zvláštní poděkování
Daniela Bakerová: Na jevišti se zapomíná na zlé věci…
autor: archiv Scena.cz
zvětšit obrázekVětšina diváků si ji vybaví jako Ernu, která hlásila: "Klakson troubí a stěrače stírají," v komedii Vrchní, prchni (1980). Je ovšem také Danielou, o jejíchž bílých pažích zpíval Karel Kryl ve své písni „Morituri te salutant“. Herečka Daniela Bakerová má na kontě několik desítek inscenací, z nichž nejraději vzpomíná na Premiéru mládí, v níž hrála pod vedením Dušana Pařízka společně s Ninou Divíškovou. V poslední době se s ní můžeme setkat ve Švandově divadle – Kurz negativního myšlení a Řemeslníci, v režii Daniela Hrbka.
Málokdo ovšem ví, že její umělecká cesta začala na bratislavské konzervatoři, kde studovala klavír, kompozici a dirigování, a ukončila absolventským koncertem z díla Bohuslava Martinů. Poté se ale rozhodla studovat herectví na VŠMU. Byla to nesnadná cesta, ale píle, trpělivost a také štěstí ji nakonec přivedly do Brna. Odtud její kroky vedly do Plzně za legendárním šéfem činohry, režisérem a hercem Otou Ševčíkem. Kuriozitou je, že tabulkově v Plzni začínala v operetě… Už od počátku sbírala také moderátorské zkušenosti, čtyři roky spolupracovala se souborem Lúčnica. V bratislavské televizi měla vlastní pořad, hodinovou živou relaci, níž každý měsíc zpovídala různorodé hosty…
Daniela Bakerová patří mezi herečky, které rády vyprávějí. A zásobu příběhů, veselých historik i moudrých zkušeností z různých dob má víc než dost. Při setkání oceníte nejen její jiskru, ale i upřímnost vyprávění. Někdy volí jadrná pojmenování, která ovšem k dané situaci sedí. Při vyprávění o své devadesátileté mamince sklouzne do rodné slovenštiny, kterou umí podat od srdce, s náležitou měkkostí a v čisté tónině. Podobnou harmonii uslyšíte při vyprávění o osobním životě. Když se podíváme na statistická čísla – 43 let ve vydařeném manželství, 45 let u divadla. První film natáčela před 64 lety… Spolužáci a kamarádi, s kterými se už od dob studií každý rok scházejí na týdenní pobyt, ji většinou oslovují „Dendy“. Shodují se v tom, že na ni vždycky byl spoleh, ráda pomohla a hlavně vždycky všechno uměla: školy procházela s výbornými výsledky, jedničkářkou prý byla odjakživa…
(dlouhé přemýšlení) Neposlouchej tolik mámu! Nikdy nezapomenu na její památnou odpověď, když jsem jí oznámila, že půjdu na VŠMU studovat herectví… „Danuška, ved sa na seba pozri. Ty si myslíš, že tam na teba čakajů?“ Odebrala jsem se do naší ložnice, kde jsme měli takové obrovské benátské tříkřídlové zrcadlo. Postavila jsem se před ně, a najednou jsem viděla všechno špatně. Velikánská hlava, krátký krk, žádná prsa, pas nic moc, prdel, krátký nohy. V tu chvíli jsem začala mámě dávat za pravdu. Určitě jsem hnusná, ošklivá, škaredá… Jak jsem tak ubrečená pomalu od zrcadla odcházela, najednou jsem to začala vnímat úplně jinak. Dupla jsem si, a just to zkusím… Přihlášku jsem poslala do Prahy. Protože babička byla Češka, řeč pro mě nebyla problém.
Odepsali mi, že Slováci mají svou školu v Bratislavě a jmenuje se VŠMU. Napsala jsem si tedy přihlášku do Brna. Mamince jsem už jen oznámila hotovou věc.
