Scéna.cz 

Mezinárodní poselství Paprsek naděje

Každý den by měl být Světovým dnem divadla - vždyť v posledních dvaceti staletích divadelní plamen vždycky plál někde na světě.
Divadlu prorokovali zkázu ode dávna, zvlášť pak od vzniku filmu, televize a v poslední době digitálních médií. Technologie vtrhla na jeviště a zničila lidskou dimenzi divadla - objevily se pokusy vytvořit vizuální divadlo, spíš jakési pohyblivé obrazy, které potlačilo slovo. Objevila se díla beze slov, bez osvětlení nebo bez herců - jen s manekýny nebo loutkami ve světelných efektech.
Technologie chtěla proměnit divadlo v ohňostroj nebo z něj udělat pouťovou atrakci. Nyní jsme svědky návratu herce před diváka. Návratu slov na jeviště.

Divadlo již nechce být masovou komunikací, pochopilo své meze, což znamená, že proti sobě stojí dva lidé a sdělují si city, emoce, sny a naděje. Divadelní umění již nechce vyprávět příběhy, usiluje o výměnu myšlenek.
Divadlo vzrušuje, osvětluje, narušuje, zneklidňuje, povznáší, odhaluje, provokuje a porušuje konvence. Je to rozhovor, jehož se účastní i společnost. Divadlo je umění, které čelí nicotě, stínům a tichu, aby dalo vyniknout slovům, pohybu a světlu života.
Divadlo je živý organizmus, který se spaluje, zatímco vzniká, ale který vždy znovu povstane z popele. Je to jakási magická komunikace, v níž všichni dávají i dostávají něco, co je mění.
Divadlo vyjadřuje existenciální úzkost člověka a odkrývá tajemství lidského údělu. Na divadle nehovoří jeho tvůrci, ale současná společnost.
Nepřátele divadla nelze přehlédnout: nedostatečná umělecká výchova v dětství, což nám nedovoluje objevovat umění a radovat se z něho; chudoba postihující svět, která brání divákům v přístupu k divadlu; lhostejnost vlád a jejich pohrdání divadlem, které by měli podporovat.
Kdysi spolu na divadle hovořili bohové a lidé, dnes tam lidé hovoří s jinými lidmi. Proto by divadlo mělo být nádherné a lepší než život. Divadlo je otázkou víry, protože pronáší rozvážná slova v šíleném světě. Je to projev víry v lidstvo, odpovědné za vlastní osud.
Musíme prožívat divadlo, abychom pochopili, co se s námi děje, abychom předávali bolest a utrpení, které jsou všude kolem nás, ale také abychom ve zmatku a hrůzách každodenního života zahlédli paprsek naděje.
Ať žijí účastníci svěcení divadla! Ať žije divadlo!