Scéna.cz 

Praha kulturní nebo sportovní?

Česká metropole svádí urputný zápas. Příznivci živého umění jsou svědci velmi napínavého dramatu, nebo grotesky? Obě strany – kulturní i sportovní - se přetahují o jedno – veřejné finance. Na jednu stranu je tu velikášská vize pražské radnice (kandidatura na pořádání olympijských her), a na druhém břehu je skutečnost, že se nám nedostává financí na současné živé umění. Hlavním rozhodčím se zdá být radní Milan Richter, a jako dvě mužstva prý proti sobě stojí dva tábory – veřejná a komerční divadla.

V čem spočívá problém? V hledání spravedlivého financování kultury, v tomto případě živého umění, divadel především. Celé klání ukazuje na několik problémů – chybí zde definice typu divadel z hlediska veřejného. Dalším problémem je stav veřejných financí a ve výsledku nakolik si politici váží kultury.

Druhy divadel. Pravdou zůstává, že Magistrát hlavního města Prahy rozděluje v rámci grantového řízení veřejné prostředky. Nyní komu? Historicky je v Praze vybudovaná síť divadel, jejichž zřizovatelem je město. Částečně se nyní realizuje transformace této sítě, protože právní subjektivita – příspěvková organizace - je nepružná (netvrdí se ovšem, že špatná). Z těchto důvodů se hledá model obecně prospěšných společností (takto již funguje např. Činoherní klub a Dejvické divadlo), nebo neziskových společností s ručením omezením (např. Divadlo Komedie, které je ve správě Pražského komorního divadla s.r.o.). Nicméně tato síť, ať už jsou to transformovaná divadla nebo divadla příspěvková, historicky uspokojuje veřejný zájem. Dostačuje pro občany i zřizovatele hlavní město Praha. Co se ale stane, pokud některé z těchto divadel přestane splňovat funkci po stránce umělecké?

Zde se dostáváme na velmi tenký led. Jak stanovit kritéria umělecké hodnoty, jaký bonusový systém uplatnit? Na kulturní křižovatce od otázky co s divadly, respektive soubory, které přestávají naplňovat uměleckou kvalitu se pomalu dostáváme na další cestu – co s nově vzniklými soubory, divadly, které začínají nově fungovat a dosahují na body abstraktního hodnotícího systému (zde bychom mohli např. uvést Divadelní spolek Kašpar, Divadlo bez zábradlí, a další). Jak je zařadit do onoho pomyslného historického systému?

Pak tu máme další typ divadel, a to těch, která získávají nálepku komerční. Ovšem, co toto označení znamená? Odvahu začít podnikat v živém umění nebo přinést na divadelní trh další nezávislou tvorbu? Či - na druhé straně - touha po zisku? Nabízí se další otázka – co se soubory a divadly, které se věnují tvorbě alternativní, nezařaditelné? Ta má také přeci právo žít.

Předpokládám, že výčet všech těchto otázek jasně ukazuje, jak nejasná je otázka zásadní, tj. Jak spravedlivě rozdělit veřejné finance na kulturu.Tady se dostáváme k zásadní možnosti nápravy, která je ovšem nerealizovatelná: zvýšit kontrolu veřejných financí, zpřísnit zákon o veřejných zakázkách, protože toto je černá díra, ve které v náručí stavebních, IT firem a dalších mizí hospodárně či nehospodárně veřejné peníze. A výsledky jsou viditelné, i když možná nedokazatelné – např. oprava tramvajového svršku rok co rok na stejných linkách, opětovná oprava fasád budov v pětiletém cyklu atd.

Vážení divadelníci, je asi třeba více nasazovat české frašky např. z dílny Václava Štecha. V každém případě má živá kultura menší náklady na zajištění veřejného pořádku, to se v případě sportovních, zvláště fotbalových utkání nedá říci. I tady jsou ukryté veřejné finance. Jak z toho všeho ven? Těžká otázka. Nechtěl bych být členem žádné poradní ani grantové komise. Vše je o kompromisu a dohodě. Nezbude než zasednout ke kulatému stolu a hledat a hledat řešení. Ale najít je nebude snadné.

První kulturní portál Scena.cz Chce nejen pražskou, ale českou kulturu.