zvláštní poděkování
Volný.cz

Břetislav Rychlík: Divadlu a tvorbě se vyučit jako třeba soustružníkem nedá…

Břetislav Rychlík s herci (vpravo)

autor: Emanuel Bon   

zvětšit obrázek

Před startovní čárou zkušebního procesu třetí části dlouhodobého cyklu Spílání Brnu, jíž se stane inscenace vynikající černé komedie Milana Uhdeho Zázrak v Černém domě, jsem se sešel s jejím úhlavním strůjcem, sršatým režisérem, progresivním scenáristou, někdejším hercem a současným pedagogem
Břetislavem Rychlíkem. Vedle připravované inscenace jsme si povídali o jeho předchozím působení v Národním divadle, jak zúročuje herecké zkušenosti v režijní práci? Co ho poslední dobou nejvíce zklamalo? Jak se dívá na dnešní studenty?

  • Poměrně dlouho ses profiloval jako herec, jsou pro režiséra předchozí herecké zkušenosti výhodou, či je tomu naopak a proč?
    Základem všeho je téma. V tomto smyslu bylo moje dlouholeté působení v HaDivadle (1982–1997) ideální základnou pro režii. Protože HaDi pojímali divadlo jako osobní výpověď a ručili za ni, hledali vlastní divadelní prostředky i jazyk. Takže od roku 1988, od své první profesionální režie, se to moje rozkročení prolínalo, až někdy v roce 1996 se převážilo k režii. Jsem posedlý vlastními tématy a hledáním. Výhoda z herecké profese je snad (aspoň tak mi to kolegové v divadlech tvrdí) schopnost srozumitelně vysvětlit, co po herci chci, a vycítit, kdy se zkouška nehýbe z místa, je dusno a křeč. Pak používám to, co nebožtík Peter Scherhaufer pojmenoval jako teorii laskavého nezájmu. Netlačím na zkoušku, k situaci se klidně vrátím za pár dnů. A nikdy herce nenechám, ať se v tom plácá a snaží sám. Také mne nebaví na herce řvát.
  • S činohrou Národního divadla Brno jsi už spolupracoval. Jak svoje inscenace Gazdina roba a Veselka s odstupem času hodnotíš a jakou mají v kontextu tvé umělecké tvorby pozici?
    Gazdinu robu jsem miloval a herci myslím také. Byla při ní skvělá atmosféra. Její likvidace tehdejším vedením, motivovaná pouze osobně, byla selháním odpovědnosti za chod divadla i za soubor. Inscenace vysoce hodnocená kritikou, s řadou vynikajících hereckých výkonů. Její nucenou a beznadějně vyprodanou derniéru ženy oplakaly a muži zapili. To by v životě žádný profesionální principál nedopustil. Vzpomínám na vynikající herecké výkony, ale celý soubor táhnul nelehké představení s živou horňáckou kapelou s obrovským nasazením. Kostýmy s tetováním lidových ornamentů na kůži jsou dnes výrazně popsány v klíčové knize Český divadelní kostým. Na to všechno, včetně scény, hudby, choreografie, rád vzpomínám. S Veselkou jsem se pral, bylo po těžké vnitřní krizi souboru. Snažil jsem se to téma nechtěné a prochlastané revoluce v kocovině divadelně vyložit a naplnit jednáním, vztahy. Ale byla v tom zakódovaná prohra už od dramaturgického výběru. Byli jsme s nebožtíkem Petrem Léblem jediní, kteří si na ten text troufli. Ani v malém, na vypjatou poetiku zvyklém, Divadle Na zábradlí to nenašlo diváky. Natož tady.
  • Jak se liší činohra NdB tehdy a teď?
    Teď se mi celé NdB jeví odvážněji vyprofilované, otevřené řadě poetik, hledačské, takže s logickými vrcholy i prohrami a pády. Ale činohra stoprocentně nenabíhá divákům vlezle a smrtonosně na vidle vkusu. Když se něco zcela nepodaří, je za tím cítit zápas.
  • Jako divadelní režisér se dlouhodobě věnuješ české a světové dramatické klasice i tématům reflektujícím naši nedávnou minulost. Co je průsečíkem těchto témat? Proč se k nim tak vytrvale vracíš?
    Naše generace studiových divadel byla odkojená nepravidelnou dramaturgií témat. A také vědomím odpovědnosti, proto ta občanská angažovanost. Strkat pracky do stigmat společnosti tady a teď se dá od klasiky po současné hry. I rozkrýváním pokřivených mezilidských vztahů vypovídáš o světě, většinou lépe a do hloubky, víc než politickými aktualizacemi. Jak stárnu, přidávám si do své vnitřní dramaturgie ještě „vyzobávání ze špajzu“, jak tomu říkal nebožtík přítel Peter Scherhaufer (takto myslím na Klímovu Lidskou tragikomedii třeba a myslel jsem na Uhdeho Zázrak).
