to neučilo až tak špatně, jak jsem se bál. Role Tobiáše Říhala, bonvivána, alkoholika a manipulátora, je jaksi lidsky uvolněná a dobře se hraje. Je prostě dobře napsaná, a hlavně panem profesorem Hilským skvěle a hravě přeložená. Když jste se ptal na ty nervy, tak jsem je skutečně měl. Vidíte kolegu, navíc s vědomím, že jsem měl odehrát premiéru, což se nezdařilo. A najednou první repríza, všichni chodili a „tfuj, tfuj“ a „zlomvaz“, je to tvoje premiéra… Ale po tom prvním výstupu už jsem se tím sám bavil.

U Tobiáše Říhala jste zmínil jeho opilství, které můžeme vnímat trochu prvoplánově, vděčné lákadlo na lidi. Dá se o něm říci ještě více?
Pije. Ale i manipuluje s druhými, což je jeho charakterová vlastnost. Má tam jednu scénu, kde je úplně ožralý. Určitě je bonviván. Chce si užívat, pije, rád řádí, tančí, vyvádí po nocích. Sám říká, že si také rád vyskočí, nejradši na ženskou, a užívá si to bonvivánství. Intriky, které potom rozvíjí, jsou v rámci legrace, protože se chce bavit. Řekněme, že je to alkoholik svým způsobem, ale důležité, že také tak trochu manipulátor a hajzlík. Což je velmi lidské.

A v Čechách obzvlášť.
Myslím, že to platí na celém světě, že v člověku není vždy jen dobro, nebo jen zlo. To je u Shakespeara skvělé, že umí popsat postavy tak, že jsou mnohovrstevnaté. Také toho Tobiáše Říhala nechci hrát v jedné vrstvě jako opilce, který sem tam udělá nějaký trapas. Ale na druhé straně se dokáže chovat distingovaně, a své intriky tropí přeci jen jako šlechtic.

Pán Znemanic…
… tak trochu ano, ale pořád je to bard.

Jste sám režisér. V Divadle Sklep to funguje jinak než u obvyklých divadel, ale vy sám máte režijní zkušenost hlavně ve filmu. A sám jste ve filmu byl režírován Věrou Chytilovou. Jaké to bylo? A jaké bylo být režírován Janou Kališovou, tady na Hradě? Neměl jste pocit, že byste měl jako režisér též něco říci?
(smích) S paní režisérkou Chytilovou, když na ní narážíte, to byl velmi tvrdý trénink. Byla to velmi dobrá škola. Paní režisérka Kališová je naopak velmi vlídná a příjemná, ta mi to nestěžovala drsnostmi, na které si potrpěla paní Věra… nevolala uprostřed scény na herce „NEVĚŘÍM!“. A já, když hraju, nemám jako režisér vůbec potřebu jinému režisérovi, který mě režíruje, do toho mluvit. A to prosím ctím stejně, ať je to žena nebo muž. A to je ode mne, jako šovinisty myslím šlechetné.

Jako herec si oddechnete od zodpovědnosti?
Samozřejmě. Když režíruji, tak se mě tisíce lidí ptají, jestli mají přijít zleva nebo zprava, zda mluvit rychle nebo pomalu. Tady mi řeknou, odkud kam mám jít, co mám říct, kde se mám zastavit. Mám zodpovědnost sám za sebe a ne za celé to dílo. No...ale když to zahraju blbě, tak celé dílo mohu pokazit ostatním. Čili svým způsobem mám také globálnější zodpovědnost. To si asi nevyberete.

Hravost a smysl pro imaginaci jsou charakteristické pro celý váš divadelní život. A patrně i proto jste studoval Střední uměleckou školu Václava Hollara. Přirozeně člověku energie v běhu života ubývá. Jak jste na tom po letech se zmíněnou hravostí a imaginací?
Život se pohybuje v takových sinusoidách, kterým říkáme: „Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ Před pár lety jsem se v té sinusoidě ocitl úplně dole. Opravdu jsem si sáhl na dno, zdravotně, vztahově, pracovně - na co si vzpomenete. Bylo to několik balvanů, ty mě dostaly úplně dolů. Když se z toho všeho potom dostanete, platí heslo: „co tě nezabije, to tě posílí…“ Je to prostě zkušenost. Pak se díváte se na ten život jinak, a už nejste tak nafoukaný.

