Scéna.cz 

Křehká rovnováha života a smrti

V komoře – na jevišti divadla Komedie v úzkém sepětí herců a diváků - se odehrává dialog dvou žen, rozmarně se chystajících k smrti. Nová hra Lenky Lagronové Miriam se odehrává se na starém židovském hřbitově. Věrka (Lucie Trmíková) přichází s batohem plným prášků, chce na tomto místě ukončit své životní trápení. Ve chvíli, kdy na tomto opuštěném mstě nejméně čeká živou duši, zjevuje se jí - postava celá v černém s kosou… Není to Smrt, ale zdejší obyvatelka – Mirka (Gabriela Míčová). Dostala povolení bydlet v márnici a za to se stará o hřbitov. Kosí tu trávu a kytičky, a mezi nimi naráží na ostré hrany starých hrobů. Žije se si tady mezi vůní mateřídoušky, na pomezí smrtelného života a života věčného…

Situace je více než bizarní. Tyhle dvě ženy – dívky si tu téměř laškovně vyprávějí o smrti, ale též o matce zemi, o trápení, které nemá nic společného s vnějším světem , ale odehrává se především v jejich hlavách. Všechny situace jako by nám stále ukazovaly dvě stránky - vnitřní a vnější stranu. Mirka a Věrka jsou dvě podoby jedné ženy, a tenhle hřbitov v sobě nese současně život i smrt, zoufalství i radost, krásu i ponurost. Ta směs je natolik nerozeznatelná, že chvílemi nevíme, zda se smát či plakat.
Režie Jana Nebeského je jako vždy ojedinělá, i když v mnohých symbolech a akcích na jevišti rozeznáváme staré známé postupy. Místo pokosených malovaných kytiček na jejich místě okamžitě „narůstají“ nové, střapatější, rozcuchanější. Léčivý mateřídouškový čaj slouží jako rozpouštědlo na čtyři sta smrtonosných pilulek, pečlivě roztloukanými a míchanými nejprve v zednické vaně lopatami a pak stejně usilovně v malých hrníčcích lžícemi. Krev, která vytryskne z rozbitého kolena Mirky, která zakopla o hranu hrobu, je přiznaně přiživována houbičkou nasáklou rudou tekutinou. Krvácející rána je pak ošetřena „po zednicku“. Na obvaz Mirka Věrce naplácá silnou vrstvu sádry. Mluví se o smrti, ale pořád se myslí na život, na pokračování… Kdo se v tom má vyznat? Do temna úvah o právu na život a o nekonečném utrpení duše, která se nedá vyléčit, najednou se objeví parádní zásobárna hýřivě pestrobarevných šatů, které se nikam nedají nosit, ale mohou sloužit jako převleky pro rituální tanec a potěšení… A do toho všeho navíc ještě všeuměl (Pavel Magda Pražák) , možná jen náhodný hudebník vyrábějící zvuky i scénickou atmosféru, či vědec, uvádějící všechny pochybnosti dívek do „vědeckého kontextu“ svými krátkými přednáškami a do „mediálního kontextu“ interview autorkou o tom, proč vlastně hru napsala a co tím chtěla říci.
Na rozdíl od předcházejícího společného projektu – Terezky – která čistým, až naivistickým stylem hlásala, že Pán Bůh má rád každou sebemenší, a sebeproblematičtější dušičku, je tato hra mnohem temnější – ale zároveň chvílemi veselejší. Obrací problémy duše ze všech stran, kříží se v ní potřeby těla a ducha, dvě stránky člověka, které lze jen těžko uvést do souladu. Stejná obojakost, stejné otazníky provázejí i závěr, kdy obě hrdinky uléhají do hrobu, aby tu společně zetlely a nechaly se zarůst vůní mateřídoušky. Socha panenky Marie (event. Miriam?) se v závěru naklání nad otevřený hrob. Pak je dlouhá tma a konec. Tak jak to vlastně bylo, pohltil hrob naše hrdinky společně se sochou světice? Nebo naopak ty dvě, koketující se smrtí, přivedl mariánský zázrak zpět k životu? Kdoví. Přemýšlej si, diváku.

Lenka Lagronová Miriam
Režie Jan Nebeský, výprava Jana Preková; hudba Martin Dohnal a dramaturgická spolupráce Kateřina Šavlíková.
Hrají Lucie Trmíková a Gabriela Míčová + Pavel Magda Pražák. Premiéra 24. března 2005 v Divadle Komedie.