zvláštní poděkování
Volný.cz

Filip Cíl: Zatím jsem vděčný za všechno, co mě potkalo…

Filp Cíl s Jitkou Smutnou ve hře Útěky

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Ve světě hudby se pohybuje s přezdívkou Dilino, na divadelních prknech a v seriálech pod svým pravým jménem Filip Cíl. Přestože je rodilý Pražák, od malička je spjatý s folklórem, i když jeho rodové kořeny nesahají ani na jižní ani na severní Moravu. Dědeček byl kapelníkem plzeňské Škodovačky. Hudbu má Filip v krvi. Maminka Zuzana se po studiích, kde se věnovala folklóru, dostala do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, tatínek hrál na piano hlavně jazz. K divadlu se Filip dostal přes soubor Toto (sdružení pro alternativní divadlo a jiné kulturní alternativy působící v Praze), debutoval v inscenaci hry Borise Viana Srdcerváč. Dnes ho můžeme vídat hlavně v Divadle v Dlouhé, ale dvě velké role ztvárnil na komorní scéně Divadla v Řeznické. Inscenace Odvolání a Útěky jsou pro něj doslova osudové. Jak se mu hraje z očí do očí nejen hereckým kolegům, ale hlavně nadosah divákům? Jaká je generace mladých lidí, kteří se narodili po roce 1989?

