zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Egon Kulhánek: Mám poslání, které mě naplňuje…

Egon Kulhánek

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Portál Scena.cz dosáhl v letošním roce dvou významných událostí: v internetovém éteru působí úctyhodných dvacet let a ke čtenářům se dostalo jubilejní tisící vydání. Za dobu své existence jsme vám zprostředkovali mnoho rozhovorů s řediteli kulturních institucí. Ředitel divadla představuje jakýsi štít pro veřejnost, rozdává úsměvy při společenských událostech, jako jsou premiéry nebo divadelní plesy. To je ta lepší stránka jeho funkce. Kromě toho, že musí mít velkou dávku nadšení, diplomatického taktu, patří do vínku všech jeho vlastností také notná dávka odvahy a schopnost správně a v pravou chvíli se rozhodnout. S ředitelem Hudebního divadla v Karlíně Egonem Kulhánkem se nesetkáváme u redakčního diktafonu poprvé. Naše první setkání se uskutečnilo v prosinci roku 2003 - tehdy byl v lednu jmenovaný do funkce. Musel hodně bourat, než mohl stavět nové? Týkalo se to jen budovy nebo se musel rozhodnout i pro změny v souboru? Nejen na tyto otázky jsme hledali odpovědi.

Vzpomínali jsme na jeho začátky v taneční skupině UNO, a stranou nezůstala ani současnost, zejména ředitelská odpovědnost za repertoár. Může ředitel divadla, které zřizuje hlavní město Praha, být producentem nebo spoluproducentem? Myslí Hudební divadlo Karlín také na děti? O tom všem jsme si povídali při pomyslné plavbě v divadelních vodách, kde se stávající ředitel cítí být kapitánem lodi…

  • Příměr s kapitánem lodi je na místě. V roce 2003 jste byl v lednu jmenován do funkce, ale před Vámi přišla velká voda…
    Hudební divadlo Karlín bylo postavené na tekutých píscích. Když přišla povodeň, vzala s sebou všechno kromě historické budovy, jejíž sál byl založen na 12 pylonech zaražených hluboko v zemi. Historický sál byl před povodní ve strašidelném stavu. Dle mého se hodí příměr putyka páté cenové skupiny, kde se padesát let nemalovalo. Vše za jevištěm byly nehistorické přístavky, vypadalo to jako poslepované vlaštovčí hnízdo. A tak jsme nakonec po povodních stavěli nové moderní divadlo okolo toho starého. Kromě toho jsme udělali obrovskou díru za jevištěm a zvětšili jsme hloubku scény přístavbou zadního jeviště.
  • Po stavební stránce byly tedy nakonec povodně pro divadlo přínosné. Divadlo tvoří umělci, tedy orchestr, zpěváci a herci. Tam určitě musely také nastat změny…
    Málokdo ví, že tehdejší věkový průměr umělců se blížil 65 - 70 letům. V žádném muzikálu nemáte pro herce tohoto věku mnoho rolí. Co s tím? Jeden z nich odehrál cca dvacet představení do měsíce, druhý třeba dvě. Oba dostávali stejnou mzdu. To byly problémy, které jsme také museli řešit. A to v podmínkách, kdy divadlo bylo v rekonstrukci po zmíněných povodních, a my tři roky hráli v Kongresovém centru.
  • Pokud vím, nebyl jasný rozsah rekonstrukce divadla. Nakonec zvítězil rozum…
    Budu vždy děkovat tehdejší garnituře ve vedení magistrátu, že se rozhodla rekonstruovat a modernizovat skoro v plném rozsahu. Hned po povodních taková vůle nebyla. Každá inscenace má své dekorace, kostýmy, a nám většina kusů na repertoáru uplavala. Bylo jasné, že některé kroky budeme muset udělat v neprospěch původního repertoáru. Důležité je rozumně a správně hospodařit.
  • Jednou ze zásadních změn bylo, že jste upustili od stálých smluv. Na jednotlivé projekty organizujete konkurzy. Ekonom jásá, ale co umělecký šéf?
    Umělecký šéf? Ten jásá ještě víc než ekonom! Diváka nemusí zajímat, na jakém základě jaké smlouvy umělec pracuje, zda je to pracovně právní vztah nebo smlouva o provedení a užití výkonu. Za tím si stojím na tisíc procent. Umělec podává výkon, a diváka zajímá, jak ho vykonává. To je velmi důležité.
  • V hudebním divadle působí např. taneční company…
    Je to tak, že tanečnice nastoupí v osmnácti letech po škole. Někdy odejde na mateřskou dovolenou a není jisté, co potom - bude moci tancovat jako před tím? A teď si představte, že by byla zaměstnaná, vrátila by se po mateřské a měla o dvacet kilo víc, než její mladší kolegyně. Tanec je kruté řemeslo…
  • Hudební těleso hraje každý den, tam je asi dobré mít stálé hudebníky, dirigenty?