To je na dlouhé vyprávění. Pomohla náhoda. Natočila jsem ho v první třídě, jmenoval se Dieťa, škola a pohyb, byl to dokumentární, středometrážní film. Chodila jsem tehdy na Dievčensků Masarykovu školu, když do naší třídy přišli filmaři a ukázali na mě. Neměla jsem samozřejmě ponětí, jak to ve výsledku dopadlo… Až v osmé třídě nám třídní učitel oznámil, že budeme mít promítání filmu. Všichni jsme se přesunuli do tělocvičny a já konečně viděla film Dítě, škola a pohyb, sama sebe prvně na plátně.
Klavír byl základ. Tatínek v době, kdy mi byly čtyři roky, zjistil, že mám absolutní hudební sluch. Byl to velký dar od Pána Boha. Tenkrát vytahovali vlajku na stožár, to lano nějak skřípalo, a já povídám tatínkovi, že je to tříčárkované „C“. Táta doma otevřel klavír, něco zahrál, a prý, co to je za tón? Vždycky jsem to uhádla. Tátovi skoro vypadly oči… V té době už jsem znala noty, tak jsem se v první třídě divila, proč abeceda nezačíná písmenem „C“. Měla jsem doma soukromé hodiny klavíru s jednou paní učitelkou.
Bylo to doslova školometské: zvedat prstíčky na dřevě, pak jablíčko z dlaně, učit se držet ruku. Od čtvrté třídy mě táta dal do hudební školy. Tam jsem se začala dozvídat něco, o čem jsem do té doby neměla ani potuchy: a to hudební teorie, intervaly, zvětšené, zmenšené tóny, výraz, akordika, dynamika, barva tónu, mollové stupnice, kvantový kruh… Plavala jsem v tom, ale doučila jsem se to.
Bylo jasné, že budu pokračovat v hudbě, protože mi to šlo doslova „levou zadní“. Na konzervatoři už jsem se odvážila napsat nějakou skladbičku. Jedna z nich se jmenovala Horská bystřinka, a vznikla tak, že jsem poslouchala, jak kape voda z okapu za deště (předvádí klepáním do stolu). S tou jsem se přihlásila na školu. Komise seděla a ptali se mě, jestli jsem byla v Tatrách? Řekla jsem pravdu, že ne. Smáli se, že místo bystřiny máme děravý okap.
Dirigování bylo při studiu kompozice povinné. Bylo to něco, co se mi strašně líbilo. Měli jsme na to úžasného kantora. Nakonec jsem absolvovala Mozartovou Malou noční hudbou. Protože jsem vždycky byla malá, tak aby na mě muzikanti viděli, museli mi zvýšit stupínek a dát tam zábradlí, abych nepřepadla. Zato kompozice mě moc nebavila, bylo to složité. Od školy jsem už nikdy nic nesložila. Jen když slyším nějakou melodii, tak si to dokážu sama zahrát. To je tak všechno.
Dalo by se to, i by mě to lákalo. Ale protože se tomu trvale nevěnuju, určitě bych nedala dohromady instrumentaci. Mám dobrého kamaráda Radima Hladíka, kterému jsem hudbu k Premiéře mládí svěřila - a dopadlo to výborně.
Idylka to zrovna nebyla. Přijali mě jako hospitanta. Rok jsem se mohla zúčastňovat výuky, ale bez jakéhokoli nároku na studentské požitky jako kolej, menza, studentské jízdné ad. Prostě to bylo takové studium na vlastní pěst. Když mi poprvé řekli slovo hospitant, tak jsem myslela, že mě chtějí dát do nemocnice. Nezbývalo mi než čekat na zázrak, tedy na to, jestli některá z přijatých holek nezanechá za ten rok studia.
Našla jsem si podnájem u jednoho cirkusáka, kterého jsem poznala v Mahenově divadle. Pronajal mi byt čtvrté kategorie. Stravovala jsem se v menze, a to tak, že si někdo z mých spolužáků šel přidat a porci mi přenechal. Přivydělávala jsem si, jak se dalo. Moderovala jsem taneční večírky, věnečky, uchytila jsem se v rádiu. Pořad se jmenoval Dobře laděné smyčce, což byla relace s publikem naživo. Tam jsem poznala Martu a Tenu Elefteriadu a další brněnské skupiny a zpěváky. Ale musím říci, že i rodiče mi posílali nějakou měsíční apanáž.