  • Čím tě umělecky provokuje brilantní černá komedie Milana Uhdeho Zázrak v Černém domě, ke které se prostřednictvím regulérní inscenace vracíš po někdejším úspěšném scénickém čtení v Huse na provázku?
    My jsme chtěli jakýsi Zázrak uvádět drze v HaDivadle těsně před koncem komunismu, když byl Milan Uhde pronásledovaným autorem i člověkem. To byla rozhlasová hra Velice tiché ave. Tedy hra slyšená, ne viděná. Zázrak je geniálně napsaný text, jedna z nejlepších českých divadelních her. I díky tomu osobnímu rozměru, vkladu příběhu Milana Uhdeho. Je to hra odehrávající se v Brně, navíc od největšího žijícího divadelního klasika (vedle Pavla Kohouta a Ládi Smočka) a má všechno, co si lze v divadelní hře přát. Silný příběh, výborné dialogy, dramatické zvraty, grotesku, katarzi.
  • Vnímáš sám sebe jako politického aktivistu, ať už v rovině občanské či umělecké?
    „Umělec má být zdravě nasraný,“ říká světový fotograf Josef Koudelka. Ano, jsem občan, kterému nejsou věci veřejné lhostejné. Jinak bych nemohl ani točit dokumenty a dělat divadlo.
  • Profiluješ se rovněž jako pedagog. Jaké předpoklady podle tebe musí mít aspirant divadelního řemesla, na co kladeš důraz a dá se divadlo vůbec učit?
    Divadlu a tvorbě se vyučit jako třeba soustružníkem nedá, dá se ale naučit o něm přemýšlet. Nejdůležitější je osobitost, odvaha a péče o talent. Provokovat se navzájem, otevírat a zpochybňovat si své světy, myšlenkové stereotypy, upozorňovat, jak lze s jistou zátěží a dědictvím divadla (a tedy i kultury, dějin, náboženství, politiky, morálky, člověka) rozumně (ale i zcela nerozumně) zacházet (ovšem bez svévole). Pátrat po tom, jakou roli může hrát intuice, fantazie, otevřenost. Nejdřív je nápad, téma, klíč v hlavě režiséra, pak kolektivní „vyjednávání“ (práce s inspirací kolegů), schopnost oplodnit svojí vizí herce, umět sdělit myšlenku, najít společný klíč, jazyk k vyslovení tématu. Cesta pokusů, nezdarů, marných klíčů, které otevírají dveře, za kterými je zeď, slepá cesta. Divadelníci musí mít odvahu vidět svět po svém, vypovídat o něm osobitě, nahlížet do hlubších souvislostí a pozadí jevů, být morální, ale nemoralizovat, tvořit svobodně, vítat i životní úskalí spíše než pohodu a jistotu. Otevřenost, hravost, fantazie, odpovědnost a kritické myšlení, celoživotní pohyb ve veřejném prostoru i za cenu trvalé kritiky – to jsou pravé tvůrčí zdroje. A umění najít klíč k těm správným a dobrým dveřím.
  • Jak vidíš odvěký souboj talentu a píle, dá se jedno nahrazovat druhým?
    Pilní snaživci mne štvali už ve škole. Pílí talent nenahradíš. Divadlo je hra, nemá se brát smrtelně vážně, ale má se vážně dělat.
  • Co chystáš jako dokumentarista?
    Chystám dva díly z cyklu GEN, dva díly pro seriál Intolerance.
  • Velmi rád jsem pročítal tvé vzpomínky na stranách Divadelních novin, máš nějaké další literární ambice?
    Moc velké nemám. Píšu teď hraný seriál pro TS Brno.
  • Co tě jako diváka, posluchače či čtenáře v poslední době zaujalo, potěšilo, naštvalo?
    Potěšil mne film mojí dcery Apoleny Hranice práce a naštvalo mne nejenom, jak lidé volili prezidenta, ale jak se nechali vystrašit, obelhávat a manipulovat.
    „Divadelníci musí mít odvahu vidět svět po svém, vypovídat o něm osobitě, nahlížet do hlubších souvislostí a pozadí jevů, být morální, ale nemoralizovat, tvořit svobodně, vítat i životní úskalí spíše než pohodu a jistotu.“
  • Ptal se Petr KlariN Klár.

    www.ndbrno.cz

    16.4.2018 23:04:54 Redakce | rubrika - Rozhovory

    Časopis 16 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    OLDstars

    Časopis 16 - sekce

    HUDBA

    Na Pohodu se chystá písničkářka LP

    LP (Laura Pergolizzi)

    Soupis jmen interpretů, který nabídne svým fanouškům 22. ročník festivalu Pohoda od 5. do 7. července 2018 na celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Filmové tipy 17. týden

    Cartouche

    Vertigo
    Mistrovské dílo o posedlosti, jež vedla až za hrob. James Stewart a Kim Novaková v hlavních rolích celý článek

    další články...