  • Pojďme nejprve k Vašim uměleckým kořenům. Ve všech verzích Vašeho životopisu se uvádí, že jste se narodil do umělecké rodiny. Jak to tedy je?
    Máma (Zuzana Cílová, 1954 – pozn. red.) je vystudovaná choreografka a baletka (Státní konzervatoř, baletní oddělení), a jako obor si zvolila folklór. Nastoupila jako tanečnice do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, později tam působila jako choreografka a umělecká vedoucí. Táta byl jazzový pianista. Děda byl kapelník bývalé plzeňské Škodovačky.
  • Osobně bych Vás zařadil někam na jižní Moravu…
    Vidíte, přitom jsem kovaný Pražák. Nedávno jsme hráli s cimbálovou kapelou v Kersku, kde žije pár valašských rodin od Rožnova pod Radhoštěm, a ti mě zase spojovali se Vsetínem.
  • Zmínil jste kapelu… vím, že hrajete na několik hudebních nástrojů…
    Občas hrajeme na narozeniny, máme za sebou masopustní období. Ale už nemám na hraní moc času. S kapelou jsme poprvé vystoupili, když tady koncertovala Metallica. Přišlo se na nás podívat tak padesát lidí, tak jsme si dali název Bécallica, proto, že si naši příznivci chodí s námi zabékat.
  • Více Vás ale lidé znají jako herce. Studoval jste nejdříve Státní konzervatoř, potom Mezinárodní konzervatoř. Je vůbec v dnešní době potřeba vzdělání, není to o spíš o tom, kde se chytíte příležitosti?
    Na to jsem asi moc mladý, abych toto mohl hodnotit. Možná s odstupem času zjistím, zda to byla chyba nebo naopak dobré rozhodnutí. Zatím jsem vděčný za všechno, co mě potkalo, za každou příležitost, která se mi naskytne…
  • Jedna z těch příležitostí je hostování v Divadle v Dlouhé, kde nyní hrajete v inscenacích Mnoho povyku pro nic, 407 gramů z Bohumila Hrabala a S úsměvy idiotů. Jak jste se do Dlouhé dostal?
    Divadlo v Dlouhé pořádalo standardní casting, do kterého jsem se přihlásil. Zhruba před třemi lety chtěli rozšířit stav o jednoho herce a jednu herečku, to bylo na inscenaci Mnoho povyků pro nic. Miroslav Hanuš mě pak obsadil do role Cikána v inscenaci 407 gramů z Bohumila Hrabala. Velmi pěkná práce z textů tohoto spisovatele.
  • Vzpomínám, že postavu Cikána jste hrál víckrát - poprvé v pohádce České televize.
    Byla to pohádka na romské motivy – Dilino a Čert (Dilino znamená romsky hlupák – pozn. red.) Točil jsem ji s Miroslavem Táborským, to byl dado, mamku hrála Helena Karochová. (Filip přešel do pitvoření, podobně jako v roli Dilina).
  • Nakonec ze společného natáčení v televizní pohádce vznikla spolupráce s Divadlem v Řeznické. A to na textech Odvolání a Útěky od amerického dramatika Billa C. Davise…
    Začnu Odvoláním, na kterém se Mirek Táborský podílí nejen herecky, ale i jako režisér. Rovněž upravil text. Ten jsme od Yvetty Srbové dostali vloni v červnu, pak jsem odjel k moři, a zkoušet jsme začali v září. Nejdříve jsme s Mirkem dlouho seděli jen tak u stolu a hodně jsme si povídali. Snažili jsme se poznat samotný příběh do hloubky. Nechtěli jsme, aby nás něco překvapilo nebo vykolejilo. Až deset dní před premiérou jsme se dostali na jeviště, tam jsme ladili a pilovali. Následovalo nasvícení, aranže, hudba…
  • Komorní prostor si vyžaduje komorní představení. Důležité ovšem je, že si vy dva rozumíte, diváci to jistě ocení…
    Dva chytří chlapi vedou dialog, jak to řekl Mirek. Scénu tvoří dvě židle, stůl, kazatelna, kříž vzadu na horizontu. Text je zlatým grálem a ten se nám snad podařilo vycizelovat na nejméně sto dvaceti procentní jistotu. Postava Marka Dolsona je skutečný průsečík.
  • Když už si Odvolání tak rozebíráme, měli bychom zmínit ještě jeden nosný prvek – víru, ale…
    … v tom textu si najde každý něco svého, věřící i nevěřící, je to o etice, morálce. My oba herci jsme ateisté, hodně informací jsme si museli osvětlovat, např. kdo je to jáhen (rovněž diakon, který se aktivně podílí na bohoslužbě, předčítání Slova, výuka náboženství apod. – pozn. red.). S Otcem Timem Farleyem řešíme vysvěcení Marka na kněze. Rovněž jsme bádali o významu kněžského a ministrantského oblečení, co je to štola, alba, superpelice, komže… Kromě toho jsou v tomto rozdíly v Evropě a Americe. Byla to pro nás taková hříčka, puzzle.
    Roli jsem přijal jako skutečnost, nebral jsem to vysloveně z pohledu víry, i když k té mám díky folklóru kladný vztah. Lidové slavnosti z víry plně vycházejí. Vztah k víře mám, byť jsem ateista. Folklór mi pomohl daleko rychleji a snáze pochopit roli. Není to jen o víře, příběh o teologii. Takto si může povídat tesařský mistr s učedníkem, učitel se žákem. Mohl bych uvést další příklady. To je bohatství toho textu, že ho může pochopit kdekdo. I když jsme se prolouskali a probrali těžkými reáliemi, které s tím souvisí, dělali jsme všechno pro to, aby to bylo snadno přístupné ateistům. Velkou radost mám z toho, že jezdí z různých farností, nedávno byli na představení farníci od Olomouce. Povídají si o tom příslušné sféry…
