zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Jakub Uličník: Bylo to štěstí, že mě to potkalo, ale vůbec se mi o tom nesnilo…

Herec Jakub Uličník coby Lennie

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herec Městského divadla Brno Jakub Uličník je k zastižení nejen v restauraci Středověká krčma, kterou provozuje se svou manželkou Kateřinou, ale fungoval také jako zpěvák ve skupině All X, kterou vytvořil společně se šesti kolegy z divadla. Pochází ze Šelešovic u Kroměříže, a tak mu prý nejsou cizí ani práce v hospodářství. On ale zvolil herectví – nejprve studoval hudebně dramatický obor na brněnské konzervatoři, a pokračoval na JAMU obor muzikálové herectví. Hned po dokončení JAMU, v roce 2006, získal angažmá v MD Brno. Povídali jsme si po představení O myších a lidech, kde hraje Lennieho.

  • Od únorové premiéry hry O myších a lidech máte za sebou dvacet osm repríz, takže postavu Lennieho máte už v krvi. Můžete nám ho přiblížit?
    Není to tak jednoduché. Autor nás zavádí do třicátých let na americký venkov, kde putuje Lennie spolu se svým nejlepším a jediným kamarádem. Lennie je zvláštní, dnes bychom řekli možná autista, ale tehdy tahle diagnóza nebyla známá, byl prostě považován za slabomyslného. Domnívám se, že u něj mohlo například dojít k přiškrcení pupeční šňůrou při porodu, protože měl omezený přívod kyslíku, takže se jeho mozek zastavil na nějakém vývojovém stupni. Lennie hodně ztrácí soustředění, a úporně se upíná na věci, které má rád. Jde za vizí, a jeho přítel George (Ondřej Studénka – pozn. red.) je pro něj vlastně vším. Lennie je ve své nevědomosti asi tou nejšťastnější postavou celé inscenace.
  • Plány, sny a vize ale mají všechny postavy – Candy, Curleyho žena, Crooks…
    George je jiný v tom, že je to naprosto normální, inteligentní dospělý chlap. Bere Lennieho s jeho omezením, místo toho, aby byl stejně tvrdý/racionální jako všichni ostatní. A je to od něj vlastně oběť. Na druhé straně má pro co žít, má svůj sen, který ostatní vzdávali, nebo ho měli a nedokázali ho žít tak jako on. Lennie je dle mého jeho záchrana, pevný bod v tom světě, v jakém žije. Skrze Lenieho mu byl schopen sám uvěřit v tom pokryteckém a neperspektivním světě. Bohužel to nedopadne dobře, Lennie ve finále podléhá své psychické nemoci a nechtěně na konci inscenace zabije Curleyho ženu (Kateřina Marie Fialová – pozn. red.).
  • Inscenace nabízí hodně témat k zamyšlení, a navíc je akční, takže téměř nenechá diváka oddechnout…
    Režisér Petr Gazdík hledal nějaký model, aby se neztrácelo napětí, situace nebo pocit, který je zrovna nosný. Myslím si, že to řešil k dobru věci.
  • Nakolik byla pro Vás postava Lennieho náročná při přípravě?
    Největší problém jsem měl samozřejmě s tou triviálností, jednoduchostí, ke které mě Petr Gazdík neustále nabádal. Zásadní kladná věc, která herci vždy pomáhá, je, že navazuje na kolegy a že s nimi komunikuje, je na ně napojený. Toho jsem se v případě Lennieho musel zbavit. Když jsem na kolegy svými replikami navazoval zcela automaticky, bylo to špatně. Lennie pak vypadal racionální, a to do příběhu nesedí. On se chová úplně jinak než ostatní, nereaguje, jeho princip je solitérní. Dost práce a dost energie mě stálo soustředění na to, abych byl jednoduchý a ty myšlenky k sobě pouštěl jen do jisté míry, abych jako postava byl schopný reagovat jen na to, co je schopný jeho mozek zkalkulovat. Bylo třeba najít ten klíč, rozlišit, na které podněty reaguje naprosto bezprostředně, které jdou mimo něj, a jen je nějak zaznamenává. Byla to taková zvláštní cesta, hodně soustředění. Možná jsem něco takového na divadle do té doby nezažil. Ale bylo to zajímavé.