    Měli jsme tady zaměstnaný velký orchestr. Hrajete muzikál, kde nejsou potřeba tympány, do toho operetu, kde hrají troje housle atd. Co potom s těmi, co ten večer nehrají a naopak? Dnes většina autorů hudbu optimalizuje, více se využívá elektronika, zmenšuje se počet hráčů. Koupíte licenci a máte předepsané nejen kostýmy a výpravu, ale i počet lidí v orchestru. Všechny umělce platíme za odehraný večer. Podobně jako mezi sólisty i mezi hudebníky se nám střídají ti samí hráči.
  • Zmínil jste dramaturgii, resp. licence. S tím už se nedá hýbat jako dříve, kdy se často licence nebrala vůbec v potaz…
    Každý kus má jiné potřeby. Dramaturgii nelze jen tak ohýbat. Když vybíráme nový kus, přemýšlíme, kdo v něm bude hrát. V některých muzikálech potřebujete například děti, a to vyžaduje neustálé přeobsazování, rostou, mutují… Uvažovali jsme o muzikálu „Škola rocku“, ale nakonec jsme od toho upustili. Není v našich silách zajistit důstojné obsazení dětských rolí, zejména když každý z nich má hrát slušně na nějaký hudební nástroj.
  • Nedávno jste uvedli původní český kus – Legenda jménem Holmes, ale hrajete i klasické muzikály jako Jesus Christ Superstar. Z čeho máte jako ředitel větší obavy?
    Jako hudební divadlo máme nějakou historii v uvádění muzikálů, máme nějaké jméno, a to i ve smlouvách i v placení. Už není těžké získat licenci toho kterého díla. Licence jako takové neleží veřejně na pultech, ale dá se velmi rychle zjistit, na které dveře zaklepat. Agenti, třeba v Americe, už k nám mají důvěru. Mnohem komplikovanější je to u původních věcí. Vstoupit do neprobádaného území představuje mnohem větší riziko. Ale o to je to pro mě jako producenta napínavější a dobrodružnější. Nemám obavy ani z jedné z těchto disciplín, největší obavy mám vždy z toho, jak zareaguje divák. A tomu je jedno jestli jste licenci koupili, či dílo vytvořili. Divák se chce v poslední době hlavně bavit.
  • Takže radši jste u toho, když muzikál teprve vzniká, než ho nakupovat hotový?
    Přesně tak. U Holmese jsme se s Ondrou (Gregorem Brzobohatým – pozn. red.) scházeli rok. Intenzívně jsme diskutovali, než jsme si vyříkali téma. Byl jsem první čtenář libreta i scénáře, oponent a dramaturg dohromady. Tím je to krásnější a zábavnější. I když každá novinka nese s sebou určitá rizika. Pokud se ohlédneme zpětně, tak od roku 1993, kdy začala má kariéra producenta, „udělal jsem“ tři původní muzikály – Draculu, Carmen a Legendu jménem Holmes. A troufám si neskromně říct, že jsou to tituly veskrze úžasné! Čtvrtý byl titul Lucie, větší než malé množství lásky, kde se použila hudba skupiny Lucie. Tam už jsem neměl možnost do toho moc vstoupit, ale přesto jsem tomu titulu věřil a všichni v divadle jsme ho milovali. Nakonec se ukázalo, že fandové skupiny Lucie neslyší na Karlín a diváci Karlína zase nechtěli hudbu Lucie. Je to ale poučení - jedna z hlavních podmínek původního kusu je mít látku a kvalitního autora.
  • Podobně bychom si mohli povídat o titulu Čas růží… Pojďme raději k operetě. Hudební divadlo Karlín má mj. jiné společenskou objednávku v tomto směru?
    Ta společenská objednávka neexistuje, existuje jistá tradice. V roce 1993, kdy jsem nastoupil, skončil ve funkci ředitel Pospíšil. V té době byla na repertoáru asi jedna opereta. Kolega Moša (ředitel Městského divadla Brno – pozn. red.) řekl moudrou větu: „Jak mám hrát pořád dokola operety, když nikdo, žádnou novou, natož dobrou, sto let nenapsal?“ Doba pokročila, všechno se vyvíjí. Nicméně, dnes máme dvě operety na repertoáru – Polská krev, Veselá vdova. Je to jako kdyby dosud v kině Lucerna promítali černobílé grotesky… a my to zkoušíme navzdory zrychlující době.
  • Jak se po letech v Hudebním divadle Karlín cítíte?