Po půl roce se stalo, že mi paní profesorka Lázničková, která nás učila herectví, řekla, že asi žádná ze spolužaček studium neukončí. A zda to není pro mě utrpení a falešná naděje? Prý jsem talentovaná, tak by bylo lepší mi zařídit angažmá v nějakém oblastním divadle, abych se otřískala hereckým životem a poznala divadelní provoz. Na to já, že se netrápím, že to nějak zvládnu. Tenkrát byl ročník rozdělený na dvě skupiny. Představ si, že v Béčku byla jistá Dana Klichová z Ostravy, která přestala chodit, ani se nedostavila na ročníkové zkoušky. Takže nakonec mě požádala paní profesorka Lola Skrbková, zda bych za tu holku nezaskočila. A pak už nebylo co řešit. První ročník mi uznali, nemusela jsem znova do prváku.
Bylo to s režisérem s Václavem Vorlíčkem – Kaktus, bomba, letadlo (1969, krimi komedie), s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Ale film není, údajně se ztratil.
Poprvé to bylo, když jsme šli do třeťáku. Dali jsme si do novin inzerát, že šest studentů JAMU by si rádo na týden pronajalo levnou chatu. Ozvalo se nám JZD Zábřeh na Moravě, které jako přidruženou výrobu chovalo jezevčíky v předhůří Jeseníků. Součástí areálu je i několik chat, devět postelí, jedna za pět korun na noc. Kontakt na jistého Františka Berku, nimroda a také ochotníka. Tak jsme to vzali a od té doby tam jezdíme.
Všechno je to pravda, ale ten vztah nebyl milostný. Dá se to logicky vysvětlit, protože první setkání s Karlem se událo v roce 1969, rok po okupaci, kdy jsme se sešli v aule po Palachových událostech. Stávkovali jsme, organizovali pochody, rozmnožovali jsme letáky apod. Moc jsme toho nenaspali. V revoluci ustupuje láska do pozadí, prostě se jen maká. Vznikají ale hezká přátelství. Pamatuju se, že jsem otevřela dveře auly, a kolega ze čtvrtého ročníku se mě zeptal: „Víš kdo to je? Tak poslouchej.“ První slova, která jsem zaslechla: „Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká…“ Venku lilo jak z konve. Karel Kryl tam seděl na zemi, zkřížené nohy, před sebou víčko z ešusu plné vajglů. Vedle toho talíř a na něm skleněná koule z lustru plná piva s naběračkou. Pobyl s námi víc než týden. Podstatné je, že hned vzápětí emigroval. Tak, jak přišel, zase odešel.
V podstatě moc ne. Ta se dala poslouchat právě na tom srubu. Tam příjem fungoval, v rádiu nepraskalo. Vzpomínám na neděle, kdy jeho hodinová relace vždycky končila: „Mám vás rád, váš Karel Kryl.“
Opět revoluce, mítinky… Dodnes si pamatuju, jak v Baterii Slaný vyšli komunističtí hlavouni a házeli po nás kamení. Vrátila jsem se domů úplně hotová. Můj muž přišel a povídá: „Hele, Prcku (tak mi říká už 43 let), hlásili, že na koncertu pro Všechny lidi dobré vůle bude jako zlatý hřeb vystoupení Karla Kryla.“ Nakonec jsme se po náročných peripetiích znovu setkali. Přišel mi úplně stejný jako před dvaceti lety. Moc se nezměnil, byl stejně malý a víc plešatý. A hodně dojatý. Dějiny šly rychle. Za chvíli bylo „překrylováno“ a „nebratříčkováno“ a Karel ztratil nepřítele. Začal psát různé rýmovačky. Chtěly být vtipné, ale byly spíš sarkastické. Upozorňoval na mnoho negativních věcí, měl pravdu, ale už nebyly plné auly a stadiony. Škoda, že v době, kdy vysílal ze Svobodné Evropy, nemohl slyšet, jak si tady děcka zpívají u táboráků jeho písničky. V té době mi Karel postupně věnoval všechny své básnické sbírky, v každé mám osobní věnování. Jednou mě napadlo z nich udělat pořad o Karlu Krylovi, protože jeho verše veřejnost moc neznala. Karel byl ovšem proti tomu. Nikdy nestál na jevišti sám, natož aby měl vedle sebe na jevišti babu - to bylo pro něho naprosto nepřijatelné. Nakonec jsem udělala scénář. Vysvětlovala jsem mu, že jsem tyto básně slýchávala ze Svobodné Evropy, kde sám říkal texty muže i ženy, a sám si do toho pouštěl hudbu. Navrhovala jsem, že tady by se to dalo udělat tak, že by vzal kytaru a sám zahrál. Nakonec se ale ani to neuskutečnilo. Ukázalo se, že je víc písničkář a básník, než autor hudby. Po úmrtí Karla Kryla jsme pak s pořadem poezie pokračovali s Borisem Rösnerem ve Viole.