Vy jste byl někdy nafoukaný?
Nemyslím si, že bych byl. Ale určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem někdy rád nemachroval.

Když jsem si s vámi domlouval rozhovor, měl jsem pochybnosti, zda budete odpovídat v recesi nebo zůstanete civilní… Teď nevím, na čem jsem?!
Schválně, co se z toho vyvine. Počkáme ještě chvilku.

Dobře. Vraťme se ještě k výročí divadla Sklep. Film Tajemství divadla Sklep byl Váš nápad?
Ne. Nápad vzešel od producenta Ing. Ivo Krátkého, Bio Art Production. Prý ho to napadlo ve vaně. Začal ho rozvíjet, oslovil nás jako divadlo společně s režisérkou Olgou Dabrowskou, s kterou se točilo. Nějak jsme netoužili po tom, aby o nás někdo točil dokument. Jak jsme taková ne úplně sourodá skupina, která sice drží pohromadě, ale každý má jiný názor na věci, tak vlastně nebylo jisté, zda se to vůbec podaří natočit. Nakonec jsme si na to nějak zvykli, protože se to točilo několik let, a přijali jsme to. Ale - nebyl to náš nápad. Chovali jsme se tedy tak, jak se chováme obvykle. Jak to tam hodnotí jeden inženýr systematiky: „Ano, tento chaos, to je ten jejich systém.“

Mimochodem ve filmu je velmi dobrý nápad s psychologem, který řeší Vás jako divadlo, pak vaše děti a třetí rovina jsou diváci. Jak jste přijímali tuto psychologickou studii?
Čekal jsem, že někteří řeknou: „Do toho my nepolezeme. Ale udělali jsme si to hezké. Pana psychologa jsme pozvali na chalupu k Davidu Vávrovi. Tam s námi dělal testy atd. Musím potvrdit, že se všichni zúčastnili až nečekaně a s nebývalou ochotou. A nakonec jsme mu dali hobla. (smích)

Opili jste pana doktora?
Ne. Ne. On je důstojný pán, skleničku si asi dal, ale nemyslím si, že by se ožral. Přiťukli jsme si s ním.

Divadlo Sklep tvoří nesourodost a chaos. Ve filmu to zaznělo a sám jste to zmínil, že právě to vytváří zvláštní soudržnost a partu. Patrně jste v době vzniku vůbec nemohli tušit, že to tak dlouho vydrží…
Samozřejmě, když jsme začínali mezi uhlím a bramborami ve sklepě v domě babičky Davida Vávry, tak to nás určitě nenapadlo. Ale asi právě ta nesourodost funguje. V té společnosti lidí, kde každý má nějakou tvůrčí energii a je schopen do toho něco nového přinést, jsme schopni každý rok udělat nové představení. Toto, jak říkáme „puzení“ ten motor pořád pohání...

Někteří diváci s vámi stárnou, ale také chodí mladší a mladší…
Do souboru další mladí nechodí. K nám je možné se jen přiženit. Ale v publiku jsou od začátku. Zhruba před třiceti lety jsme si pořídili snímek diváků, na kterém byli diváci od dětí až po babičky. A od té doby říkáme, že Sklep baví všechny generace. To je svým způsobem zajímavé, že to funguje pro všechny věkové kategorie.

Pokud se bavím s herci, mnozí říkají, jak je těžké dělat humor. Vám se podařilo jistou komiku a humor vycizelovat tak, že ho druzí přijali. Ba, dá se říci, že jste diváky naučil osobitému humoru… Kde ho berete?
Ze začátku, za socialismu, jsme ho brali v poměrně levných alkoholických nápojích …

…čučo se to víno jmenovalo.
(smích) i přesto, že jsme se i v tomto směru zklidnili, tak pořád ta energie zůstala. Kdysi jsme začali s Davidem Vávrou, že jsem si ve škole psal na piják nějaké básničky, a spousta těch lidí, které jsme pak přijali, si asi taky něco psali na piják, a tak jsme se tím společně mohli prezentovat v těch restauračních zařízeních, kam jsme společně dlouhá léta chodili… A nebo se k nám někdo přiženil, nebo s námi hrát deset let fotbal jako Jirka Macháček. Jinak nebylo možné do Divadla Sklep vstoupit. Přitom je paradoxní, že říkám, hrát s námi fotbal, ale já sám ho nehraju. Maximálně provedu slavnostní výkop. Příliš nesportuji, a je to na mně znát, protože všichni už mají vyměněná ramena a kolena, zatímco já držím pořád pohromadě.