  • Takže výzva - těžký herecký úkol…
    Ze zkoušek O myších a lidech jsem byl dost unavený. Když to fungovalo, tak jsem nesměl z ničeho uhnout. Protože v momentě, kdy se ztratí soustředění, je to poznat. Velkou devizou naší inscenace snad je, že se snažíme udržet soustředění na jedné hladině, a není tam moc výkyvů.
  • Hodně vám při přestavbách pomáhá točna…
    Přestavby jsou vůbec důmyslné, aby atmosféra byla udržitelná na jedné úrovni. Scéna je velice účelná, také se mi moc líbí.
  • Zaujala mě výprava. Na první pohled to mohou být skály, ale zároveň to působí jako struktura mozku…
    Do toho zvuk, chlapecký hlas evokuje Lennieho vzpomínky na dětství.
  • Vaše postava je závislá na Georgovi. Z toho vyplývá, že důležitá je pro vás souhra s kolegou, tedy partneřina. Setkali jste se už dříve při práci s Ondřejem Studénkou?
    Předtím jsme se nikdy takto nepotkali. Ten vztah jasně vystihl Slim (Viktor Skála – pozn. red.) „Je to zvláštní, že by takoví dva jako vy chodili spolu. Možná je to proto, že v tomto posraném světě, má jeden z toho druhého strach.“
    Tím, že jsou stále spolu, je to opravdu o přátelství, a navíc jde takřka o rodinný vztah. Nejzásadnější bylo, abychom se při zkouškách s Ondrou stali velkými kámoši, parťáky, kteří si rozumí, jeden druhého podpoří, pomůžou si. Bez této důležité esence by to představení nemohlo fungovat. Ale myslím, že nám to funguje. Když se kouknu na Ondru, je znát, že na jevišti souzníme. Je to můj George - věřím tomu. A to je nesmírně důležité.
  • Zašli jste společně do vaší Středověké krčmy?
    Měli jsme to v plánu od začátku, nakonec jsme si šli sednout sami dva na pivečko až v generálkovém týdnu, byl to takový závěr zkoušení. I když si nemyslím, že by to bylo až tak důležité, pokecali jsme, a všechno jsme si utříbili. Bylo to velice soustředěné a pěkné zkoušení. Pro Ondru to byla první tak velká věc v činohře, o to víc to prostě sedlo. Myslím, že pro oba to bylo fajn. Ale musím říct, že u nás v divadle je moc šikovných lidí a málokdy se stává, že by měl někdo problém s někým partneřit.
  • Hra O myších a lidech má nový překlad, s kterým jste pracovali …
    Petr Gazdík a Jiří Záviš dialogy krásně zlidštili a zmodernizovali, to se pak skvěle nese k divákovi. Kdyby se množily slovní obraty, které se již moc nepoužívají, pak by to odvádělo jeho mysl. Myšlenka hry působí velmi současně, a myslím, že velký podíl na tomto přiblížení divákovi má i nový překlad.
  • Myslím, že téma přátelství, důvěry vůči rodině, kolegům, kamarádům, je v dnešní době hodně důležité…
    Já mám obrovské životní štěstí, že mám skvělou rodinu a opravdu spoustu přátel..dost blízkých přátel. Moje sociální podhoubí a můj emoční život je skutečně naplněný v tom pozitivním slova smyslu, takže jsem snad připravený na takovéto věci. Mám dobré zázemí odmalička. Měl jsem vždycky přátele, i když tím nechci říci, že bych se kamarádit s každým. Ale mám v tomto směru štěstí. Minimálně mám kolem sebe několik lidí, kterým mohu opravdu věřit.
  • Mezi ně patří i členové kapely All X?
    Kapelu All X tvoří dohromady šest herců, ale pravidelně nevystupujeme. Výjimečně hráváme, už jen když je nějaká akce, občas nějaké performance, show.
