Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Máša Málková: Divadlo se mi většinou prolíná i s tím, co dělám mimo něj…

autor: Česká televize

Setkání s herečkou Mášou Málkovou předznamenaly dvě silné inscenace: Temná je noc / Terezie z Lisieux: Můj bratr Nietzsche (Vršovické divadlo Mana) a Zatmění (Divadlo Broadway). Setkat se s ní ale můžeme také v Městských divadlech pražských, kde hraje v inscenacích Čapek a Hodina před svatbou. A za zmínku rovněž stojí její spolupráce s Komorní činohrou, tam hostuje v inscenaci Busted Jesus Comix, nebo divadle Viola v představeních Comedia Finita o Emě Destinové, nebo v představení Jak dělat podobiznu ptáka. Máša se ale kromě divadla věnuje i další práci, a tak není divu, že velká část našeho povídání směřovala k hospicovému hnutí, k problematice Alzheimerovy choroby a dalších druhů demencí mozku u lidí. Spolupracuje s Českou televizí na pořadu Klíč, který se rovněž věnoval zmíněné tématice…

V České republice je za první dámu hospicového hnutí označovaná MUDr. Marie Svatošová. Jak došlo k vaší spolupráci, která později vyústila v pořad věnovaný této problematice…
Moje kamarádka Pavla Beretová slyšela v rádiu rozhovor s dr. Svatošovou. Zaujalo jí a překvapilo, jak paní doktorka dokázala s takovou lehkostí mluvit o smrti. Domluvily jsme se na setkání, s kterým k našemu překvapení, ve svém vytíženém čase souhlasila a rovnou nám nabídla, že nás do hospicu vezme, ať víme, o čem mluví. Většina lidí si myslí, že hospic je konečná, že je to něco strašného. A hlavně, že je to jen o bolesti a umírání. Díky osobnímu poznání, které mi doslova otevřelo oči, vím, že jen o tom to není. A právě tam se zrodil nápad na pořad, který asi po roce nabírání materiálu vznikl. Ukázat co je hospic, ale hlavně díky tomu nahlédnout na věci, o kterých se bojíme mluvit a možná si v životě uvědomit něco dříve než bude pozdě to změnit.

Můžete se o své zkušenosti podělit…
Pro mě to všechno bylo obrovské prozření. Obdivuji lidi, kteří v hospicích pracují. Hospic je především o lidech, kteří ho tvoří o přístupu člověka k člověku. Je to opravdu služba lásky. Při mých návštěvách, někdy i s kamerou, když jsme pracovali na jednom z dílů pořadu Klíč, jsem našla odvahu a velmi citlivě jsem se s klienty bavila. Někteří při tom mají jen pár dní před sebou, i když to cítí a ví, jsou se vším většinou vyrovnaní. Dokážou otevřeně odpovídat na mé dotazy. Někteří pacienti byli již v terminálním stádiu (stav umírání – pozn. red.), a přesto bylo vidět, že vnímají do posledního okamžiku. Reagují třeba jen záchvěvem očí, nebo velmi slabým úsměvem, lehkým stiskem ruky. Tohle byly pro mě silné okamžiky, na které se nedá zapomenout. Hospic je možnost, kde lze život prožít důstojně až do konce ve společnosti lidí, kteří každého klienta berou do poslední chvíle jako vnímajícího člověka.

Vedle péče v hospicích se hodně diskutuje o nemocech postihujících mozek…
To je další oblast lidí kolem nás. Existují výzkumy, které potvrzují, že se to týká stále většího počtu lidí a jedním ze spouštěčů je i neustálý stres, rychlé životní tempo atd. Pro tuto společnost je to vážné varování. Žijeme ve spěchu, je dobré se někdy zastavit, zamyslet se nad tím jak vlastně žijeme a jestli je to opravdu to co chceme. Diagnóza Alzheimerovy choroby se netýká jen starých lidí. Dnes se objevuje už ve čtyřiceti letech, není to výjimečné. Údajně každý sedmý člověk v této republice bude s některou formou demence v kontaktu ve svém okolí. Už nyní je jen v České republice 150 tisíc diagnostikovaných na Alzheimerovu chorobu. Není to jen nějaké strašení, ale vážné varování.

Vážné onemocnění může vážně narušit vztahy v rodinách, dochází k mezigeneračním konfliktům…
…všechno je o vztazích. Mnoho lidí žije osamoceně. Kdo u nich odhalí příznaky zmíněných nemocí? Přitom včasná léčba je velmi důležitá. Působení nemoci lze díky medikamentům oddálit. Když své blízké navštěvujeme jednou za týden, za měsíc, nezjistíme nic. Postižený na danou návštěvu mobilizuje síly, soustředí se na příchod svého blízkého, snaží se zakrýt příznaky. Takže se nemoc těžko odhaluje, a následně může být už pozdě.