Zkoušíte si ten humor na někom dopředu?
Ne. Dokonce o sobě říkám, že jsem nudný patron. Když někam přijdu a někdo očekává, že automaticky s mým příchodem se dostaví závan legrace, tak tohle očekávání ve mně vzbuzuje doslova alergickou reakci. Zmínil jste osypky, ta ošklivá vyrážka už mi zmizela, už se mě nemusíte bát.

Co vy a film. Vždycky si dáváte pauzu mezi dalším natáčením…
Jednak těžko hledám témata, která by mě opravdu oslovila. ..A těžko hledám peníze. Je to složité i v tom, že musíte mít něco, za čím si opravdu stojíte, co chcete opravdu dělat a vydrží vám to několik let. Což teď možná mám. Ovšem nedávám si žádná předsevzetí. Ale aspoň jeden film, bych natočit ještě chtěl…

Bude asi náročný, protože vy už Vrať se do hrobu jste si střihl krátce po třicítce, teď se to nedá zopakovat.
Věk je podle mě v hlavě. Dokud ještě chodíte… Na sedmdesátiny mám v divadle připravenou velmi dlouhou scénku s chodítkem, myslím jen trochu dopředu. Režírovat ovšem můžete, dokud vám to myslí. Nechci se srovnávat s takovými osobnostmi jako je Martin Scorsese, ale tomu je 73 a natočil takový skvělý film jako Vlk z Wall Street, což není žádná legrace. Tedy ten film ano, ale ta práce ne.

Vy jste ovšem nejen režisér, ale i scénárista…
Scénárista… Píši krátké útvary, ty jsem schopen si psát sám. Když jde o celovečerák, tak se s někým spojím. To je běh na dlouhou trať. Když v polovině zjistíte, že jste na vedlejší stopě, tak se vám to neštěstí daleko lépe prožívá, když v tom jede ještě někdo s vámi.

Můžete natočit film o Shakespearovi, když jste se namočil do inscenace Večer tříkrálový…
To by tam pro mě musela být role Tobiáše Říhala. Ale obávám se, aby se ten film pak nejmenoval Zklamaný Shakespeare…

Milan Šteindler (12. dubna 1957)
Narodil se a převážnou část života strávil v Praze. Do období jeho studia na Střední výtvarné škole spadají počátky amatérského divadla Sklep, které založil s kamarádem Davidem Vávrou. Poté nastoupil na FAMU, obor režie, absolvoval 1985. Už o rok předtím začal pracovat ve Filmových ateliérech Barrandov jako asistent režie. V průběhu 80. let se divadlo Sklep stalo významným kulturním fenoménem Prahy a Milan Šteindler se mu v tomto období intenzivně věnoval. Spolupráce s Tomášem Vorlem přinesla Šteindlerovi role v amatérských a studentských filmech KAŠPÁREK (1980) a DÁREČEK (1984). V letech 1986-1988 byl členem umělecké skupiny Ctibora Turby. "Sklepácká" popularita přinesla Šteindlerovi koncem 80. let výraznou roli v moralitním snímku Věry Chytilové KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM a krátce poté se objevil v experimentálním filmu PRAŽSKÁ PĚTKA v roli průvodce a komentátora filmového dění. Práci na Barrandově završil Šteindler v roce 1989 svým režijním debutem VRAŤ SE DO HROBU, který byl do kin uveden o rok později. V 90.letech se scenáristicky podílel na seriálu ČESKÁ SODA. Šteindler, jehož součástí se stal legendární kurs ALLES GUTE, kde hrál s Davidem Vávrou. V roce 199 společně s Halinou Pawlovskou, vytvořili film DÍKY ZA KAŽDÉ DOBRÉ RÁNO, který získal čtyři České lvy. Po úspěchu svého druhého filmu se Šteindler režijně odmlčel, protože nemohl najít vhodnou filmovou látku, a v následujících letech se pravidelně objevoval v nejrůznějších filmových a televizních rolích Po osmi letech natočil snímek PERNÍKOVÁ VĚŽ z prostředí drogové scény a 2007 road-movie O ŽIVOT. V televizi moderoval pořad CLEVER a namluvil večerníček Z DENÍKU ŽÁKA 3.B ANEB EDUDANT A FRANCIMOR.

Zadáno pro Letní shakespearovské slavnosti www.shakespeare.cz