Tam režíroval Miloš Hynšt, tehdejší děkan divadelní fakulty v Brně. Obsadil mě jako záskok do inscenace Lope de Vegy Zázračný pramen madridský. To bylo ve čtvrtém ročníku. Ovšem nebylo jasné, jak dopadne mé angažmá. Psát žádosti a životopis, to nebylo mé gusto. Poprosit spolužačku, aby to psala za mě, jsem také nemohla. Zachránila mě absolventská představení.
Právě jemu vděčím za angažmá v Plzni. A kromě toho byl i mým svědkem na svatbě. Začalo to tím, že Ota Ševčík chodil spolu s ostatními režiséry na naše představení v Disku, prý sháněl do Plzně nějakou naivku. A tak mi najednou přišla nabídka, zda bych nechtěla podepsat smlouvu s činohrou plzeňského divadla. Byla jsem nadšená. Plzeň mi připadala, skoro jako bych byla v západním Německu. Z autobusového nádraží, tenkrát bylo hned vedle divadla, jsem přes vrátnici vstoupila do hlediště. Probíhala zkouška inscenace Dostojevského Idiota v režii Oty Ševčíka. Úžasný. Úplně jsem se rozklepala. Plzeň se mi stala osudnou. Dostala jsem pokoj na herecké ubytovně a setrvala tam plných sedm let. Nakonec jsem se provdala. Prožila jsem v Plzni krásné těhotenství, hrála jsem ještě v sedmém měsíci. Narodila se nám dcera Linda. Nakonec jsem se přestěhovala do Prahy a konečně jsme měli první „normální“ bydlení.
Ve hře norského autora Bårda Breiena Kurz negativního myšlení a pak v dánské komedii Řemeslníci. Tam hraju matku hlavního hrdiny. Moje postava je sice docela semetrika, ale nakonec tam zavládnu dobrým duchem…
V životě zažiješ situace, o nichž opravdu nemůžeš vědět, jak se dál vyvinou… Dan byl nejkrásnější klučík na světě.
???
Často jsem jezdila jako porotkyně na různé umělecké soutěže po republice. Dan jako malý se jich zúčastňoval. Tohoto klučíčka jsem vždy posílala do dalšího kola. Blonďaté kudrnaté vlasy, nádherný andílek. Má pěkný obličej. Krásně mluvil i artikuloval. Vždycky jsem se ptala – bude tam ten můj malý Hrbek? Léta uběhla, Dan vystudoval herectví a režii. Nakonec se s ním setkala někde v hospodě moje dcera, jak to u studentů bývá, nechal mě přes ni pozdravovat. A pak se najednou objevil u nás doma. Že prý v pondělí začínají zkoušky nové inscenace… Přijala jsem.
