Scéna.cz 

Gabriela Vermelho: Hodnocení i v divadelním světě je jen o názoru lidí.

Zpěvačka, houslistka a dnes i herečka přišla na rozhovor jako úplně vyměněná. Ta tam byl její drive, vytryskující energie a tříštící se éteričnost. Nutno dodat, že jsme s Gabrielou Vermelho nebyli na jevišti ani na koncertním pódiu, kde je právě taková. Klid a pohodu odůvodnila tím, že šetří energii. Kromě koncertního vystupování se skupinou Maraca, má za sebou účinkování v Talichově komorním orchestru, vystupování v muzikálu Excalibur a v neposlední řadě roli v provázkovském muzikálu Balada pro banditu. Právě postava Evy jí vynesla divadelní ocenění – Cenu Alfréda Radoka, Talent roku.

„ Hodnocení i v divadelním světě je jen o názoru lidí. Myslím si, že když všechny věci děláte poctivě a baví vás a jdete do toho srdcem a duší, tak potom vám je jedno, jestli vás ocení nebo ne. Osobně však z této ceny mám určitě velikou radost.“

Když jsme se začali bavit na téma její jevištní přeměny, důrazně oponovala, že není ten pravý člověk, který by se mohl sám posuzovat. V případě Balady pro banditu je velmi vděčná za svobodu, kterou má na jevišti. Podobně se cítí i při vystupování s Maracou.
„S Maracou se cítím nejpřirozeněji, naše spolupráce vychází ze vzájemné důvěry,“ upřesnila. Nakonec jsme si povídali nejen o hudebních začátcích, o houslové modřině, ale i o konkurzech a divadelním hledání.

Jak byste charakterizovala svůj hudební projev? Máte blízko k ohnivé hudbě nebo naopak upřednostňujete klidnou, přesně ohraničenou?
Nevím. Vůbec se tím neomezuji. Hraji to, na co mám chuť a na co se cítím.

V kolika letech jste dostala první housle?
Začala jsem hrát v šesti letech, pak jsem nastoupila na kroměřížskou konzervatoř. Následovala vysoká škola v Ostravě. V průběhu studií jsem si skutečně prošla různorodými styly - od swing bandu až po dixieland, zpívala jsem na zábavách, svatbách apod. V současné době navštěvuji soukromě hodiny zpěvu u paní L.Vavrečkové. Myslím si, že by se člověk neměl nijak uzavírat před různými hudebními žánry. To jsou ty inspirativní zdroje. A z toho pak vychází má hlasová akrobacie, která mě hodně baví.

Musím podtrhnout, že v případě alba skupiny Maraca LONGE tomu skutečně tak je. Zajímavý termín – hlasová akrobacie...
Osobně to tak pociťuju. Mnohdy mám pocit, že nemám nijak extra barevně úžasný hlas. Doháním to podobnými vylomeninami. Zkouším jiné cesty. Nezpívám jedním stylem, jednou barvou. Zajímá mě, nakolik jde hlas v krku pozměnit, nasamplovat. Zkouším, hraju si, zjišťuju, co všechno se dá s hlasem dělat. Miluju Björk – to je velká umělkyně.

Kvinton a zpěv. Pod krkem kus dřeva a do toho máte používat hlasivky. Jak to jde vůbec kloubit?
Jde to. Pořád se ale učím. Hodně mi dalo hraní s Maracou. Musíte se to naučit - položit housle tak, abyste si neskřípl hlas. Mám pocit, že jsem v tomto směru pořád na začátku. Hraní a zpěv představuje neskutečné možnosti.

Máte pod krkem stálou modřinu?
Mám ji tam odmalička. To už je taková věčná houslová podlitina.

Čemu říkáte učit se? Máte něco jako trénink?
I když máte talent, i tak musíte dřít, cvičit a hodně o hudbě a hraní přemýšlet, abyste pak nemusel tolik dřít. Čím víc přemýšlíte, tak si zkrátíte práci. I koncertní vystupování je hrozná dřina.