Ve všem, o čem hovoříte, jsou bezesporu silné impulsy pro obě inscenace Temná je noc i Zatmění, na nichž se podílíte…
Divadlo se mi většinou prolíná i s tím, co dělám mimo něj. Díky zkušenosti z návštěv hospiců jsem postavu Terezii z Lisieux, kterou jsem začínala v té době zkoušet pro divadlo Mana, měla možnost více pochopit. Ona sama umírá, ztrácí víru v Boha, zejména v bolestech a v agónii. Autorka hry Bridget Edmanová, řádová sestra Karmelitánka, dává do protikladu dva silné filosofické směry, Friedricha Nietzscheho a Terezii z Lisieux. V příběhu se potkají a vedou spolu dialog. Friedrich vyslovuje svou tezi, že Bůh není. Bůh je podle něj mrtvý. Terezie mu opanuje: „Podívej se dál, nebuď uzavřen ve tmě, já už vím, že i v té největší tmě je světlo. Někdo tomu říká Bůh. Důležité je nacházet lásku. Pro mě je láska Bůh…“ Setkání těchto dvou osobností je skutečně silné, je to něco úžasného. Inscenaci skvěle zrežíroval Tomáš Vondrovic.

Další zajímavou inscenací je právě Zatmění, hlavní role ztvárňují Dušan Sitek a Ilona Svobodová…
Záměrem vzniku inscenace bylo prostřednictvím divadelního příběhu edukovat veřejnost, aby se o daném tématu mluvilo a o problematice více vědělo. Inscenace Zatmění dává divákovi možnost nahlédnout do jednotlivých fází postupu Alzheimerovy choroby. Vše se odehrává v intimitě rodinného prostředí manželského páru. Divák zažije, jaké to je, když nemocný člověk zůstává v rodinném prostředí. Ukazujeme, do jaké míry je to únosné pro okolí, pro samotného pečujícího, kdy a kde potom hledat pomoc.

Předpokládám, že tento titul nebudete hrát jen v Divadle Broadway…
Začínáme s ním i jezdit. Koncem léta vystupujeme v Luhačovicích na divadelním festivalu. Na podzim snad budeme hrát ve vlastním divadle, které otevírá pan Jiří Dušek, který stál za vznikem tohoto představení. Věřím, že máme divákům co nabídnout, i když samotné téma je velmi náročné. Není to lehký žánr.

Spolupracujete s různými divadly, například s Komorní činohrou v divadle Troníček…
Měli jsme kvůli dotacím rok pauzu. Přitom Komorní činohra hraje světové i české premiéry, tituly, které nikde jinde neuvidíte. Ale stále bojujeme o to, zda vůbec budeme hrát. Takový boj nelze vzdát.

V komorní činohře už hrajete v páté inscenaci, naposledy je to Busted Jesus Comix…
Budeme ji opět hrát 30. října 2018. Ten text mě ihned zaujal, je podle skutečné události, která se stala v Americe. Na premiéru se přiletěl ze států podívat i autor hry. Příběh o společnosti, která odsoudí náctiletého kluka za namalování komixu. Velké téma morálky a absurdity ve společnosti. Skvělý překlad Oskara Bábka a výborná režie Jiřího Bábka, srdečne zvu.

Hezké role máte i v Městských divadlech pražských, například Olgu Scheinplugovou v inscenaci Čapek v Rokoku…
Inscenaci režíroval Pavel Khek. Za to jsem byla nesmírně ráda, protože umí dát dohromady tým lidí, kteří kopou za jedno. V inscenaci Čapek se sešli opravdu fajn kolegové. Na jevišti jde o silnou lidskou výpověď. Celý scénář je velmi zajímavý, je to hodně střihové. Nesnaží se postihnout celý život Karla Čapka, spíš zachycujeme vývoj vztahů, peripetie celé společnosti. Celý děj hodně posouvají komentáře jednotlivých postav, které vycházejí z dokumentárních materiálů.

Předpokládám, že jste v přípravách navštívili Čapkovu Strž ve Staré Huti u Dobříše…
Poznání reálů bylo velmi důležité. I to nás hodně stmelilo. Krásné místo. Ze strany autorů scénáře Věry Maškové i Pavla Kheka to byla výborná příprava. Mám ráda režiséry, kteří mají jasný záměr.

www.mestskadivadlaprazska.cz

6.8.2018 22:08:53 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!