Scéna.cz 

Richard III. dobyl Slezskoostravský hrad

Letos poprvé zavítaly Letní Shakespearovské slavnosti do Ostravy. V rámci této prestižní přehlídky se také představil Teatr ludowego z Krakova, pro jehož dvě vystoupení 31. července a 1. srpna 2008 byl vhodně vybrán prostor Slezskoostravského hradu. Do Ostravy soubor nemusel cestovat daleko. V hledišti ho dychtivě čekalo i polskojazyčné publikum, které se stejnou zvědavostí jako čeští diváci očekávalo slavného Jerzyho Stuhra v dvojroli herce a divadelního režiséra.

Tento všestranný umělec, u nás známý hlavně z filmových komedií a snímků Kieślowského, se nestal „otrokem Stanislavského“ jak někdy říká, nýbrž režisérem předávajícím svou bohatou životní zkušenost a příběhy, které prošly jeho vlastním životem. Sám sebe obsazuje do hlavních rolí, aby dal své autorské výpovědi vlastní tvář. Jeho mimořádná a přirozená zodpovědnost za celou inscenaci výrazně motivuje jeho spoluherce. I když největší tíhu titulní role vzal na svá bedra, souhra na rozlehlé, a členité scéně byla prosta exhibicí a „hvězdnosti“. Vedle sebe zde harmonicky hrály legendy polského divadla a začínající umělci, všichni s pregnantní dikcí jež umožňovala optimální vnímání a rozumění smyslu hry i v zadních řadách plenéru.

Citlivému vedení herců po významu textu a jejich detailní znalosti jednání své postavy předcházelo niterné spojení autora inscenace s dramatikovým odkazem. Shakespearova slova i činy však s odvahou aktualizuje. Kostým zde vypovídá o postavě, nikoliv o době, kdy se příběh odehrává. Stuhr se důsledně zabývá přítomností a současnými problémy v Polsku i na celém světě. Shakespearovská inscenace v geniálním přebásnění Stanisławem Barańczakem dokázala sdělit divákům přes jazykovou bariéru vše, co měla na srdci. Přitom za použitím minimálních scénografických či hudebních prostředků.

Svou profesionalitu v oblasti filmové režie a scenáristiky Stuhr využil ve filmových dotáčkách, které nabyly na významu po setmění, v druhé části představení. Viděli jsme tu na příklad popravu politických rivalů-členů vlastní rodiny způsobem, jakým sovětské tajné služby uskutečňovaly svůj program masových poprav. Zvětšena na plátně byla tvář Richardovy manželky v bilančním monologu s předtuchou tragédie při toaletním zrcadle.

Prvky šílenství zachvátily také Richardovu duši, přes odporné činy tohoto krále od něj však nešlo odtrhnout zrak, odsoudit ho a jednoduše zavrhnout. Tato postava přitahovala, rozuměli jsme jejímu nitru a důvodům, které ty strašné a rafinované vraždy motivovaly. Znetvořený muž, kterého nikdo nemá rád a ví, že nikdy nebude krásným princem, má dějinnými událostmi příležitost stát se bestií, aby po sobě na světě zanechal nesmazatelnou stopu. Této možnosti využije, ale padne do rukou své vlastní úzkosti. Jeho oběti ho pozvou na onen svět v živém snu.

Bílý kůň, lehounce grošovaný, svobodně se pasoucí v pastvinách, symbolicky završuje inscenaci v duchu naděje, dokonalosti a krásy a korunuje odkaz díla na nejlepší tradice polské kultury.