Scéna.cz 

Tanec bláznů v Činoherním klubu

Činoherní klub před nedávnem představil novou inscenaci hry Lva Birinského pod názvem Tanec bláznů v režii Ladislava Smočka s Petrem Nárožným v hlavní roli.
S výjimkou pozměněného názvu – v roce 1991 bylo v ČK uvedeno pod názvem Mumraj – jsou ostatní informace totožné s tehdejší inscenací. Ovšem, včera není dnes. A jakkoli můžeme tvrdit, že v politice a nejrůznějších podvodech s ní spojených, v kariérismu, tuposti, shánčlivosti a mnoha dalších aspektech se doba příliš nemění, přece jen volba titulu a celkové provedení vzbuzuje jisté rozpaky.

To, co v roce 1991 působilo ještě v kontrastu s totalitou jako připomínka nádechu svobody, kdy by cenzura před rokem 1989 něco takového nepustila, v roce 2017 reálná politická a společenská realita nejen v Rusku, ale po celém světě včetně Česka natolik překročila svou absurditou jakékoli fabulace autora z roku 1912 (inspirace revolucí 1905), že samotné téma tak trochu ztrácí dech.
Na celkem vtipně pojaté scéně, doslova vytapetované zahnědlými mapami území, kde „řádí ruská revoluce“ (scénografie Hans Hoffer) se odehrává zápletka týkající se symbolického boje, ale v konečném výsledku spolupráce revolucionářů a regionálního politika (v duchu hesla „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina), v níž jednotlivé figury jsou vykresleny velmi tlustými čarami, tak, aby pochopil skutečně každý. Až pamětník sofistikované herectví, které jsme kdysi na této scéně vídali, kroutí hlavou, kam se ztratila jemná drobnokresba charakterů, na kterou jsme zde byli zvyklí. Je možné namítnout, že se tu jedná o parodii či čistokrevnou komedii, kde jsou postavy jasně dány a není třeba (ani žádoucí) je nijak psychologizovat. V tomto případě ale jímá diváka pocit, že se interpretace přiklání až k poněkud pokleslé, téměř estrádní interpretaci. Na scénu se ve stejné hře, ve stejných rolích vracejí mnozí z herců z minulé inscenace (Nárožný, Vetchý, Dulava, Kratina) a já jsem měla podobně ambivalentní pocity, jako po zhlédnutí remaku slavného Jakuba a jeho pána s Bartoškou a Heřmánkem, kteří tak trochu vytvářeli karikatury sebe sama s téměř klukovským uspokojením. Podobně to vyznívá i v Tanci bláznů. Ano, patrně to pro některé diváky bude mít jisté kouzlo, s chutí se zasmějí prvoplánovým vtípkům. Ale kdo by hledal legendární Činoherní klub, tak jak ho znají pamětníci, najde jen průměrný zážitek. Škoda.