zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Chvíle pravdy na Vinohradech

Z inscenace Chvíle pravdy

autor: archiv   

Nejnovější premiéra Divadla Na Vinohradech Chvíle pravdy se patrně zapíše do dějin tohoto divadla především jako comeback někdejší výborné herečky, poté první dámy, Dagmar Veškrnové - Havlové. Vzhledem k tomu, že se jedná o návrat na jeviště po jedenácti letech, bylo třeba vybrat něco opravdu originálního, a navíc dávajícího šanci prokázat herecké kvality. Recept jednoduchý, leč obtížně realizovatelný. Nakonec byla vybrána hra amerického autora Israela Horovitze, který má na kontě více než padesát titulů, ale u nás se o něm prakticky neví.
Komorní hra, založená v podstatě na dialozích dvou osob – byla českou premiérou tohoto autora vůbec. Hra, která se odehrává v malém městě Gloucesteru, má v originále zvláštní název Park your car in Harvard Yard (doslova přeloženo Zaparkuj auto na harvardském dvorku, ale v tomto případě jde spíše o vícevýznamovou slovní hříčku odkazující k nenaplněným ambicím protagonistů), zvolil překladatel Alexandr Jerie obecnější a srozumitelnější název Chvíle pravdy. Protože o tu tady jde především.

Rámec příběhu je jednoduchý – umírající profesor zdejší školy, si podá inzerát na hospodyni, která by se o něj postarala na sklonku života. Místo přijme svérázná Irka Kathleen. Zpočátku máme z celého dění trochu zmatený dojem. Neujde nám její poněkud podivné chování, stejně jako okázale prezentovaná profesorova hluchota, která se podivně mění ve chvíli, kdy poslouchá hudbu. Postupně se jako slupky z cibule odhalují nové vrstvy, nové souvislosti. Jacob Brakish je profesor hudby, který bezmezně miluje svůj předmět, a ke studentům je zcela nesmlouvavý. V místě žije množství těch, kterým tak zvaně zkazil život. Protože je nenechal projít u zkoušky a tak jim zavřel cestu k dalšímu vzdělání. Tak to alespoň cítí Kathleen, která se vlastně přišla pomstít za zničený život svůj i své rodiny. Navíc se ukáže, že profesor zasáhnul v minulosti do osudu rodiny mnohem více, než se zpočátku zdálo. Během krátkého soužití těch dvou se situace několikrát promění a nakonec vyústí v trochu smutném happy endu.
Hra samotná nemá výjimečné kvality, stojí na hraně lehce slzavého bulváru. Při dobrém hereckém provedení však může být poměrně příjemným diváckým zážitkem, při němž se občas zasmějeme, a nakonec možná ukápne i slzička. A v tomto směru nic nebylo ponecháno náhodě. Režie se ujal renomovaný režisér Ladislav Smoček, o dvoupatrovou realistickou scénu se postaral Karel Glogr, kostýmy laděné do různých ročních období navrhla Jarmila Konečná. Ale hlavní jsou samozřejmě herecké výkony. Největší prostor je věnován Kathleen. Typ prostá žena z lidu, která v sobě má určitou divokost, ale též noblesu, a zároveň jakési něžně smutné tajemství - to je pozice, která Dagmar Veškrnové vždycky seděla. Mluvíme-li o comebacku, je třeba konstatovat, že Dagmar Havlová vklouzla zpět na scénu zcela přirozeně, dokonce máme pocit, že na scéně omládla. Na jevišti se pohybuje s jistotou, zvládá jemné psychologické nuance, nabízí různé tváře své hrdinky - chvílemi je křehce dívčí, chvílemi robustní, až ordinérní, křehká a zranitelná pod zdánlivě drsnou slupkou. Petr Kostka je jí solidním spolehlivým sparing partnerem. Společně dokážou vypointovat situace, takže když se nedorozumění na obou stranách vysvětlí, bez problémů přijmeme to, že jsou si ve své osamělosti a nesplněných životních snech vlastně hodně blízcí.
Z celkového pohledu tedy tato inscenace není žádnou senzací, ale solidním poctivým kouskem, který diváky nezklame.

Israel Horovitz Chvíle pravdy
Režie Ladislav Smoček; překlad Alexander Jerie; scéna Karel Glogr.
Hrají Dagmar Havlová a Petr Kostka.
Divadlo Na Vinohradech 17. března 2006.

27.3.2006 00:03:02 Jana Soprová | rubrika - Recenze