zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zemřel Stanislav Zindulka

Stanislav Zindulka

autor: archiv   

zvětšit obrázek

(*5. 5. 1932 - †14. 3. 2019)
Odešel Stanislav Zindulka, usměvavý, neobyčejně poctivý a stále nadšený pro divadlo. Naposledy jsem ho viděla na konci loňského roku – slíbil Divadelním novinám povídání o hereckých vánocích. Na schůzku přišel, navzdory tomu, že se necítil dobře a manželka ho nechtěla pustit… Vzpomínal na doby, kdy ještě potkával kočovné herce, pro které bylo divadlo smyslem života, i když podmínky jejich práce byly velmi chudobné. On sám stál prknech, která znamenají svět, už v pěti letech. A regulérně strávil u divadla téměř sedmdesát let. Dlouho hrál na oblasti, do Prahy se odvážně vydal v době, kdy už herci často míří do důchodu. Uspěl, a hrál doslova do posledních chvil. Ve filmu hrál už v roce 1956, ale jeho chvíle přišla v seriálu Vlak dětství a naděje v roce 1985 jako Josef Pumplně. Stanislavu Zindulkovi stárnutí v herectví svědčilo, o čemž svědčí i to, že po filmu Babí léto z roku 2001, kdy mu bylo téměř sedmdesát, dostal nabídku od hollywoodského režiséra.

Stanislav Zindulka byl kromě poctivého herce také velmi příjemný a galantní člověk, a skvělý vypravěč. A tak nabízím rozhovor, který vznikl před deseti lety a v němž mi herec vyprávěl o celém svém životě…
Stanislav Zindulka prozrazuje, že důvodem, proč toho tolik stíhá je, jednoduchý – baví ho to. Říká a zároveň se omlouvá, že to stále opakuje: „Je lepší se utahat nežli zrezivět.“ A on rozhodně nezreziví – množství jeho aktivit je úctyhodný.

Jak zrají role
„Momentálně kromě domácího Činoherního klubu hostuji ve čtyřech divadlech ve Viole (Večírek na Seině), v Dejvickém divadle (Hamlet), v milované hře Řidič paní Daisy v Ungeltu, kde hraju už několik let s Alenkou Vránovou, v Divadle bez zábradlí, kde máme na repertoáru máme jednak muzikál Cikáni jdou do nebe a před necelým rokem jsme měli premiéru Mrožkova Tanga. V Činoherním klubu máme na repertoáru už třináctý rok Vodní družstvo, má za sebou stovky představení, a další titul Impresário ze Smyrny se tu hraje už také téměř tři roky. Přiznám se, že takové množství repríz byl pro mě po 34 letech strávených na oblasti zcela nový fenomén, tam byl úspěch, když jsme dosáhli 30 repríz. Vyžaduje to i specifickou hereckou techniku, je třeba hrát citlivě, aby se to nezmechanizovalo. A důležitou roli tam hraje i určitá ekonomika sil; je třeba si uvědomit, že premiéru jsem měl, když mi bylo nějakých 61 let, a dnes už mi je přes 75. A to je přece dost velký rozdíl. Musím ale říci, že hraji stále ve stejném kostýmu.“ Trvalkami jsou ovšem i další výše jmenované tituly, a herec prozrazuje, v čem je jejich kouzlo. „Pokud jsou to inscenace, které citlivě oslovují nejen diváky, ale také herce samotného, je to příjemné. Člověka to totiž obohacuje, role má čas dozrát – a svým způsobem se na tom spolupodílí i divák, takže se stává, že za pár let ta postava má bohatší dimenze než na začátku.“

Nostalgie starých časů
Stanislav Zindulka rád vzpomíná na své vrstevníky a také na někdejší bardy Národního divadla, s níž se měl možnost setkat v době svého mládí. „Jsem ze staré gardy, ale nechci tvrdit, že kdysi bývalo herectví lepší než dnes. Domnívám-li se, že dříve bylo daleko více osobností, může to být subjektivní pohled, protože v určitém věku věci chápete a vnímáte zcela jinak. Nejcitlivější, nejvnímavější duše je v letech začátků a já tehdy zažil mimořádně silnou generaci, kam patřila jména jako Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Jan Pivec, Karel Höger, František Smolík, Vítězslav Vejražka, Zdenka Baldová, Vlasta Fabianová, Olga Scheinpflugová a mnozí mnozí další. Dnes už tolik výrazných osobností pohromadě v žádném divadle nenajdete.“

Odvážný skok z Brna do Prahy
Málokterý herec má tu odvahu, začít době, kdy se někteří chystají do důchodu, přejít z jistoty brněnského angažmá, kde strávil 22 let a byl hvězdou, do Prahy. „V každém případě to byl risk a mnoho mých dobrých kolegů mi to rozmlouvalo. Říkali – v tomhle věku už neriskuj. Ale já jsem chtěl riskovat a dobře jsem udělal. Přiznám se, že i předtím jsem už dvakrát měl nabídku do Prahy, ale - to dneska asi leckdo těžko pochopí – jsem si tenkrát netroufal. Měl jsme za sebou 34 let v regionálních divadlech a vůbec toho nelituju. Do Prahy jsem tedy přišel ve svých 57 letech jako herec dosti vyzrálý. Měl jsem jisté výhody v tom, že jsem nebyl neznámý. Měl jsem na sebou i slavný seriál Vlak dětství a naděje, takže režiséři věděli, kdo přišel a s kým mají tu čest. S mnohými jsem se znal, nešel jsem do neznámého teritoria, ale nicméně jsem svým způsobem začínal znovu. Chvilku to trvalo, než jsem dostal velké role, na které jsem býval zvyklý, ale dočkal jsem se. Když se dnes ohlížím, jsem rád, že jsem to udělal a že jsem tady.“

Malá inventura
Za svůj život Stanislav Zindulka sehrál stovky rolí nejrůznějšího charakteru. Ale které byly ty nejoblíbenější? „Když přijde taková ta hodina pravdy, a ta se čas od času dostaví, člověk bilancuje, tak zjistíte, že velkých úspěchů nebylo zas tak moc. Hrál jsem myslím vždycky na slušné profesionální úrovni, ale takové ty role, na které se nezapomíná, majstrštyky, se dají spočítat na rukou. V tom je důležitá jistá souhra náhod – to, že dostanete krásnou roli, že se jí můžete věnovat, že se setkáte s výborným režisérem i kolegy. Mezi takové pro mě patří titulní role v Kohoutově hře August August, august, kterým jsem začínal v Brně, Dürrenmattův Král Jan, Malvolio ve Večeru tříkrálovém a rozhodně Osbornův Komik, kvůli kterému jsem se naučil stepovat. Velice rád vzpomínám na hlavní roli Maxe Silvermana ve hře Herba Gardnera Sbohem, lidi, kterého jsem dělal v Praze pod vedením vynikajícího amerického režiséra Gregoryho Abelse. A moje milovaná role je také Řidič slečny Daisy v Ungeltu a vůbec všechny postavy, které jsem ztvárnil v režii Ladislava Smočka v Činoherním klubu. Jsou role, na které člověk rád vzpomíná nejen proto, že se mu objektivně povedly, ale které pro mě také znamenaly určitý posun dál, kdy jsem pochopil z herectví leccos nového.“

Měl jsem štěstí
Když se zeptáte Stanislava Zindulky na rodinu, říká, že bez takového zázemí by se mu rozhodně nepodařilo dostat v herectví tam, kde je. „Opora, kterou mám od svých blízkých, je pro mě velmi důležitá. Měl jsem štěstí, protože soužití s kumštýřem není jednoduché,vyžaduje hodně trpělivosti a pochopení.“ S úsměvem přiznává, že není v životě příliš praktický, považuje sám sebe za „nešiku“, pokud jde o domácí práce, které tak většinou zůstanou na manželce. Dva synové mu dělají radost: starší Ondřej se nepotatil, je matematikem, ale kumštu vzdálen není – hraje na kytaru, zpívá ve sboru a zajímá se o výtvarné umění. Mladší Jakub je stejně jako otec hercem- společně s manželkou Kateřinou Vinickou jsou v angažmá v plzeňském divadle.

Jak zůstat v kondici
Pan Zindulka má před sebou v této sezóně spoustu práce jak v divadle – s režisérem Smočkem začne zanedlouho zkoušet v Činoherním klubu novou hru, v Divadle v Řeznické jej čeká Goldflamova hra Ředitelská lóže v režii samotného autora. Můžeme ho vidět v seriálech Hraběnky a Četnické humoresky a nedávno naskočil i do seriálu Ulice „Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem roli pana Stárka na zkoušku přijal. Už jsem pár dílů natočil a teď mám právě schůzku s dramaturgy o tom, jak se dál bude moje postava v seriálu vyvíjet a právě jsem se dozvěděl, že se rýsuje i leccos dalšího.“
Jak to vše ve svém věku zvládne? „To moje povolání vyžaduje určitou pohybovou aktivitu, takže i z toho důvodu v Praze vůbec nevytahuji auto a pokud možno, všude chodím pěšky. Každý den dělám pravidelné pohybové cvičení. Ale základ podle mě leží hlavně v psychice, je důležité si umět udržovat určitou dobrou pohodu. To samozřejmě nejde vždycky, ale napomáhá, když to, co dělám, dělám rád. Zanedbatelná není ani četba, procházky, a pokud čas stačí - další vzdělávání a cestování. Je důležité si umět rozložit síly, nejen při práci, ale i při odpočinku. A já odpočívat umím. Byla by chyba jen pracovat, je třeba také nabírat sil – najít si čas na své radosti, na rodinu a vnuky, na všechno, co mám rád.“

15.3.2019 10:03:44 Jana Soprová | rubrika - Zprávy

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bílá voda (MdB)

Články v rubrice - Zprávy

Ceny Jihočeská Thálie za rok 2023 jsou rozdány

Eliška Boušková

V sobotu večer v Jihočeském divadle proběhl sedmadvacátý ročník slavnostního předávání cen Jihočeská Thálie za ...celý článek


1. kulturní portál Scena.cz - 25 let

Herečka Květa Fialová a šéfredaktor Josef Meszáros

Naše cesta za kulturou trvá již dvacet pět let! Od chvíle, kdy portál poprvé otevřel své virtuální brány v roc ...celý článek


Poselství ke Světovým dnům divadla

Jon Fosse, Norsko

Na druhou polovinu března tradičně připadají oslavy divadelního umění. Světový den divadla se od roku 1962 kaž ...celý článek



Časopis 13 - sekce

HUDBA

Kaczi novém klipu vyjadřuje obdiv k přírodě

Kaczi v novém klipu

Kněhyně. Jde o třetí nejvyšší horu Beskyd, z nichž pochází písničkářka Kaczi. Právě ta nyní přichází s novým, celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Filmové tipy 12. týden

Andělské oči

Teroristka
Iva Janžurová v titulní roli černé komedie o tom, že westernoví hrdinové ještě nevymřeli. Koprod celý článek

další články...