  • Ano, slyšel jsem, že na představení Odvolání jezdí z celé republiky. Můžete ještě přiblížit postavu Marka Dolsona? Jaký je to člověk?
    Určitě taková řízená střela, ale všechno má v hlavě srovnané. Cíleně argumentuje, má svůj selský rozum. Ohrožuje představu o tradiční církvi, která bývá dost pokrytecká, zkostnatělá.
    Samozřejmě tradice má své místo, ale musí to být vyvážené. Dnes se na ty tradiční věci zapomíná, a je to škoda.
    Pomáhám s výukou tance pěti až šestiletých dětí, a zjistil jsem, že si neumí přirozeně hrát na honěnou. Vzpomínám na své dětství: máma nám vyhodila míč z okna a my jsme vydrželi venku celý den, až někdy večer jsme se přišli domů najíst. Rozpočítávali jsme se, hráli jsme na babu, stopovačku, šipkovanou atd. Základní pohyb by mělo mít dítě v podvědomí. Děti mají nějakou přirozenou inteligenci, jsou obklopeny spoustou virtuálních krámů, a to jim brání v přirozené zábavě, jaká byla normální dřív. Tím nechci říct, že tento svět odsuzuji, ale je to někdy smutné pozorovat, třeba že si děti nedokážou povídat mezi sebou, najednou nejsou schopné projevit se v realitě.
  • Po Odvolání následovala další zajímavá práce v Řeznické - Útěky
    Touto hrou mluvím za svou generaci. Mladí lidé z beznaděje uvažují o emigraci. Hlavní postava Kemper to má všechno jasné, srovnané. Jeho otec Keneth prožil válku ve Vietnamu, bojoval, ale Kemper si klade otázku: za koho, za co? Svému otci velmi nekompromisně bortí ideály, přitom je o generaci mladší. Babička Muddy, které je 75 let, mu řekne, že pokud chce něco dokázat, ať bojuje. A Kemper má svou válku od svých dvaceti let, píše protestní dopisy do senátu, chodí na demonstrace, rozumově má na víc než jeho otec. Ale najednou chce jen tak vypadnout, chce se vrátit do vlasti, odkud pochází jeho předkové, do Irska. Emočně i rozumově je silný, s rozvahou a klidně vysvětluje své postoje, odhaluje marnou snahu o změnu. Nadechne se a vydechne. Tvrdí, že tamní vláda jsou organizovaní zločinci.
  • Kemper se chce vrátit do Irska, zpátky ke kořenům, tam hledá naději…
    Je to útěk? Musí se rozhodnout, jít zpátky do Irska nebo zůstat v Americe. Mám právo si jít za štěstím. Amerika pro mě jako pro postavu ztratila smysl. Pokud mám být někde nešťastný, tak raději doma. Kemper nevyvrací názor svého otce, že Irsko bude brzo jako Amerika, ale nemá důvod, proč zůstat v Americe. Co se ve výsledku bere jako útěk? Návrat do rodné vlasti? Nebo útěk z rodné vlasti?
  • Jak se zdá, tyhle dvě role považujete za velký dar?
    Jsem za ně moc šťastný, mám z toho radost. Vděčím hodně lidem za spoustu věcí, ale Odvolání a Útěky, to jen podtrhují. To je typ práce, kterou bych chtěl dělat. Víte, jaké to je stát v Řeznické na jevišti? Když můžete v takové intenzitě hrát pro lidi… Tady není anonymní publikum, ale skuteční lidé z masa a kostí, s duší. To je velký dar.
  • Vzpomenete si na první vystoupení tady?
    Hmmm… Bylo to těžké. Neuměl jsem se s tím poprat, nevěděl jsem, jak na takový prostor. Navíc, když v Odvolání musím simulovat promluvu v kostele, to bylo velké. Pak jsem byl hodně civilní, musel jsem se hodně učit.
  • Připomeňme, že kromě divadla taky dost točíte, Vzpomenete si na první seriál…
    Mé první natáčení seriálu byla Zdivočelá země. Přišlo to v půlce prvého ročníku na Státní konzervatoři. Za všechno může počasí. Normálně se mělo točit přes léto, do toho se to vše zvrtlo a nakonec se točilo na podzim. Měl jsem obíhat snad patnáct profesorů, ale to jsem už nějak nedal. Do toho jsem propadl z mého nejoblíbenějšího předmětu – českého jazyka a literatury, hodně rád čtu, a nakonec propadák.
    Momentálně točím Modrý kód. To je práce, která mi umožňuje vydělat si na hraní tady v divadle, když to hodně zjednoduším. Ale baví mě to. Je tam dobrá chemie, hlavně dobrá parta kolem Máry a Sáby (Marek Němec a Sabina Laurinová – pozn. red.). Moje role - zdravotní bratr, je gay. Poprvé mám takovýto protiúkol.
  • Kdo se za vámi víc dnes točí, holky nebo kluci?
    Dostal jsem dvě nabídky od kluků, ale bylo to na přátelské bázi, tak nevím… (Smích.)


  • www.reznicka.cz

    12.2.2018 09:02:09 Redakce | rubrika - Rozhovory

    Časopis 47 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Vánoční festival MDP

    Časopis 47 - sekce

    LITERATURA/ UM?NÍ

    Jean Gabin osobně

    Jean Gabin osobně

    Jean Gabin osobně
    Portrét slavného francouzského filmového herce. Hrál přesně ve sto filmech a dokumentární celý článek

    další články...