  • Na škole vás učil Ladislav Kolář. A vím, že jste se s ním několikrát potkal i na jevišti …
    Poprvé jsem s ním hrál v roce 2001 v muzikálové baladě Koločava, to jsem tady ještě hostoval. Láry je boží člověk. Má obrovské srdce, je to skvělý chlap. Jsem hrdý, že se s ním můžu pořád stýkat, jak na jevišti, tak i mimo ně.
  • Jak se proměňuje vztah profesor a student? Dnes už jste kolegové…
    Láry se stal pro mě kolegou už během studií, se vší pokorou z mé strany. The best hunting crossbow is suitable for beginners. Už jsme dlouho kolegové, ale nikdy nezapomenu na to, že byl můj profesor, protože to bylo pro mě velmi důležité období. Láry má naprosto přirozený respekt, má obrovský duševní potenciál, je silně pozitivní člověk. Tohle je pro mě daleko důležitější a silnější, než to, že byl někdy můj profesor, a já jsem byl jeho žákem. Snad jsme přáteli.
  • V loňském roce jste vstoupil do druhé dekády coby profesionální herec. Otevírá se na takovéto výročí šampaňské?
    Ne, já to tak neberu. Před tím jsem tu ještě hostoval. Spíš to vnímám jako čerstvé, i když jsem v tom divadle už deset let. Doufám, že se to třeba zdvojnásobí… Buďme pokorní - ale vůbec bych se nezlobil. Ba naopak. Nepotkal jsem totiž lepší princip fungování divadla než tady.
  • Herci většinou popírají, že by měli vysněné role… Ale bývají sny zahrát si na nějaké konkrétní scéně. Co Vy?
    Nevím jak jiní, ale osobně jsem byl už na konzervatoři rozhodnutý, že půjdu někam na oblast. Doufal jsem, že mě snad někde vezmou, a já si tak rozšířím herecké obzory. A pak se uvidí, buď zůstanu, nebo budu postupovat jinam…
  • Nejblíže pro Vás byla Olomouc…
    Ale také Uherské Hradiště nebo Zlín. Nikdy jsem nepřemýšlel, jaké divadlo to bude, prostě jsem chtěl hrát. Na konzervatoř jsem přišel z malá vesničky. Bral bych angažmá kdekoliv, abych mohl pokračovat v tom, co miluji. Stalo se, že jsem dostal šanci hostovat v Městském divadle v Brně. Dostal jsem se na JAMU, a nakonec mi pan ředitel Moša nabídl angažmá. Bylo štěstí, že mě to potkalo, vůbec se mi o tom nesnilo.
  • A to byla West Side Story?
    Přesně tak, to jsem byl ještě na konzervatoři. V konkurzu jsem obstál coby jedin z Tryskáčů. Byl to můj absolutní životní sen v takovém představení někdy hrát. Tehdy jsem si myslel, že se mi splnilo herecké přání, takže už víc dokazovat nemusím. Nakonec jsem si zahrál spoustu dalších zajímavých rolí. Ale když jsem tady nastoupil, bylo to pro mě velmi silné…
  • Studenti sem často chodí „na schody“ za zlevněné vstupné. Zažil jste to také jako student?
    Jistě, na stojáka, na Westku jsem byl snad desetkrát za sebou, to byla jen ještě činoherní scéna.
  • V roce 2005, se otevírala Hudební scéna…
    První inscenace byly Vlasy, a já dostal hezkou roli Clarka a Woofa. Ve třeťáku už jsem se tady docela dobře uvedl, takže mi pan Moša začal dávat ve svých inscenacích krásné role. I první milovníky jsem si zahrál… a tak (s nadšením….). Díky nové scéně se otevřelo a rozšířilo mé zdejší působení. Pak jsem se na chvilku vrátil na Činoherní scénu, ale mám rád obojí. Je úplně jedno, kde zrovna hraju.
  • Jaké to bylo přijít ve čtrnácti letech z malé vesnice do Brna. Mezi světaznalé spolužáky?
    Už když jsem se dostal do druhého kola na konzervatoři, byl to úspěch. Já jsem v dětství chodil maximálně do recitačních kroužků, prošel jsem lidovými soubory, Sokolem, učil jsem se hrát na piano. Pak mě paní učitelka Ševčíková nasměrovala k divadlu.
