Scéna.cz 

Kosmos – vnitřní i vnější pohled na oázu klidu nebo rozčarování

Činohra Národního divadla Praha uvádí od 14. listopadu 2019 dramatizaci románu Kosmos z dílny polského autora Witolda Gombrowicze a to v české premiéře. Knižní předloha vyšla poprvé v roce 1965. Tehdy byl autor, jeden z nejvýznamnějších polských spisovatelů 20. století, nominován několikrát na Nobelovu cenu za literaturu. Svůj režijní debut na této přední scéně absolvoval současný umělecký šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj. Ten se spolu s Janem Kačenou podílel na dramatizaci. Přeložil Erich Sojka.

A nakolik Ivan Buraj obstál jako autor dramatizace i jako režisér? Tituly uváděné na Nové scéně se řadí mezi objevné, inscenátoři se drží spíš experimentu. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Ke slovu se dostaly hlavně kamery, které nekompromisně odhalovaly pot, emocionální chvění, výrazné líčení, jemnou mimiku. Toto všechno násobila projekce na velké plátno. Režisér Ivan Buraj byl v tomto ohledu vůči hercům nekompromisní. Musíme podtrhnout, že se skutečně vyplatilo. Tento zvláštní interní vhled, kdy se do exteriéru pouští niterná akce uvnitř domu, způsobil, že diváci jsou neustále v napětí. Naplno mohou prožívat pomyslný vnitřní i vnější kosmos – vesmír bez hranic, podobně jako se rozpínající jako nitro člověka.

Scénu Antonína Šilara tvoří mohutný až robustní dům uprostřed scény. Dva přátelé Witold (Matyáš Řezníček) a Fuks (Jan Bidlas) si uprostřed dusného léta pronajmou pokoje v malém rodinném penzionu v podtatranském městečku Zakopané. Witold prchá z dusné rodinné atmosféry. K jeho překvapení, i v Zakopaném je dusno a velká nuda. Veškeré jeho filosofování se snaží odtajnit temnou stránku nitra kosmu. Napětí a detektivní kontext nabízí označení filosofický thiler. Hlavní hrdina (autorův jmenovec) má strach, jeho nitro zachvacuje úzkost, nenaplněné erotické touhy a hlavně nenaplnění ze sebe sama. Toto vše podtrhuje nález uškrceného vrabce v protikladu setkání s krásnou dcerou v rodině, kde je ubytován.
Tento live cinema princip kupodivu perfektně funguje. Divák má možnost objevovat detaily očí, ústa a mnoho dalšího v bizarních až futuro realistických záběrech. Vše přesně funguje a zapadá do sebe. Vedle zmíněných detailů těla herců jsou to také detaily na občerstvení a jídlo v dané rodině, makro záběry interiérů. Díky panoptikálním záběrům kamer se divák může pomyslně dívat přes zavřená okna do otevřeného soukromí hlavních hrdinů.
Pro herecké výkony to je dvojitý úkol, hrát soustředěně pro diváka, ale zároveň myslet na vtíravé oko kamery. Zkušení matadoři jako Ondřej Pavelka nebo Jana Boušková se nedají ničím zaskočit. Mladší generace zastoupená např. Terezou Vilišovou, Radúzem Máchou, Pavlou Beretovou ad. se též obstojně potýká s tímto novým inscenačním prvkem, i když místy je jasné, že trocha zkušenosti u nich absentuje.
Zajímavý zlom v depresivní až temné inscenaci je sestup do zákulisí, nejenže je to jakési inferno, ale ještě více znásobená další část kosmu. Představení byť provokuje zejména detektivní zápletkou, se bezesporu zařadí mezi výjimečná představení. Ovšem zásadní zůstává pro jakého diváka. Každý má ve svém kosmu oázy klidu, příměří a víry, nebo naopak, poušť rozčarování.

www.narodni-divadlo.cz