Bůh masakru v Činoherním klubu
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekSoučasná francouzská dramatička Yasmina Reza patří k vyhledávaným autorkám nejen doma, ale i v zahraničí. Přesto, že napsala za dvacet let všehovšudy sedm her, dvě z nich prošly vítězně mnoha mezinárodními scénami a jsou dobře známy i u nás. Jedna z nich, uváděná pod různými názvy – Art, Obraz, Kumšt, ta druhá pod názvem Třikrát život. Autorka má nejen výborný pozorovací talent, dokáže pečlivě vystavět dramatický rámec hry a dovedně splétat dialogy, ale v neposlední řadě tkví její úspěšnost i v tom, že vychází vstříc „chudým“ divadlům. Vystačí si s jednou dekorací a se třemi či čtyřmi protagonisty. Zdá se, že její nejnovější hra Bůh masakru z roku 2006 se zařadí po bok výše jmenovaných úspěšných her. Nedávno ji hráli v Londýně, nyní se hraje např. v Belgii. Nyní ji v předvánoční premiéře uvedl pražský Činoherní klub. Hra se už objevila na prknech libereckého Divadla F. X. Šaldy a v novém roce jej nazkouší také Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.
Stejně jako u předcházejících si hra víceméně konverzačního charakteru vystačí s jedním prostředím a hodinou a půl času (dialogy čtyř protagonistů se odehrávají v podstatě v reálném čase). Taková produkce si ovšem žádá nejen mistry svého oboru, ale také režiséra, který by situace budoval s pochopením a ohledem na možnosti protagonistů. To se v Činoherním klubu podařilo zkombinovat velmi dobře. Jako režisér si od „anglosaské dramatiky“ poprvé odskočil Ondřej Sokol a do hry obsadil Ivanu Chýlkovou, Jaromíra Dulavu, Vladimíra Kratinu a Miroslavu Pleštilovou.
Když se rozsvítí scéna (jejím autorem je Adam Pitra), spatříme čtyři lidi sedící ukázněně v bílé kožené sedací soupravě a poslouchající se zaujetím Bacha. Obrázek jako vystřižený z reklamy na šťastný život. Máme pocit, že ta hudba nikdy neskončí... Ve vzduchu je ovšem napětí, nervozita, cosi nevysloveného. Skrytá negativní energie. Výchozí situace je vlastně banální a zažil ji asi každý z rodičů... Jeden chlapeček praštil klackem druhého a zranil ho, rodiče se přišli omluvit a situaci „urovnat.“ Přesto, že se všichni zprvu snaží být pozitivní, nejprve mimochodem, pak stále výrazněji vyplouvají na povrch skryté ambice, nenávisti a problémy. Ze strnulé image zdvořilostní návštěvy, při které jeden z mužů – advokát v provedení Vladimíra Kratiny - řeší neustále po telefonu kauzu se škodlivými léky prodávanými významnou firmou, druhý z nich – zdánlivě podpantoflácký obchodník s kastróly v provedení Jaromíra Dulavy zase zdraví otravné matky a obě ženy jsou zpočátku pouze usmívajícími se samicemi, se postupně rozvíjí tvrdé drama, odhalující postupně mnohavrstevnaté nánosy traumat protagonistů. Spouštěčem je faux pas, kdy Aneta z nervozity pozvrací koberec domácích. Jako by se na všech stranách uvolnila stavidla, otevírá se tím cesta k pravdě. A ta, jak známo, bývá krutá. Ačkoliv režisér prohlásil, že se „jedná o kreatury, které jednají s nejlepšími úmysly,“ myslím, že mnohé z toho, co vidíme na jevišti, není v realitě zas tak neobvyklé. V tom je Yasmina Reza opravdu dobrou pozorovatelkou života. V lidech dřímá potlačovaná agresivita a zastydlé ambice, ale zároveň idealizovaná představa o sobě samých a své rodině, a jak hrůzné může být, pokud vybublá na povrch, se denodenně dozvídáme ze zpráv nejen bulvárních médií.
Hra je pečlivě komponována, a tím vymezuje hercům přesné pole působnosti. Takže nehrají pouze se slovy, ale hojně využívají prvky nonverbální komunikace, která vytváří napětí mezi řečeným a nevysloveným. Každý z nich dostane svůj prostor. Díky vynalézavosti režie a herců inscenace nesklouzává k zdlouhavosti. Herci dokážou udržet pozornost diváků, aniž by nudili a předávají si pozornost diváků jako štafetu. Osobně bych se docela obešla bez příliš naturalistického zvracení na scéně, stačila by mi méně pregnantní symbolika. Nicméně uznávám, že pro většinu diváků by bez tohoto malého „masakru“ hra ztratila na působivosti.
Yasmina Reza: Bůh masakru
Překlad: Michal Lázňovský, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, režie Ondřej Sokol. Hrají: Jaromír Dulava, Ivana Chýlková, Vladimír Kratina a Miroslava Pleštilová. Premiéra v Činoherním klubu 16. prosince 2008.
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Recenze
Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih
Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek
Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu
Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Sum 41 - Heaven: X: Hell
Zakládajícími členy skupiny Sum 41 jsou zpěvák a kytarista Deryck Whibley, kytarista Dave Baksh, baskytarista celý článek
OPERA/ TANEC
LVHF bude uměleckým dílem hudebních a zednářských idejí
Koncerty klasické hudby, jejichž program definuje vzájemnost hudebního bohatství a zednářské symboliky – celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Fotografie Miloše Budíka v Praze
Muzeum města Prahy navazuje na výstavu Muzea města Brna Miloš Budík – Jsem fotograf, a představí hlavním celý článek