Scéna.cz 

Jean Giraudoux: Ondina

Východočeské divadlo připravilo na 8. a 9. listopadu 2003 premiéru pohádkové hry – Ondina Jeana Giraudoua. Z překladu Karla a Davida Krause ji nastudoval Marián Pecko. Ondina - víla - inspirovala mnoho umělců, mimo jiné Hanse Christiana Andersena i Antonína Dvořáka, kteří konfrontovali tuto pohádkovou bytost s člověkem. Všichni tito autoři čerpají z protikladů nezkrotné přírody a okovaného lidského světa, ať se jedná o město, vesnici či palác. Ondina nebo také Undina vychází a vzešla z vody – živlu nestálého, ale zároveň životodárného.
„Rytíř Hans je vílou Ondinou okouzlen mnohem víc než kteroukoli ženou a podléhá náruživé lásce, jíž se ve světě konvencí a kalkulací všechno vzpírá.“ Skutečně je tomu tak na jevišti?

Režisér Marián Pecko velmi promyšleně a naprosto divadelně stylisticky rozehrává operním způsobem činoherní drama. Jeho koncepce potěší příznivce velkých divadelních pláten. V této koncepci nezůstává nic dlužen ani autor výpravy Pavol Andraško. Skutečně pohádkový svět roste před očima v jednotlivých prostředích – rybářská chalupa, palác a rytířův zámek. Vše výborně prokresluje light design. Inteligentní reflektor nejenže vytváří rastr vodní hladiny, ale přechází z barvy oranžového rozbřesku, plného dne až do temné noci. Kostýmy, zejména panstva, jsou pompézní a velkolepé. Andraško jednoznačně projevuje cit pro barevnou kompozici. Velmi nápaditou je vodní stěna, která dominuje scéně v rytířově zámku. Andraško používá efekt, kdy se zamodří. Později atmosféru stupňuje jejím provzdušňováním v závěru inscenace, kdy dojde k úmrtí rytíře a ke ztrátě paměti Ondini. Tato scéna má dvě řešení – buď vzedmutí všech živlů a tudíž dramatické napětí a kulminace celého příběhu, pak mohlo být bublání silnější, nebo „obojí“ smrt ve stylu pomalého plynutí a prosakování. Režisér zvolil druhou možnost, ale dle mého se s provzdušňováním nechalo pracovat daleko dříve a více. Nabízí se vyžít této energie jako kontrapunktu např. v průběhu soudu apod.

Příběh Ondiny, jak se uvádí v programu k inscenaci, vychází z očarování krásou a láskou – člověka, rytíře a přírodní víly. Celá koncepce a způsob hraní Lucie Štěpánkové – Ondiny tomuto charakteru naprosto neodpovídá. Štěpánková místo přírodní přirozenosti, která se brání jakýmkoli konvencím a pravidlům, nabízí ve svých gestech a způsobu mluvy mnoho jiných podob. V případě prvotního setkání s rytířem Hansem si doslova lásku vynucuje a nemá daleko k nymfomance, často evokuje lehkou ženštinu, které jde jen o jedno. Podobně vystupuje i v paláci např. při rozhovoru s Královským komořím – není přirozená, ale prostě neurvalá a drzá.
Samostatnou úvahu si zaslouží její pohyb. Zde jasně citelně chybí pohled a vedení choreografa. Divák pravděpodobně pochopí, že její pohyby mají evokovat tvora vodní říše – ještěrku, rybu případně žábu. Ale… Ondina má být velmi krásná. Některé pohyby jsou až deklasující a odpudivé. Rozjasnění tváře se Štěpánkové dostalo až při soudu, kdy z ní láska k Hansovi přímo čišela, ale před tím vůbec. Chápu, že daný pohyb vycházel z vlnění, ale chtělo by to více estetična.

Nutno říci, že byť se režisér Marián Pecko snažil o výraznou a v případě této inscenace nutnou stylizaci. Ne vždy se podařilo udržet stejný styl herectví, to bylo mnohdy nevyvážené – jestliže se držím přísné stylizace, nemělo by se sklouznout k civilnímu hraní. Z celé inscenace vyšla nejhůře úvodní scéna v rybářské chalupě a vstup rytíře. Chápu, že i zde se snažil režisér demonstrovat upjaté konvence, ale hrátky se dvěma židlemi pro čtyři lidi byly naprosto zbytečné.
Ještě jeden drobný detail – práce se symbolikou – tu si takovýto příběh přímo vynucuje. Myslím, že atrapa „modrého“ pstruha a tekoucího vína, či zranění Ondiny nemusí divákovi vštěpovat konkrétno. Skutečně stačí náznak.

Z hereckých výkonů bezesporu zaujal nejvíce Zdeněk Rumpík. Jeho Královský komoří coby kabaretiér je přiměřeně bazilišský. Jeho homosexualita je přiměřeně náznaková. Spravedlivý a nezpoutaný je král Herkules v podání Pavla Novotného. Svým způsobem paví a patřičně namyšlená je princezna Bertilda Petry Janečkové. V případě jejích rodičů – rybáře Anselma a jeho ženy Guty mi nebyla jasná střídavě hraná tupost. Stačilo aby tento manželský pár charakterizoval prostotu a snad chudobu, ale to skutečně nemusí být člověk hloupý.
Typ rytíře Hanse v podání Martina Mejzlíka nabízel další možný kontext hry – láska se rodí mezi lidmi, kteří jsou vnitřně krásní a silní. Mejzlík nepředstavuje čarokrásného prince. Pak byly trochu matoucí jeho výpovědi v úvodu hry – Jako válečník rád bojuji, ale nemám rád válku. Velmi protikladné. Kdo je vlastně rytíř Hans? Dokáže udržet slovo?

Ondina v nastudování Východočeského divadla Pardubice reprezentuje velké divadlo. Příběh ve svém nešťastném konci dokáže u mnohých vzbudit lítost. Režisér Marián Pecko vložil do inscenace obrovský kus invence. Divák se může těšit na širokoúhlou podívanou v dokonalé výpravě Povala Andraška s hudbou Roberta Mankoveckého. Vlna za vlnou se převaluje ve vodním živlu, aby neustále připomínala přirozenost a sepjetí s přírodou. Ani tisíc přehrad neutlumí její sílu. Ondino. Rusalko. Lásko.

Jean Giraudoux Ondina
Překlad Karel Kraus a David Kraus; režie Marián Pecko; výprava Pavol Andraško; hudba Robert Mankovecký a dramaturgie Martin Fahrner.
Hrají: Lucie Štěpánková, Petr Dohnal, Jindra Janoušková, Martin Mejzlík, Jan Hyhlík, Petra Janečková, Pavel Novotný, Pavel Doucek, Zdeněk FRumpík, Jan PIlař j. h., Josef Pejchal, Dagmar Novotná, Alena Michová a Lucie Ptáčková.
Premiéra 8. a 9. listopadu 2003 v Městském divadle Pardubice. Psáno z generální zkoušky 8. listopadu 2003.