zvláštní poděkování
Volný.cz

Richard II z Almeidy v přenosu NT Live

Simon Russell Beale (Foto: Marc Brenner)

autor: Jana Soprová  

zvětšit obrázek

Přenosy NT Live čas od času zavítají i na jiné britské scény mimo okruh Národního divadla. Almeida Theatre patří po léta k progresivním scénám, které přitahují pozornost diváků i kritiků. Zdejší nejnovější shakespearovskou inscenaci, totiž jakýsi digest z Richarda II. jsme společně s diváky z celého světa mohli vidět i v pražském kině Aero.

Joe Gill-Gibbins patří k uznávaným režisérům střední generace (*1977), jehož výklad Shakespeara bývá hodný pozornosti. O tom jsem se sama přesvědčila v londýnském, Young-Vic Theatre, kde inscenoval Sen noci svatojánské na scéně plné bláta s polopropustnými zrcadly v pozadí. Neméně experimentální je jeho Richard II. v Almeidě, kde si rovněž vystačil s minimalistickou, nicméně výmluvnou scénou. Navíc zkrátil text hry na 100 minut bez přestávky.
Společně s Richardem II se tedy divák ocitá v jakémsi zprvu čerstvě omítnutém vězení bez oken a dveří (scéna Ultz, Charlotte Espiner), kde si Richard jako vězeň evokuje kritické momenty své vlády, a svého života vůbec. Bílé stěny jsou postupně devastovány krvavými cákanci, a podlaha, stejně jako protagonista bobtná náložemi hlíny a vody, kterou na něj z kyblíků (označených názorně nápisy „soil“ a „water“) chlístají jeho protivníci, ale nakonec i on sám. Richard v provedení Simona Russella Beala je stárnoucí, trochu dětinská, trochu panovačná, ale někdy i politováníhodná bytost, která stojí proti přízrakům a děsům své minulosti, a musí jim čelit. V jeho očích, i jednání je chvílemi vidět vztek, chvílemi strach a zmatek. Jako by - stejně jako zajíc zahnaný do úzkých - kličkoval marně před dravci, kteří se k němu slétají ze všech stran.

Pravda, textově přišel Shakespeare trochu zkrátka. Režisér se soustředil spíše na určitá schémata politických půtek, která se stále v historii opakují (jistě ne náhodou podobných dnešní předbrexitové situaci v Anglii). Jednotlivci se tahají o korunu a vzájemně si okázale házejí rukavici jako výzvu na souboj. Tyto činnosti, který se účastní celá řada zájemců o moc, působí ve stylizované formě směšně a dětinsky. Jejich klání připomíná dětské hry, kdy chvílemi nejde ani tak o výsledek, ale spíše o boj samotný (nejzajímavější a nejkomičtější jsou scény, kdy se Richard vzdá koruny ve prospěch svého soka, ale nikdo nechce Bolinbroka korunovat, a ten, když se nakonec zmocní koruny, žmoulá ji rozpačitě v rukou). Byla by to legrace, ale krvavých skvrn na oblečení politických oponentů přibývá, a zdá se, že každý z nich svým způsobem přispívá k vlastnímu zničení, včetně Richarda II. Přitom z tohoto světa není úniku. Vše se odehrává na malém uzavřeném prostoru, kde se jednotlivci pohybují tak trochu jako figurky – většinou je výrazně viditelné postavení Richarda proti nesourodé skupině oponentů, která se výhružně dívá z protějšího rohu, a chvílemi agresivně proti němu vystupuje.

Celkový zážitek z představení (pokud v něm člověk nehledá pouze aktualizace spojené se současnou politickou situací v Anglii) je však jen poloviční. To má na svědomí jednak ono razantní osekání textu – i když herci přednášejí shakespearovský text vesměs velmi svědomitě, a pak obsazení rolí, které znesnadňuje orientaci. Gender fluid obsazení rolí podle pravidel korektnosti je už zřejmě v Anglii povinným pravidlem. Ale český divák se přece jen obtížněji smiřuje s tím, že polovinu mužských rolí hrají ženy, a podvědomě hledá skryté významy, které v inscenaci patrně ani nejsou. Navíc, kostýmy jsou natolik neutrální, že to celé vypadá tak trochu jako zkoušení kusu v civilních šatech, a to ještě s náhradníky. A aby toho nebylo málo, mnozí z herců a hereček hrají střídavě několik různých rolí.

Beru tedy přenos z Almeidy pozitivně v tom, že nabízí nové pohledy na to, jak se v zemi Shakespearově taky dá inscenovat, ale kdybych si měla vybrat, asi bych raději přijala konzervativnější a jasnější interpretaci hry.

21.1.2019 21:01:55 Jana Soprová | rubrika - Recenze