Pavel Vacek: Poprvé jsem se bavil s někým, koho sestra nosila na tričku
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekPavel Vacek je mladý člen hereckého souboru, který do Zlína přišel po angažmá v Horáckém divadle Jihlava. Ve zdejším angažmá je už šest let. Zaujal mne v autorské inscenaci Dodo Gombára Mezi nebem a ženou. Krátký rozhovor proběhl v jeho herecké šatně. Pavel se přitom maskoval na roli klokana Standy, sympatického skokana z party opice Žofky. Bylo poslední odpoledne festivalu Naráz, kde se postupně představil jako Rus Voloďa (Princezna Turandot), Oreb Danko (Balada pro banditu) a taky starý tchoř (Opice Žofka). Velkou příležitost dostal v inscenaci Konráda Popela Sandokan a piráti z Mompracemu. Na Festivalu bollywoodského filmu v Praze došlo k setkání dvou Sandokanů: divadelního a seriálového. Proto se rozhovor točil kolem hvězdy dobrodružného filmu- Kabira Bediho.
Klid. Já se u toho budu převlíkat. Stačí, když se obuju při druhém hlášení.
Myslíš setkání s Kabirem Bedim? Mě se tam nejdřív moc nechtělo. Dělali mi zrovna doma elektriku....chápeš. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem do Prahy jel...
Bylo to v hotelu Paříž. Přijal nás s Vláďou Fekarem (dramaturg inscenace, pozn.red.) přímo u sebe na pokoji. Bohužel jsme byli odkázaní na odjezd vlaku, protože Vláďa se musel vrátit na premiéru. Měli jsme vyhledaný jeden spoj a ještě jeden rezervní. Najednou jsme při rozhovoru s ním zjistili, že ten první vlak už dávno ujel a že tak tak stíháme ten druhý. Bylo to velice příjemné setkání, při kterém čas strašně rychle ubíhal. Kabir Bedi je úplně normální, skromný člověk, z kultury, se kterou jsem se dosud takhle blízce nesetkal.
Povídali jsme si o té naší inscenaci, o divadle u nás, v Indii… On se o všechno velice živě zajímal. Měl jsem z toho setkání dobrý pocit, člověk vycítí, kdy si nějaká hvězda hraje na to, že je skromná, nebo dělá, že ji zajímáš. Ale on opravdu dobře reagoval. Už předem jsme slyšeli, že ačkoliv si uvědomuje, co mu přineslo největší popularitu, trochu ho mrzí, že ho každý vnímá jen jako Sandokana, že by byl rád, kdyby ho lidi víc vnímali jako Kabira Bediho. Z toho důvodu jsme se o seriálu moc nebavili.
Anglicky. Naštěstí jsme nepotřebovali tlumočení, takže rozhovor nepostrádal bezprostřednost. Kabir Bedi vzešel taky z divadla a bylo vidět, že ho rozhovor na toto téma velice těší. Zajímal se o vznik inscenace i o divadlo ve Zlíně. Údajně kdybychom Sandokana v době jeho pobytu v ČR hráli, tak by změnil harmonogram a do Zlína přijel. Říkal, že na divadle tento příběh ještě neviděl. Nicméně měl tak nabitý program, že nakonec se musel vypravit Mohamed k hoře... V průběhu hovoru jsme se dostali například až k systému financování divadel u nás a v Indii, ekonomickým rozdílům apod. Kabir Bedi na divadlo rád vzpomíná, i když se mu z finančních důvodů se mu věnuje spíš pro zábavu. Nazkouší něco tak jednou za pět let, ale na divadlo nedá dopustit.
Medicína, to byla taková moje životní alternativa.
Asi psychoanalýza. Nicméně v tomto oboru je, pokud vím, největší procento sebevražd… Ještě víc než u herců…
Mezi psychoanalytiky. Když je léčba úspěšná, dojde k přenosu... To je ale jiné téma… Tak si sami sobě už nepomůžou... A kdo z těch osobností spjatých z psychoanalýzou tě zajímá?
„Přičichl“ jsem k Freudovi, Jungovi, Adlerovi, to jsou základní pilíře psychoanalýzy. Ale neznám moderní názory na psychoanalytické metody, vlastně jsem pouze fascinován lidským mozkem. To, co si nosí každý z nás v hlavě, to je neskutečné.
Rozumím, no, já se snažím mít každou roli promyšlenou, rozumět jí hlavně vnitřně. Moje postavy často oplývají detaily, kterých si všimne jen pár diváků nebo možná vůbec nikdo, ale já z toho mám osobně dobrý pocit. Těší mě, že postava na jevišti opravdu „žije“ i když některé drobnokresby jsou prakticky nepřenosné – zvláště na velkém zlínském jevišti.
Dlouho jsem měl rybičky a andulky, ale teď už ne.
No jéje...
Já si to vybavuju matně, ale moje starší sestra měla tričko se Sandokanem. Řekl jsem panu Bedimu, že je to poprvé, co se bavím s někým, koho moje sestra nosila na tričku.
Herecký? Ne, idol ne.
To rozhodně, pokud se budeme bavit o mém sportu č.1, tak to je hokeji. V něm fandím Znojmu vždy o něco víc než Zlínu. Ze Znojemska pochází oba moji rodiče - mamka, z Křepic (u Znojma), taťka z Trstěnic. V Křepicích teď žije i moje sestra s rodinou. Vždy, když zbude vzácná chvilka volna, tak tam jedu. I když jsem se narodil v Brně, srdce mám právě tam u Znojma.
Začátek představení přeťal rozhovor ve správný čas, neboť neměl již s divadlem mnoho společného.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Luboš Pospíšil má nový singl
Po úspěšném albovém projektu Poesis Beat (2021) a loňských oslavách 40 let od prvního vydání dnes již legendár celý článek
OPERA/ TANEC
Celostátní festival ZUŠ Open 2024
ZUŠlechťujeme uměním – pod tímto heslem opět od 23. května do 9. června 2024 ožijí v rámci celostátního celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Svatá Zdislava a Cesty víry
Znovuotevření baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Přímý přenos slavnostní mše, kt celý článek