Scéna.cz 

Šedá zahrada našeho dětství?

K 20. výročí své existence si Laterna Magika nadělila Zahradu v režii nového uměleckého šéfa Pavla Knolleho. Tedy nový projekt, využívající (či spíše snažící se využívat některé principy kdysi slavné laterny magiky). A troufám si říci, že je to projekt, od kterého si asi mnozí z diváků hodně slibovali. Vždyť, kdo by neznal poetickou půvabně hravou Zahradu Jiřího Trnky, jíž se tato inscenace inspirovala.

Když vstupujeme do prostoru foyeru Nové scény, vypadá to slibně – v kukani tu sedí nerudný hlídač zahrady, který si návštěvníky výhružně prohlíží. Po vstupu do sálu se nám nabídne pohled na jakousi téměř měsíční krajinu s nakloněnými rovinami a několika prazvláštními artefakty. Dobrá tedy, řeknete si – však ono se to snad light designem a nějakými kouzly vybarví. Vybarví sice, ale velmi zvláštně. Místo tajemné poezie zarostlé zahrady, klukovské hravosti a zvědavosti zvolili tvůrci jakési napůl děsivé a napůl nostalgické vzpomínání na dobu dětství plného nočních můr a existenciální tísně, barevnost je nahrazena černobílou a nejrůznější odstíny šedi. Tomu, že se jedná o vizi dospělého, napovídá, že ústřední hrdina přichází na scénu v obleku, což je zjevně oděv pro dobrodružství v zahradě neadekvátní. Jedná-li se o vzpomínku, pak není jasné, proč ani další postavy (kamarádi) nevypadají více dětsky, ale působí spíše jako figuranti, které si hlavní hrdina do své představy dosazuje, stejně jako černé duchy, kteří jednotlivé artefakty v zahradě rozpohybují. A tak jedinou „osobou“, která působí v tomto celku trochu bizarně, je hlídač zahrady, alias vzteklý kocour s mohutným kašírovaným knírem.

V programu k inscenaci píše jeden ze scénáristů kusu
Lukáš Trpišovský o tom, že každý si z dětství pamatujeme tu „svou“ zahradu. Nicméně, tahle zahrada, kterou stvořili pomocí videomappingu (výtvarníkem je Tereza Bartůňková, tvůrcem projekce a mappingu Erik Bartoš), je překvapivě hodně smutná. Navzdory materiálu, který poskytuje Trnkova předloha, zbylo málo místa pro (dětskou) fantazii. Představení, které by mělo být rodinné, je tak zaměřeno spíše na frustrované dospělé, kteří vidí svět zcela jiným prismatem. Ale prostor zahrady by měl být jakousi oázou pro krásu a hravost, do kterého vstupujeme nikoli s panickým strachem, ale dobrovolně, s lehkým pocitem napětí a touhou po dobrodružství. Výlety do hlubokého podvědomí, kterým jsme zde přítomni, jsou jako ponor do hlubin moře, kam už nesahá žádné světlo a nejsou tu tedy žádné barvy. A tak nejvýraznější atrakcí je rozkládací (či spíše skládací) trpaslík, jakýsi potměšilý rarach zahrady, kterého zdejší duchové (postavy v černém) nápaditě animují. Kromě trpasličí choreografie nejvíce zaujme asi téma „velryba“, kdy černí duchové pomocí tyčí rozpohybují velrybí žebra do divokého tance. Vrcholem videomappingového umění je projekční zaplavení prostoru vodou a plavba kamarádů jakousi temnou podzemní řekou. Do původně nevinného Trnkova námětu byla přidána lehce erotická ingredience první lásky se společným tancem hrdiny s jedinou dívkou v partě. K orientálním duchovním praktikám odkazuje téma „Zenu“ a „Cesty“, prezentované mj. stínovým divadlem, manipulací s prosvětleným komolým kuželem a kontrasty světla a stínu.

Zahrada tvůrčího kvarteta Lukáš Trpišovský, Pavel Knolle, Štěpán Pechar a David Stránský nese bezpochyby jisté umělecké prvky, a svou nonverbalitou je vhodná i pro zahraniční publikum. Vypadá to ovšem, jako by se tvůrci až úzkostlivě báli jakékoli barevnosti a hravosti, aby snad nebyli nařčeni z kýčovitosti. Takže hodně záleží na tom, jaké vzpomínky se vážou právě k té vaší zahradě dětství. Ta moje byla mnohem barevnější.


www.narodni-divadlo.cz