(Smích.) To je hláška století. Navíc, příšerný kostým, úplet v oranžové barvě a kulich. Vzniklo to tak, že si mě zavolali, protože produkční filmu „Vrchní, prchni“ byl Jan Balzer, manžel Elišky Balzerové, mé spolužačky z JAMU. Obrátil se na mě, zda si to nechci zahrát. Kluci Láďa (Smoljak) a Zdeněk (Svěrák) mě pozvali na Barrandov a oba řekli: „To by šlo… To je celá Erna.“
Je to psychoanalytička, MUDr. Holubová. Bílý plášť, to je můj osud. V seriálu Arabela s Václavem Vorlíčkem jsem točila scénu s tehdejším výkvětem herectví - Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Vladimír Menšík a Petr Svojtka… To jsem se doslova bála vejít do místnosti….
Našel si mě v nějaké agentuře, ale musím říci, že jsme se znali už od studií. Producent filmu Jaromír Kallista přijel autem před náš dům, předal mi scénář, kde byl podtržená role - psychoanalytička MUDr. Holubová, 45 let, mohutná žena s velkým poprsím. Málem jsem se zhroutila: Bože můj, kde viděl jakou starou fotku? Scénář jsem si ale přečetla, a hned se mi to zalíbilo. Bylo to vtipné. Praštěná baba, která se srovnává s Jungem a Freudem, to bude legrace. Měla jsem obavy, že to možná nebylo myšleno vážně. Nakonec jsem pana Švankmajera vyhledala a on rozptýlil mé obavy: „Milá paní Danielko, vy si patrně nedovedete představit, co dokáže animace…“ Tím mě absolutně odzbrojil.
Režisér Švankmajer je úžasný člověk. Momentálně se chystá točit další film, na téma bratří Čapků Ze života hmyzu. Natáčení, to je skutečně překvapení pro každého, kdo s ním pracuje. Všechno točí ve svém ateliéru, v bývalém kině v malé vesničce Knovíz. V úplně holém prostoru je veliký štendr, bílé pozadí, a na to pozadí se promítají reálie. Koukáš na film, je tam otevřené okno, vlaje záclona, stojí lampička, ty za sebou máš bílé plátno. Hodně pracuje s detaily tváří. Když máš větší a hnusnější strukturu, tím lépe. Sedíš v takové židli, máš hlavu jako u zubaře, nesmíš se pohnout ani o milimetr. Začíná se tím, že tě nechá namluvit všechny hlásky. Děláš „a“, „á“, „b“, „bé“… Snímání probíhá z absolutního detailu. Další zvláštností je, že film se točí s herci jednotlivě, i když mají mezi s sebou dialog. Nakláníš se k pacientovi, který leží na gauči, kamera tě bere v detailu, a ten druhý tam není. Potom, když ty tam už nejsi, tak se točí pacient, ale bez tebe. Ale rozhodně není možné tenhle typ práce zlehčovat. Musíš myslet všechno smrtelně vážně.
Bylo mi líto, že je to poslední klapka, dlouho se mi stýskalo. S filmem Přežít svůj život jsem hodně cestovala, takže jsme se ještě vídali. Švankmajer má milý, i když notně surrealistický humor. Byla jsem na jeho chalupě, i v jeho muzeu. Povídal k tomu neuvěřitelné historky. Měl tam nějakou sušenou opici z nějaké země, odkud se nesmí nic vyvážet. Tak ho zatkli. On je úžasný dobrodruh. Má fantazii naprosto neskutečnou, ale ten surrealismus je doslova součástí jeho života. Jde do věcí, které jsou velmi nepředvídatelné.
Jako Holubová mám ve filmu jednu nahatou scénu, což byl samozřejmě dubl. Ta paní měla strašlivě velikánskou prdel, i ta prsa. Vzpomínám si na jednu festivalovou projekci. Před ní byla beseda. Prosila jsem ho, aby divákům objasnil, že ta nahatá paní ve filmu nejsem já… Předstoupili jsme před plátno, povídal o filmu, až se dostal k jednotlivostem, a na jednou: „Ještě jsem Vám chtěl říct, vážení přátelé, ta prdel není paní Bakerové.“ Všichni se smáli, pak běžel film. Následoval raut, a za mnou chodili Poláci, že jste to byla vy? No, nebyla.