Pojďme k Baladě pro banditu.
Práce na Baladě mě bavila. Měla jsem obrovský strach, zda to vůbec zvládnu. Když jsem si na zkoušku poprvé přinesla kvinton, vůbec jsem netušila, jak to všechno dopadne.

Jak jste se dali s Vladimírem Morávkem dohromady? Konkurzem to asi nebylo.
Potkali jsme se na Excaliburu.

Můžeme trošku odhalit zákulisí hudby Balady, protože si nemyslím, že všechno je přesně dané partiturou. Dle mého některé pasáže máte skloubené s klávesami, jiné ne… Jsou tam i podklady.
V Baladě jsou použity nejen předtočené podklady k písním, ale některé hrajeme i živě společně s klavírem a s violoncellem. Petr Hromádka původní písničky přearanžoval. Různé doprovodné zvuky, podkreslující děj, vzešly ze zkoušek. S Vladimírem (režisér) jsme si v tomto hledání hodně rozuměli.
Co se týče hudby nebo zvuků, tak můžete hodně věcí vykalkulovat, ale mnohdy je to takové, že když se soustředíte, tak nastanou situace, které se těžko popisují. Něco prolétne kolem vás a když jste otevřený a uvolněný, tak to zachytíte a dostanete to tam. Prostě to sedne.

Koncertní pódium a divadlo. V divadle pracujete i s prostorem. Na koncertě většinou jen souhra a výraz sama sebe. Je to rozdílné hledání…
Když jsem začala hrát v Excaliburu, měla jsem zpočátku velký problém s jevištním pohybem a projevem. Nevěděla jsem co s rukama a nohama. Jako neherec pořád překonávám nějaký vnitřní stud.

I při koncertu?
To je úplně jiné. Stává se, že když se mi nechce jít na pódium, obyčejně mě tréma přejde po první písničce. Někdy to však drhne celý koncert. U divadla je to především o spolupráci všech. Navzájem se vnímáme a to mi pomáhá. Nevím, co je herecká technika, tak se učím alespoň tím, že své herecké kolegy pozoruji. Vím, co je to houslová technika.

Co to tedy je?
Například, že víte, jak skákat z druhé do třetí polohy, jak tahat smyčcem apod. Houslová technika je velký a dlouhodobý proces.

Zápěstí se asi formuje od dětství?
Samozřejmě. Odmala vyměňujete nástroj, jak rostete. Největší fígl spočívá v tom, jak při co nejmenší námaze toho zvládnout co nejvíc.

Která tempa vám víc sedí?
Osobně si myslím, že nejsem příliš technický typ, takže jsem měla někdy problémy s rychlými a technicky náročnými pasážemi. Někteří mí spolužáci, zvládali techniku perfektně, ale za srdíčko vás to nechytlo. Úžasné je, když se vše spojí v jedno. Pak už je to virtuosita.

Plány…
Kromě účinkování v Baladě pro banditu, hostuji také v inscenaci Ignáciův vzestup v brněnském Hadivadle a zpívám v muzikálech divadla TaFantastika. Divadelní plány do budoucnosti se teprve rýsují. Jistá je však již další spolupráce s Vladimírem Morávkem. V současné době také dokončujeme s Maracou v pořadí již třetí CD s názvem The Body Is Too Slow For Me, které vyjde na podzim tohoto roku u brněnské vydavatelské firmy Indies.
Jsem ráda, že přišla nabídka hrát na Provázku v Baladě. Obohatilo mě to. Poznala jsem nové prostředí a nové lidi. Jsem velmi šťastná. Díky, Vladimíre.

Gabriela Vermelho-přerovská zpěvačka a houslistka nyní žijící v Praze. Můžete ji znát jako frontwoman etno-world-alternative-music kapely Maraca a zpěvačku a houslistku skupiny Zimbova, hrající moravsko-slovenské balady. Zpívá také v jazzové kapele Four Brothers, kde vnáší prvky zejména latinsko-americké hudby. Mimo své pěvecké aktivity je i skvělou houslistkou a členkou Talichova komorního orchestru.