Scéna.cz 

Jana Tomečková: Když přijde silná role, je to radost, požehnání…

„Kolegyně Jana má vzácnou vlastnost - mám z ní pocit, že je stále mladá. Má mladé a moderní myšlení a spolu s ním se v ní snoubí i zralá životní zkušenost s obrovskou tolerancí a pochopením,“ charakterizovala svou kolegyni z Městského divadla Zlín Eva Daňková v rozhovoru pro portál Scena.cz (Eva Daňková: Tady ve Zlíně mladí zdraví…). Nám nezbývá než se k tomuto tvrzení připojit. Setkali jsme se při rozhovoru již podruhé. A tak sedíme v šatně po náročném představení Srpen v zemi indiánů a herečka Jana Tomečková je naprosto v pohodě. Vůbec na ní není znát, že má za sebou tři hodiny intenzivního pobytu na jevišti. Jako Violet Westonová, hlava rodiny, řeší v příběhu závažné osobní i rodinné problémy. A tak jsme velkou část rozhovoru věnovali právě této inscenaci. Ale samozřejmě došlo i na další témata.

Máme po představení Srpen v zemi indiánů. Jak se v hlavní roli této inscenace cítíte?
Celá inscenace je v podstatě o síle člověka. Samotná Violet Westonová je velmi silný člověk. Kdyby taková nebyla, tak to všechno nezvládne. Celou dobu držela v sobě bolest. Pro ženskou je to obrovské bolení, když ji mužský zahne, ještě k tomu s její vlastní sestrou. A ona třicet let nikomu a nikde neřekla nic.

Velmi zajímavou postavou je indiánka Johna Monevata, kterou hraje Vanda Kavková. Myslím si, že Violet tato postava v podstatě zachraňuje?
Ta mi skutečně pomáhá. Zůstává, když už se všechno bortí, všichni se vzdalují. Zaplať Pán Bůh, že tam je, protože v celé hře je velmi důležitá. Je to úžasná žena. Indiáni asi takoví jsou.

Zkusme se vrátit na začátek projektu. Vzpomenete si, jaké jste měla první pocity, když jste obdržela scénář?
Do rukou jsem dostala scénář spolu s filmem. Váhala jsem, čím mám začít jako prvním? Sáhla jsem po filmu, který jsem nikdy před tím neviděla, i když prý šel i v televizi. A zpočátku jsem pochybovala – „Ježkovy oči, já nevím?“ Navíc, ty vulgarismy… Co na to náš divák řekne? Nicméně ta role mě strašně lákala. Neděje se často, abych měla ze scénáře takové pocity. Přiznám se, že to je pro mě velerole, skutečně je tam všecko. Ta ženská je laskavá, zároveň semetrika, a také úžasný člověk…

…mrazilo Vás?
Husí kůže, doslova… Pak jsem se dala do čtení. A to jsem byla dvojnásob nadšená. Film trval hodinu a tři čtvrtě. Při čtení jsem zjistila, jak velkou roli tu hraje slovo. Při zkoušení jsem se tomu úplně hloupě bránila. Pořád jsem říkala režisérovi, že se mi to zdá dlouhé, protože to je asi 140 stránek. A nakonec jsem mu dala za pravdu, že neškrtal, pouze minimálně, jen krátké větičky. Na slově je to postavené, a tím je to silné. Všechny postavy jdou tak krásně za sebou. Je to prostě skvělé, hodně promakané, drží to pohromadě jako náš soubor. Všichni to rádi hrajeme.

Když jste zmínila vulgarismy, to jste mi nahrála. V civilu máte osobní šarm a noblesu a najednou se musíte vyrovnávat s takovým úkolem. Jak Vám to šlo do pusy při prvním čtení?
Při prvním čtení ne, teď už jo. Vzala jsem to za své. Violet nikomu nehubuje, tak mluví. A někdy se v tom i vyžívám, že si mohu dovolit takhle mluvit.

Ještě musíme zmínit kostým Violet. Indiánský převlek je famózní…
Hlavu jsme řešili s režisérem Petrem Štindlem. Prý že žádnou paruku nebudeme dávat, jen pár vlásků, kdyby to šlo, ať si dám síťku… Máme tady ve vlásenkárně šikovného chlapce Zdeňka Nedorosta. Navrhl, abych si vlasy nasponkovala, aby to „vypadalo“. Šaty jsme postupně dotvořili. Kostým se několikrát měnil, mělo to svůj vývoj.

