Scéna.cz 

Teatro San Martín de Caracas (Venezuela)

Členové sdružení, které tvoří divadelní soubor Teatro San Martín z venezuelského hlavního města Caracasu, působili v různých divadelních spolcích a divadlech. Spolu se dali dohromady, aby zachránili jednu budovu, která byla vhodná pro divadlo. Stála opuštěná přes čtyřicet let v jedné chudinské čtvrti Caracasu. Čtvrť se jmenuje San Martín a odtud název souboru.

S obnovou budovy pomohla trochu vláda a bankovní ústavy. Doposud probíhá dostavba a rekonstrukce. Mají k dispozici dvě jeviště, druhé postavili před čtyřmi lety. Hovoříme o divadle, ale vzhledem k tomu, že budova sdružuje školu, jako přesné označení se jeví termín divadelní škola nebo divadlo ve škole. Skupina nesledovala jen obnovu divadelní budovy, ale zejména i infrastrukturu okolí. Vznikli tam obchody, zdravotnická zařízení apod.
Režisér, autor a pedagog, původním povoláním novinář, Gustavo Ott k tomu dodává:
"Toto divadlo je jedním příkladem divadla pro masivní kulturu, hlavně pro chudé. Máme zde divadelní školu, kde se žáci učí psát, dále matematiku, cizí jazyky a samozřejmě hrát. Školu navštěvuje okolo tři sta žáků. Ke studiu přijímají kohokoli, ať je bohatý či chudý. Spousta žáků studuje zadarmo."
Styl školy je postaven na dramatické výchově. Nemají třídy. Výuka probíhá na jevišti. Ve škole se pracuje s díly žijících dramatiků. Proto rovněž nastudovali Vernisáž Václava Havla pod režijním vedením Akrama Staňka. Tato inscenace byla uvedena v rámci festivalu MB (apostrof) 99 v Praze dne 12.července 1999.
Někteří studenti se učí pouze jazyky, ostatní, co studují divadlo, mají tři stupně výuky s různými učiteli. Každá skupina si sama dělá představení. "Naše skupina se jmenuje TextoTeatro" říká Gustavo. "Jejich skupina je nezávislá a většina studentů chce pracovat právě v naší skupině. Poslední hra, kterou jsme realizovali, se jmenuje Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem hodná holka . Hra je o dětech, kteří již ve věku 12 -- 13 let jsou kriminálníci. Když jsme skončili představení, udělali jsme seminární práci s učiteli.
Všem se ponejvíce líbilo, že to bylo živé a na místo známých herců viděli své vrstevníky a sousedy. Pro mnoho z diváků jsou naše představení prvním kontaktem s divadlem."
Teatro San Martín de Caracas uvedlo v rámci festivalu hru Pavlov: Pes a zvonek z autorské dílny Gustava Otta. Hra pojednává o násilí mezi lidmi. Jakmile se začíná ztrácet láska mezi lidmi nastupuje bezcitnost a spěch. Rychlost a ukvapenost doby může zastavit jedině násilí. Ve studiu zavraždí moderátora kontaktního pořadu. Hlavním podezřelým je Maurucio. Na scéně jsme svědky jeho výslechu vyšetřovatelem Pacem za přítomnosti zapisovatelky Pili.
Některé dialogy herci interpretovali rychlým tempem. Měl daný text smysl?
Gustavo Ott: "Španělé textu rozumí. Jedná se o techniku řeči. Chtěli jsme dosáhnout vyváženosti mezi pasážemi, kde se nemluví."
Poslední otázka pro Gustava Otta. Odvezl jsi si z prahy nějakou inspiraci pro své nové divadelní hry nebo pro režijní práci?
"V Praze jsem již po druhé a tak bych použil příměr prostřednictvím pravdivého příběhu. Ve městě stojí klášter a v něm samozřejmě žije jeptiška. Ta je v klášteře zavřená, nemůže opustit jeho prostory. Jednoho dne na vrata kláštera zaklepá dívka a ráda by koupila kytici klášterních růži. Jeptiška otevře a růže jí prodá. dívka poděkuje a odpoví:
"Kdyby jste od mě cokoli potřebovala, ráda vám pomohu neboť žiji v domě naproti kláštěra."
To se odehrávalo plných třicet let. Po této době může jeptiška ven a má jediné přání:
"Mohla bych se podívat na náš klášter z balkonu vašeho domu?"
Jeptiška se dívá na klášter a myslí si, že je hezký.
Podobně je to i se mnou, přijel jsem do Prahy a měl jsem možnost podívat se na svou zemi z druhé strany, odjinud."
Děkujeme za rozhovor.