Naprosto se nedá odpárat přátelství s Otou Ševčíkem, který si mě opravdu našel zcela náhodně. Otíček byl zlatý. Velice jsme se přátelili. Divadlo? Psala jsem kdysi diplomku na téma Divadlo v životě a na jevišti. A to je moje téma. Myslím si, že divadlo hrajeme všichni. Jinak se chováme před někým nadřízeným, jinak se chováme k dítěti, na veřejnosti a v soukromí, když nás někdo vidí nebo nevidí, jinak se chováme v okruhu blízkých. To životní herectví má v sobě každý. Jde ovšem o to, že ta existence na jevišti tě nabíjí. Alespoň mě skutečně hodně. Když se na chvíli můžeš stát někým jiným a ještě za to dostaneš zaplaceno, je to pěkné. Já se stále na každé představení těším. I to herecké společenství je zajímavé. Ale rodina je pro mě světější než divadlo. Pokud si budu věci pamatovat a nebudu kulhat, tak bych ráda hrála, opravdu hodně hrála, dokud to půjde. Nejdůležitější je rozpoznat, že už ti paměť opravdu neslouží. V divadle často vidím, jak se někdo drží profese jako klíště, a už to není ono. Rozpoznat, kdy odejít, je to nejtěžší. Kdybych si měla vybrat, pak bych raději hrála na divadle, než točila. Protože film a televize, to je věčné čekání. Aby byl výsledek zajímavý, to musí být souběh okolností, které do sebe zapadnou. A hlavně ti to musí sednout. Stejně se ale většinu času čeká. Musíš v sobě disciplinovaně udržet nějaký pocit, abys v následujícím záběru na něco navazoval. V divadle je to jinak. Tam každý den odehraješ trošičku jinak, atmosféra se mění podle publika, podle nálady kolegů, podle tvého momentálního stavu. Na jevišti se také zapomíná na zlé věci…
Medailon: Daniela Bakerová (Fejtková)
Narodila se 13. srpna 1946 ve znamení Lva v Bratislavě. Vzhledem ke svému hudebnímu talentu vystudovala nejprve na zdejší konzervatoři klavír, skladbu a dirigování. Poté se ale rozhodla pro divadlo. Vystudovala herectví na JAMU (studovaly s ní mj. Jana Švandová a Eliška Balzerová), ještě za studií hostovala v Jihlavě, ale angažmá získala v Plzni. Kuriozitou bylo, že ji tabulkově zařadili jako členku operety, i když reálně hrála pouze činohru. Na pražské scéně divadla ABC se poprvé představila v muzikálu Chicago v roce 1979 a v MDP působila až do roku 1990. V roce 1994 uskutečnila ve Viole pořad Úlomky ze života půlkacíře z díla Karla Kryla, kde vystudovala společně s Borisem Rösnerem. Legendární se stala inscenace Divadla v Řeznické Premiéra mládí, kterou zde hrály s Ninou Divíškovou od roku 2000 do února 2014. Daniela si zahrála mj. v Divadle Kalich v inscenaci Je úchvatná! A dosud ji můžete vidět v inscenacích Švandova divadla Řemeslníci a Kurs negativního myšlení. Ve filmu a v televizi hrála menší a střední role, mj. v seriálu Arabela a Arabela se vrací nebo ve filmu Vrchní, prchni.
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Igor Orozovič vydává album
Herec a muzikant Igor Orozovič vydává debutové album nazvané Když chlap svléká tmu, které obsahuje jedenáct au celý článek
OPERA/ TANEC
Erik Bosgraaf v kostele sv. Šimona a Judy
Charismatický holandský flétnista Erik Bosgraaf poprvé vystoupí v Praze. V rámci cyklu Stará hudba FOK se v út celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Kino Art: Na Chesilské pláži a Daleko od Reykjavíku
Na Chesilské pláži
Jiná doba, jiná láska. Britská adaptace stejnojmenného románu Iana McEwana, nominovaného celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování