Petra Janečková: Po letech u divadla si připadám už dost omlácená divadelním provozem…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekS herečkou Petrou Janečkovou se diváci Východočeského divadla Pardubice setkávají v různých inscenacích úctyhodných dvacet jedna let. Za tu dobu stihla nastudovat přes osmdesát pět inscenací. Obdržela několik diváckých ocenění. Nejnověji se stala nejoblíbenější inscenací roku 2018 komedie Z postele do postele, kde spolu s Milanem Němcem ztvárňuje jednu z velkých rolí. Setkali jsme se v generálkovém týdnu před premiérou inscenace Opory společnosti, kde hraje Petra Janečková znovu hlavní roli společně s Milanem Němcem. Kromě divadelních otázek směrovaných k partneřině na jevišti, k práci s režiséry, a různorodosti divadelních nabídek jsme se dostali také k obyčejným lidským věcem… například, jak herečka prožívá poslední adventní týden okořeněný nejen přípravami na Vánoce, ale také premiérou.
… podle toho všichni vypadáme (smích).
Obsazení nám vychází díky našemu věku. V této inscenaci ztvárňujeme jakési jing a jang. Milan hraje hlavní mužskou roli, která je spíše záporná. Proti němu stojím já coby představitelka kladného proudu. Režisér David Šiktanc na to jde chytře. Nesnaží se postavu konsula Bernicka podat jen v černých barvách, spíš se snaží vykreslit jeho cestu. Do toho všeho vstupuji já s výkladem pravdy. Snažím se nahlížet do jeho duše a vést ho lepší cestou. Jako postavy jsme před patnácti lety měli milostný vztah, ale ten už pominul.
I přes nový překlad byl text pro nás místy náročný, někdy jsme s ním zápasili, protože z něho bylo cítit, že je to sto čtyřicet let staré. Hodně jsme se snažili to přizpůsobit dnešnímu jazyku.
Považte, že některé inscenace jsou doslova evergreeny. Takové Bláznivé nůžky hrajeme již dvanáctou sezónu.
Na tom se nic nezměnilo, stále si na tom trvám. Ono to ani jinak být nemůže. V každém divadle, ať regionálním či národním, hrajeme prostě komedie. Některé jsou vážné, jiné plné humoru. Otázkou je jejich režijní ztvárnění, může být v moderním výkladu, nebo se stroze držíme klasického pojetí. Tak to prostě u divadla je. Všechno se odvíjí od výběru titulu, režiséra, až po herce. Ale poslední slovo má stejně divák.
Jasně, do toho všeho peču a uklízím. Včera jsem tvořila vanilkové rohlíčky a linecké cukroví.
(důrazně) Já bych si to neodpustila, co dcerka... Ta byla ráda. A jak mi pomáhala! Nikdy jsme nenapekli tolik lineckého pečiva jako včera.
Vystudovala jsem na JAMU obor muzikál, a tanec jsem měla vždycky ráda, z toho jsem strach neměla. Nonverbální komunikace a projev mi není cizí. Za léta u divadla nasbíráte různé bolístky (mě trápí třeba kolena). V tomto ohledu je to představení pro mě těžší. Musím se připravit, hodně rozcvičit. Ale jinak tento druh divadla mám hodně ráda.
Petr mě v roce 2001 obsadil do role Lindy do inscenace Pokrevní bratři. To byla moje první emočně vypjatá role. Do té doby jsem tu byla zavedená spíš jako muzikálová a komediální herečka. V Pokrevních bratrech jsem měla nádherný prostor pro dramatickou situaci. Pod jeho vedením se to povedlo, a jsem za to vděčná.
Možná se to i tak dá říct. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela, zda mě zbavil nálepky. Určitě mi otevřel cestu a možná i v očích jiných režisérů strhnul ze mě tu nálepku.
To ne. (smích) Když něco spolu řešíme v emocích, tak mi tak krásně nadává. Třeba mi řekne: „Ty seš mrška, ukázala jsi mi, že mé aranžmá není to pravé…“ Ovšem to jsou zcela výjimečné situace. Spíš mi naznačí, co chce. Někdy mě na to upozorní hezky s vtipem na rtu. „To jsi mi chtěla ukázat? Tak to už mi neukazuj…“ Komunikace je mezi námi skutečně kamarádská.
Expresivní slova, to je u divadla normální. (smích)
Jen si na to vzpomenu a už mám slzu v oku. Je to určitě silně emocionálně naplněná role. Ztvárňuji roli carevny Alexandrovny, Láďa (Ladislav Špinar – pozn. red.) hraje Rasputina, to je opravdu silné a nádherné představení.
Podle mého to o tom vůbec není. Nemusím si říkat, jestli jsem v divadle nebo doma. Takto to vůbec neberu. Jednou jsme na jevišti já Carevna a on jako Rasputin. Spíš je to o tom, že se na tak velké postavy musíme oba hodně soustředit. Nikdy by mě v tu chvíli nenapadlo myslet na nějaké doma. Do rolí si většinou beru pouze emoce.
Jednou se přihodilo, že jsem před představením Rasputina byla hodně utahaná, pochybovala jsem, zda to vůbec zahraju. Nakonec jsem se nakopla: „Pojď, začínáš celé představení, a na jevišti máš být unavená, tak to tam dej!“
… tam má roli homosexuálního kadeřníka, to si rozhodně nebereme domů (smích). Další je třeba Kráska a zvíře – Láďa je v pohádkovém světě Zvíře, já hraji Služku v tom lidském. A pak byl ještě Kalibův zločin. Tam jsem hrála Nánu, sestru hlavního hrdiny Vojtěcha. Ještě máme Kiss mi, Kate, tam je v gangsterském duu. Ale jako partneři jsme se potkali ve Snu noci svatojánském a v inscenace Živý obraz – oboje, myslím, dopadlo dobře, možná proběhla inspirace ze života a zpětné tahání domů, určitě ne.
Ve vztahu jsme spolu i ve zmíněné poslední inscenaci Opory společnosti.
Podle mého je to všechno v závislosti na něčem. S Milanem jsme v pardubickém divadle hodně partneřili i před tím než odtud na chvíli odešel. Neměla jsem pocit, že bych si u něho na něco musela zvykat, to určitě ne. Známe se hodně dlouho. Osobně mám raději, když se s partnerem na jevišti překvapujeme, divadlo musí být opravdové. Pořád se to musí dít jakoby poprvé. Když jste na sebe s někým zvyklí, tak se může stát, že pak vztah hrajete podobně …
Spíš hrát rutinně, tedy nějak v zajetých kolejích. O šarži se hovoří v situaci, kdy otevřete nějaký svůj šuplík, vybalíte postavu, podobně jako v jiných rolích před tím. Postavě dodáte nějakou svou náturu, a jen to hrnete od inscenace k inscenaci.
Když se zamyslím nad zmíněnými šuplíky, tak myslím, že je třeba snažit ponořit do textu a hlavně být autentický, potom by se to nikomu na jevišti nemělo přihodit. Na druhou stranu, když hrajete úplný civil, těžko se to rozlišuje. Důležité je přinášet různá vybarvení figury, pracovat třeba s nadsázkou. Někdy máte roli, které nic z tohoto nepřísluší. Vedle toho vás potkají postavy, pro něž se můžete roztrhat, skýtají to všechno úplně nádherně. Může to být titěrná čurda, třeba Služtička v Krásce a zvíře. Ale dává vám šanci ji nakopnout takovým způsobem, že na malé ploše zaujmete.
Zmiňovali jsme Tančírnu, tam procházíme sto let republiky. Začínám babičkou, pak jsem filmová hvězda ze šoubyznysu, která se tak nějak nakrucuje a je zvyklá být V.I.P. a pohybovat se ve velkém světě, přes nějakou komunistickou epochu, kdy všichni spíš falešně potleskávali, až po současnost. Tam se dá vybarvit hodně figur. Hrát bez textu, jen pomocí gest, pohybu a tance, je zajímavé. Obecně ale musím říci, že šuplíčky, to je takový náš bubák…
Hledají nějakou poetiku, ale každý je jiný. Nedovedu si představit, že bych srovnávala dva režiséry. Jsou režiséři, kteří o roli a pojetí inscenace hodně mluví. Musíte se ovšem po té dřeni pídit a pátrat. Pak jsou režiséři, kteří Vás nepustí, pokud neřeknete větu s nějakou kvalitou. Každý režisér je nějaká osobnost, takže i ta práce individuální. Někdo křičí, jiný je laskavý a má přirozenou autoritu, někteří jsou vtipní. Stane se, že vám opisují určitý pocit třeba půl hodiny.
Krásné je, že se potkaly v jedné sezóně. Kateřina Dušková je moje vrstevnice, Linda je mladší.
U nás v divadle hodně režíruje Petr Novotný, ten nám většinou situace předehrává. Brilantní komedii Z postele do postele dělal Zdeněk Dušek – ten je absolutně precizní. Dokonce jsme se koukali na pár dílů seriálu Přátelé. Na nich nám rozebíral pointování humorné skeče.
Kateřina Dušková je pudová, pro ni je nejdůležitější, aby to bylo opravdové, a z té opravdovosti, aby vznikla komická situace. Snaží se nám vysvětlit, že to musíme cítit, věřit tomu a bude to vtipné.
Za těch pár let, které zmiňujete, pro mě divadlo představuje spoustu zkušeností. Někdy můžete mít pocit, že už víte, co na jevišti děláte. (smích) Pravda, je to spíš o energii. Někdy jsme unavenější, zejména teď před svátky, ještě před premiérou. Generální zkouška skončila ve tři hodiny, nyní si s vámi povídám a za hodinu a půl máme reprízu inscenace Tančírna. Před ní máme ještě choreografickou zkoušku. Ale obecně, na divadlo nedám dopustit.
Po těch letech u divadla si připadám už dost omlácená divadelním provozem, takže už si moc věcí nepřipouštím. Od té doby, co se mi narodila dcera, vnímám, že jsem se víc zklidnila. Víc se bojím o ni, než o nějaký úspěch na divadelních prknech. Jedno je provázané s druhým, navzájem se všechno obohacuje.
V Praze nemám nikoho, nejsem tam pracovně nijak zaháčkovaná. I když jsem jednou zaskakovala v Divadle Kalich v inscenaci Bláznivé nůžky. To bylo opravdu dobrodružné… A Pardubice? Východočeské divadlo pro mě znamená jen a jen spoustu zkušeností. Kromě naší domácí scény poznáváme na zájezdech i jiné sály, vidíme, jak to vypadá jinde. A rádi se zase vracíme do našeho secesního stánku.
www.vcd.cz
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Mladí ladí jazz zdarma na Karlovo náměstí
V Praze do 30. dubna patří Karlovo náměstí patřit jazzu i dalším hudebním žánrům. Pod taktovkou festivalu Mlad celý článek
OPERA/ TANEC
Den otevřených dveří Tanečního centra Praha
Konzervatoř Taneční centrum Praha pořádá v pondělí 29. dubna 2024 od 14 do 17 hodin ve svém sídle v branickém celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Literární tipy 18. týden
Tajemství života KHM
Pátrání po nevyjasněných záhadách v životě básníka Karla Hynka Máchy (2010). Režie I. celý článek