  • Recitoval jste básničky Jiřího Žáčka?
    Jako každé dítě. Pak jsem se ale zamiloval do Beatniků. Konzervatoř mi zásadně změnila život, a za to jsem moc rád. Bydlel jsem od patnácti let na intru. Jako jediní jsme mohli chodit na podpis večer na představení. Společnost na uměleckých školách byla divoká, ale byla tam jedna zásadní věc, a to kumšt, divadlo, nebo u muzikantů nástroj. To je tak silná věc, že nikdo nemusí mít strach, když si děcka tak trochu zablázní. Kumšt je vždycky na prvním místě.
  • Jistě jste jako kluk z vesnice zásoboval spolužáky klobásami nebo jinými domácími pochoutkami…
    Přijel jsem v neděli z domova, a bylo to přesně jako v Básnících. V době studií na JAMU jsme už bydleli na privátu. A když jsem přivezl proviant a v úterý bylo všechno pryč, tak už pak bylo na klucích, že donesou jídlo. Čtvrtek-pátek, to už byla bída, dělali jsme si afghánské placky – mouka a voda a sůl. Po nocích jsme chodili dělat drátěný program, protože jsme si druhý den chtěli dát nějaké jídlo a třeba jedno pivko… Brigádničil jsem na soustruhu. Představte si tu frajeřinu, když pak člověk přišel druhý den do klubu, dal si tousty a k tomu pivo …
  • Prsty máte všechny?
    Jak jsem vyrůstal na vesnici, tak se manuální práce nebojím. Život, který jsme chtěli žít, byl daleko důležitější než to, že jsem šel přes noc někam pracovat.
  • To nadšení z divadla Vám zůstalo? Jak ho vnímáte dnes?
    Těším se vždycky na vyvěšení obsazení nové inscenace. Když jsem na křestním listu, tak jsem rád. Vždycky. To je moje výhoda. Neotravuje mě to, a je mi jedno, jestli to je velká nebo malá role.


  • Jakub Uličník
    Narodil se 16. 6. 1982 v Kroměříži.
    Pochází ze Šeleševic u Kroměříže. Po absolvování Konzervatoře Brno, kde maturoval ve hře Zdenka Kozáka Orfeus nejen v podsvětí v rolích bohů Dia a Háda, byl přijat do ateliéru muzikálového herectví na JAMU do ročníku Ladislava Koláře. V Městském divadle Brno nejprve hostoval a od 1. 8. 2006 se stal stálým členem muzikálového souboru. Za svých studií na konzervatoři hrál v inscenacích Kdo hledá, najde, Probdělá noc nebo Poslední ze žhavých milenců. Na JAMU v divadelním studiu Marta se představil v hudební komedii Strašidlo cantervillské, v Gombárově původní hře Pavučina (The Fatal Story) a vystupoval v rámci koncertu Náš styl. Kromě Městského divadla Brno si vyzkoušel hostování v Mahenově divadle ve hře A. Jiráska Lucerna a v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. V MdB si získal spoustu fanoušků ztvárněním pohodářského hippíka Woofa v muzikálu Hair. Následovala řada dalších rolí, např. Jura (Koločava), Riff (West Side Story), Snažík (Zahrada divů), George Hugon (Nana), Námořník, Žnec, Duch (Bouře), Petr (Jesus Christ Superstar), Télemachos (Odysseia), Eda (Novomanželské apartmá), Šmíd (Ferdinand, kd´E ste?), Josef (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť), Bubulja (Cikáni jdou do nebe), Michael (Čarodějky z Eastwicku), Kristián (Markéta Lazarová), Nyní jej můžete vidět mj. jako Kejchala v Sněhurce a sedmi trpaslících, Claude Gatignola ve hře Jméno, Dave v Donaha!, Desmonda v Malém rodinném podniku, Fenymena v Zamilovaném Shakespearovi či Lennieho v O myších a lidech. Jakub Uličník se věnuje i dalším odvětvím divadelního a hudebního spektra, jako jsou vystoupení s kapelou, moderování a různým performance. Se svou ženou Kateřinou má dvě dcery.
    Městské divadlo Brno

    19.6.2017 17:06:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory