Scéna.cz 

Iniciativa #kulturunezastavis odehrála šedesát představení

Iniciativě #kulturunezastavis se podařilo navázat na aktivity během koronavirové krize a zrealizovat pět kulturních projektů spojených s válkou na Ukrajině. Celkem 63 zapojených umělců odehrálo šedesát představení v uprchlických táborech a dětských domovech přímo na Ukrajině, na ukrajinsko-slovenských hranicích, ve vlacích z hranic do České republiky nebo na pražském Hlavním nádraží pro ukrajinské Romy. Do jednoho z výjezdů na Ukrajinu se zapojil jako herec Divadla Láska i exministr kultury Daniel Herman.

„Když začala válka, věděli jsme, že chceme zase hledat nové cesty, jak pomáhat skrze kulturu a jak o kultuře v takové chvíli vůbec přemýšlet,“ přibližuje prvotní impulz divadelní režisér Vít Neznal, který za iniciativou stojí. První představení a koncerty uvedla iniciativa v uprchlických táborech u ukrajinsko-slovenských hranic a ve vlacích jedoucích z hranic do Česka. Dále hrála několik dnů na pražském Hlavním nádraží pro stovky Romů, kteří utekli z Ukrajiny před válkou. Spříznění herci se vydali také do Oldřichova v Hájích, kam byl přesunut jeden z ukrajinských dětských domovů.

Produkčně nejnáročnější aktivitou, která pod hlavičkou iniciativy od začátku války vznikla, bylo hraní v dětských domovech a uprchlických centrech přímo na Ukrajině. Na něm se podílelo 22 umělců, kteří uspořádali 39 představení, najeli dohromady přes 12 000 kilometrů a potěšili více než 1 100 tamních dětí.

Do jednoho z výjezdů na Ukrajinu se zapojil jako herec Divadla Láska i exministr kultury Daniel Herman. „Naši kulturně-humanitární misi na Ukrajinu pokládám za mikropříspěvek k vyjádření solidarity a podpory tváří v tvář brutální ruské agresi. Přinášet radost má vždycky smysl a rozzářené oči dětí v dětských domovech, které jsme s pohádkami navštívili, to dosvědčují,“ popisuje svůj zážitek Herman.

Tuto solidaritu doplňuje Václav Wortner ze souboru My kluci, co spolu chodíme, o další rozměr: „Když jsme dohráli v jednom uprchlickém centru, všichni seděli, nikomu se nechtělo jít. Byl to emočně silný moment. Začali jsme zpívat české lidovky a oni hádali, o čem jsou. Tím, že jsme nikam neodjížděli a přespávali tam s nimi, mohli jsme si s nimi povídat v kuchyni a poslouchat jejich příběhy. V tu chvíli jsem cítil, že mělo smysl přijet. Vnímali a oceňovali, že se o ně zajímáme a že nám na nich záleží, když jsme za nimi přijeli sdílet stejný prostor, byť jen na jeden den.“

Také ostatní projekty iniciativy spojené s válkou ukazují, kde všude může být kultura zdrojem pomoci a jak různorodou pomoc může kultura zprostředkovávat. V dětském domově v Oldřichově v Hájích bylo cílem iniciativy pomoct integrovat skrze divadelní představení ukrajinské děti a místní. Na pražském Hlavním nádraží chtěla iniciativa skrze hudbu a divadlo ukázat, že jim osud příchozích z Ukrajiny není lhostejný. A když si děti od muzikantů půjčily kytaru, začaly samy hrát a postupně se vystřídaly s dobrovolníky i ostrahou, bylo na chvíli cítit, jakou sílu kultura má. Na hranicích a ve vlacích chtěla iniciativa lidi podpořit, aby na možná nejtěžší cestě v životě nebyli sami, na chvíli je potěšit a dodat jim energii. „Jsem rád, že se nám s #kulturunezastavis podařilo navázat na aktivity během koronavirové krize a ukázat kulturu zase v jiných souvislostech,” shrnuje Vít Neznal.

A jaké má iniciativa plány? Chce reagovat na palčivá témata vycházející ze současné turbulentní doby. „S přicházející energetickou a ekonomickou krizí předpokládáme, že bude opět potřeba hledat roli kultury v bezprecedentní situaci. Chceme ukázat, že úloha kultury v krizi je důležitá. Může být zdrojem pomoci a prostředkem lidské solidarity, ale může také bavit a rozvíjet diskuzi,” uzavírá Vít Neznal.

Nezávislá iniciativa #kulturunezastavis vznikla spontánně na jaře 2020 v reakci na restriktivní protiepidemická opatření. Vzešla z potřeby tvůrců kolem Cirku La Putyka udržet živou kulturu naživu, z přesvědčení, že právě v takové situaci je živá kultura nepostradatelná, neboť divákům a umělcům dává pocit sounáležitosti, vzájemné podpory a naděje, a v neposlední řadě je také baví.