Scéna.cz 

Shakespeara a Muži v černém v Divadle v Dlouhé

Je to deset let, co jsem v londýnském divadle Criterion viděla poprvé Reduced Shakespeare aneb Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Narvané divadlo se skvěle bavilo, a já (pro kterou byl Shakespeare na malých scénách diplomním tématem) taky. Říkala jsem si tehdy, proč to k nám nikdo nepřiveze? Musela jsem čekat opravdu dlouho, než se někdo odvážil přivést tento text k nám, i když – jak vím – chystali se mnozí. I když kritiky na inscenaci v Divadle v Dlouhé jsou spíše kladné, přesto se v některých objevuje starý český předsudek – „nesahejte nám na klasika!“

Stále jsme si nezvykli. že Shakespeare byl ve své době velký komerčák (jak jinak by se uživil?!), opisoval od koho mohl, nerozpakoval se cpát do svých her množství lascivních narážek, zvířata, tlusté komiky a uvzdychané milence. To mu ovšem nic neubírá na genialitě, která přenesla jeho dílo přes propast času...

Ukazuje se, že autor byl vskutku geniální (ale víme my, kdo to vlastně napsal?), a že vydrží cokoli. I zkrácenou verzi. A právě ta dává mnoho možností se Shakespearem si jak se patří pohrát. Lehkou parodii ovšem se znalostí věci provedli RSC (Reduced Shakespeare Company – parafráze na Royal Shakespeare Company), své přidal překladatel Jiří Josek a dovršil režisér Jan Borna s trojicí herců. V jednom shlédnutí představení, které má skutečně 120 minut a ne více, mnohé z těchto vrstev mohou zaniknout, a to je škoda, protože cesta tohoto kusu od vzniku až k jeho uvedení na českém jevišti je rozhodně pozoruhodná.

Je to téměř třicet let, co parta tří mladíků - Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer čistě „pro kšeft“ vymyslela dvacetiminutovou verzi Hamleta, kterou hráli v létě na venkovských trzích mezi Los Angeles a San Francisko a vybírali přitom do klobouku. Podařilo se jim splnit podmínku zadavatele - představení nesmí trvat více než půlhodinu, musí být rychlé a legrační a tak ho hráli každé prázdniny až do roku 1987. V té době se rozhodli uvést první verzi Redukovaného Shakespeara na edinburgském festivalu s tím, že to vzápětí zabalí. Ale stalo se neuvěřitelné – nabídky se začaly jen hrnout, a tak postupně absolvovali turné po USA., Austrálii a nakonec RSC deset let hostovala v londýnských divadlech. To už se z nich stal „ podnik“, zakladatelé přenechali hraní jiným a věnovali se psaní (zkrácené verze historie světa a USA, Bible, Hollywoodu, muzikálu ad.) Samozřejmě, že nejúspěšnější kus – Reduced Shakespeare - vyšel knižně, a to s poznámkami pod čarou, které jsou pochopitelně daleko vtipnější než celá hra. Právě tuto verzi dostal do rukou Jiří Josek, který má na kontě překlad v podstatě celého Shakespearova díla, v duchu RSC si pohrál s textem a pak štafetu předal Janu Bornovi a jeho hercům. A tak se Shakespeare převaloval sem tam jako sněhová koule a všude něco nabalil. Každý z tvůrců přidal něco ze svého pábitelství a vznikl celek skutečně pozoruhodný. Možná, že z prvního pohledu to může vypadat jen jako parodie na televizní pořady a současné kulturní trendy (počítačové hry, talk show, televizní kuchařka, SMS ad.), ale je tu navíc jeden zvláštní prvek, který mě zaujal více než ostatní. Totiž, oni tři muži v černém. Co tím chtěli tvůrci říci? A tak jsem zapátrala na internetu, kde jsem se dočetla více : „Kdo nebo co jsou muži v černém? Halucinace, zlomyslní a potměšilí vtipálci, mimozemšťané nebo něco paranormálního? Jsou to vládní agenti, kteří mají zastrašovat svědky, aby potlačili svědectví o pozorování UFO? Podle některých ufologů jde o mimozemšťany, kteří se snaží potlačit informace o pohybu kosmických lodí. Jejich neobvyklé způsoby a neznalost některých běžných lidských předmětů jsou typické pro cizí bytost, která se snaží chovat jako člověk, ale nedaří se jí to. Mohou však být i jiným projevem archetypu, který vnímáme jako UFO...“

Můžeme tedy brát inscenaci jako pokus nahlédnout Shakespeara z pohledu „cizinců,“ kteří jeho prostřednictvím sledují naši dobu. Tedy jako jakýsi postmoderní blábol, kde se mísí spěch fastfoodu a nicneříkající užvaněnost, devalvace slov (např. v přednášce na téma života Mistra se kvůli přehození kartiček do života renesančního umělce prolne kus životopisu Hitlerova). A znovu je tu příklad, že Shakespeare je skutečně univerzální – základní příběhy jeho her, ať jsou oholeny na samou dřeň, „nastavují zrcadlo životu“, přesně charakterizují dobu, která je honbou za zážitky, penězi, bojem o moc, a ve které není zcela jasno, kdo je muž a kdo žena, která je ta pravá tvář věcí a lidí.

Celý tento souboj se Shakspearem se odehrává jen na jakémsi přestupní stanici, snad v zákulisí mezi bednami s nápisy inscenací, ve kterých jsou snad ukryty dekorace a rekvizity, ale my z nich nic moc nevidíme... Za zmínku stojí i mix melodií, které pro představení sestavil Jan Vondráček. Tak dokonalou směsku těch nejprofláknutějších hitů a útržků melodií 20:století hned tak pohromadě neuvidíte.

O hereckém umění trojky herců není třeba ani příliš hovořit. Jan Vondráček, Miroslav Táborský i Martin Matejka prokázali svou proměnlivost už X- krát , a zabodovali tedy i tentokrát. Jsem přesvědčena, že každý z nich by zvládl roli v jakékoli Shakepearově hře zvládnout i „navážno“, a že tedy rádi využili této výzvy charakterizovat hrdiny pohybově, i textově v absolutní zkratce. A právě ta vyžaduje schopnosti, kterými hned tak někdo na našich scénách nedisponuje. Můžeme se tedy bavit nejen nápady samotnými, ale i jejich provedením - historické hry jako hokej, ve kterém figuruje místo puku koruna, Titus Andronikus jako kurs vaření, rappovaný Othello, Macbeth v nářečí v kombinaci s hororovými prvky, Romeo a Julie jako trip zlaté mládeže s SMS-kovým dodatkem atd. Podle mého největší kouzlo Shakespearových her tkví v oslavě komediantství, divadelní hravosti a vynalézavosti. A to se v Dlouhé opravdu povedlo.

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
Autoři textu: Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer Překlad: Jiří Josek, režie: Jan Borna, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová , hudba: Jan Vondráček, textový upgrade: Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček, asistent režie a dramaturgická spolupráce: Barbora Futerová. Premiéra Divadlo v Dlouhé 29. listopadu 2008.