Jak se Vám spolupracovalo s režisérem?
Petr Štindl je skvělý režisér, věděl, jak na mě, a to tak trefně, že jsem to pochopila. Čekala jsem, že mě bude víc usměrňovat. Došla jsem k určitému bodu a nevěděla jsem, zda jsem ho správně překlenula, zda je všechno v pořádku. Vždycky jsem byla zvyklá, že mě v rolích režiséři hodně usměrňovali. Petr nás vedl jen takovými nitkami. Vždycky jen řekl: „To jo, to ne…“ Lehce. Na připomínkách to vždycky upřesnil, a to tak trefně, že mi to bylo hned jasné, kam mám směřovat. Ve všem měl v podstatě pravdu. Ale jinak to ani nejde. Režisér má pravdu vždycky. (smích)

Když se ohlédneme za Vaší hereckou kariérou, máte štěstí na pěkné role. Violet Westonová patří k nim. Upřímně řečeno, je vidět, že na Vás divadlo myslí…
Musím to zaklepat, je to tak, patří to mezi přednosti tohoto divadla. Když svého času nastoupil do funkce uměleckého šéfa Petr Veselý, navrhl nám změnit pracovní smlouvy na dohodu o díle. Samozřejmě jsem měla obavy, zda ještě budu mít nějaké role. „Paní Jano, zůstáváte tady jako členka souboru, ve své podstatě se nic nemění, jen budete mít jinou smlouvu,“ řekl mi tehdy s vážnou tváří. A tak se i stalo. Pak ho ve funkci vystřídala Hanka Mikolášková a převzala stejný model.

Velmi obdivuji Vaši dokonalou jevištní mluvu, která dnes z divadel mizí. Čeština je opravdu krásná, její výslovnost je tak jemná a ryzí. Je nádhera, když ji předáváte dál…
To mě velice těší, že to říkáte. Dnes mladí ze škol chtějí hlavně filmovat, a tam se s takovou mluvou moc neuplatní. Já mám za sebou školu pana Hynšta a pana Hajdy, tu dobu jistě znáte. Oni nás nepustili dál, když třeba člověk kousek slova spolkl. Neexistovalo, aby se nedoslovovalo...

Jak ze zpětného pohledu vidíte své herecké zrání?
Zrálo se mi dobře s režiséry a kolegy kolem. Je pravidlem, že rostete s rolemi, s režisérem a s kolegy. Když nedostanete příležitost, jak můžete růst?

Vy jste ale měla hodně příležitostí. V databázi Divadelního ústavu je u Vašeho jména na 230 (!) rolí…
Příležitostí jsme opravdu měla hodně. Když jsem např. dělala Matku Kuráž, byla jsem nejstarší Matka Kuráž, která kdy byla. Dokonce jsem byla starší než Dana Medřická, Jiřina Švorcová či Vlasta Fialová. Bylo mi tehdy čtyřicet dva let. To byla nádherná práce s panem režisérem Hynštem. To byla ROLE. I když Violet v Srpnu je rozsahem třikrát větší. To jsou také životní zkušenosti. Člověk je nějak vychován, žijete v určité společnosti, takže se nemůžete najednou chovat jinak. Ale divadlo, to je něco jiného, tady je vše dovoleno.

Můžete prozradit, jak vytváříte postavu?
To se musím vrátit k otázce, kdy jste se ptal na začátek zkoušení hry Srpen v zemi indiánů. Scénář jsem si tehdy přečetla dokonce několikrát, hned jsem v tom začala jaksi daleko víc hledat. Ale neučila jsem se to, čekala jsem, že budou nějaké škrty. Najednou přede mnou vyvstala taková hora. Dole, to je tráva a bodláčí. Musím se vyškrabat nahoru. No, jo. Lezu po těch kamenech, sem tam škobrtnu, třeba se mi sveze noha anebo jdu zpátky, protože nevím, jak dál. Trochu se zamotám, zase škobrtnu… K tomu ale mám průvodce, který mě může popostrčit. Takže jdu dál, mám šrámy, možná, že bych se i vrátila, ale ten průvodce (s důrazem) je tak úžasný, že mě nekompromisně pobídne: „Když už jste takto daleko, musíte dojít na vrchol.“ Škrábu se a škrábu, mám škrábance na rukou, jsem zraněná, vyjdu nahoru, a tam… Čeká na mě protěž (potichu). To je ono. Tak se mi to zjevilo… Přitom při učení textu sedím v kuchyni u stolu. Jsem na to navyklá, také nemohu být nikde jinde, tam bych usnula…

Tam vaříte své role?
Tak jsem si to navykla. Když šel manžel spát a holčička už také spinkala, učila jsem se v noci. To byla jediná možnost, abych nikoho nerušila.

Co pro Vás dnes znamená divadlo?
Divadlo mě naplňuje. A zvlášť, když přijde taková silná role, je to radost, požehnání. Jsem za to nesmírně vděčná. Říkala jsem si už kdysi dávno: Mám v sobě tolik lásky. Potřebuji ji do něčeho dát. Možná, že bych měla malovat? Tak bych všechno, co mám uvnitř, zachytila do nějakého obrazu. Bohužel, tento dar byl dán mojí sestře, ne mě. Takže mně zbývá dát to do nějaké role. A dočkala jsem se - přišla.

Vedle inscenací na velkém jevišti nebo Malé scéně jste se také hodně zapojovala do open air projektů. Kočovali jste po vesnicích jako za Tyla…
Vždycky si ve všem takovém najdu nějakou radost. Bylo to skvělé, aspoň jsem si nepřipadala s mladými kolegy tak stará. S nimi v divadle je to nádhera.

Určitě se setkáme zase za deset let, budu se těšit…
Děkuji, určitě se setkáme, budu se snažit.

Zadáno pro Městské divadlo Zlín