    Po deseti letech tady jsem se cítil trochu vyhořelý. Napadaly mě úvahy, že toho tady nechám. V tu chvíli za mnou přišli Michal Dvořák a Tomáš Belko s muzikálem „Lucie…“. Práce s nimi mě ohromně bavila. Bylo to něco úplně jiného než klasický muzikál, bylo to dobrodružné. Je to, jako když si sednete na skluzavku a moc nevíte, kam na ní dojedete. Nakoplo mě to a vrátilo zpátky. Nesmírně si vážím toho, že za mnou přišli. Díky tomu mě práce zase začala hodně bavit. Lituji každého, kdo nemá to štěstí, a chodí do práce se skepsí. Mám poslání, které mě naplňuje.
  • Vaše začátky se vážou na taneční skupinu UNO. Sám jste říkal, že tanec je k výkonným umělcům krutý. Tančí z těch původních tanečníků ještě někdo?
    Z té úplně první generace už netančí nikdo. Z těch, kteří tančili se zakládajícími členy, dosud vystupuje Richard Genzer, u nás hraje v Draculovi. Tomáš Böhm, ten je z druhé vlny UNA, tančil Krvinku v Draculovi stejně jako Kateřina Stryková a oba je tančí do dneška. Tito tři jsou poslední, o kterých já vím.
  • Co Vám UNO dalo a vzalo?
    Když jsem dělal manažera tanečníkům ve skupině UNO, byl jsem smutný z toho, že oproti ostatním umělcům mají nízké honoráře na to, že nemohou a nebudou dlouho tančit. Když jsme začali jezdit do zahraničí na konci totáče, válcovali jsme konkurenci nižší cenou. Hodně jsme vystupovali v různých programech, ale měli jsme také vlastní show i s orchestry a to začala naše cena stoupat. Ale musím dodat, že i když máte sebekvalitnější tanečníky, prorazíte v Evropě tisíckrát rychleji, když řeknete, že jste z Ameriky. Tanečníci z Broadwaye nemusí být tak kvalitní, ale promotéři s nimi prorazí snadněji. Amerika má tradici, kterou my nemáme. Takže UNO mi dalo nesmírně krásných zážitků a vzalo „showbussinesové“ iluze.
  • Jako Hudební divadlo Karlín ovšem nevyjíždíte hostovat do zahraničí.
    To je velmi diskutabilní záležitost. Kdybychom dělali nějaké lidové tance, tak prosím, proč ne. My jsme divadlo dotované státní kasou, proč bychom měli exportovat zahraniční muzikál do zahraničí? Pak nás nějaký producent bude prodávat v Německu a bude pečlivě hlídat, aby nikdo nezaslechl češtinu? To už jsem zažil mnohokrát. A jezdit po okresních městech, to není také nic pro nás. Nechci, aby toto divadlo bylo něčeho takového součástí.
  • Máte v Praze největší sál. Kdy jako ředitel máte největší radost, když je ten sál plný nebo naopak?
    (Dlouhé zamyšlení.) Sál našeho divadla má své kouzlo, i když je prázdný. Kdykoliv jím procházím, tak nemůže být po logice plný, protože diváci chodí do divadla večer po práci, ve svém volném čase. Sál je vždycky plný večer. A to mě samozřejmě těší. Zejména při děkovačce, kdy je sál plný, diváci jsou nadšení, lidi tleskají ve stoje a sálá z nich nadšení a energie. To si trochu hraji na energického upíra jako hrabě Drákula a užívám si, snažím se co nejvíce elánu načerpat. Té pozitivní, radostné a příjemné energie je tam v sále opravdu hodně.
  • Takže nemáte potřeby produkovat muzikál We will Rock you v Kongresovém centru, jak se proslýchá?
    V žádném případě. Naši produkci nemůžeme nikam přenést, máme náročné scény, využíváme točnu, umělý déšť, inteligentní světelný park, o zvuku ani nemluvě… Diváci k nám prostě musí přijet. Takže kdybychom dělali tento muzikál, tak výhradně v prostorách divadla. Ohledně spolupráce na muzikálu We Will Rock You, už jsem slyšel i drb, že se v něm angažuji, jako soukromá osoba. To musím odmítnout jako totální blábol. V našich prostorách proběhly konkurzy na základě klasické nájemní smlouvy tak, jak to umožňujeme i jiným produkcím. A to je vše! Nejedná se ani o žádnou koprodukci. Nemáme sebemenší důvod uvádět nějaký kus mimo prostory našeho divadla, bylo by to nelogické.
  • Muzikálová ojedinělá revue Jak se dělá muzikál ukazuje nový směr HDK…
    Na základě průzkumů jsme došli k závěru, že bychom se měli víc věnovat nové generaci. V přirozeném procesu postupně ztrácíme starší diváky. Prvním pokusem na této cestě bylo koncertní představení 10 let nad vodou, s kterým jsme objeli některé festivaly. Hodně mladých diváků pochopilo, že návštěva muzikálového divadla není totéž jako návštěva zubaře… Tak jsme vytvořili edici HDK Junior, kus Jak se dělá muzikál je první vlaštovkou… Cílovou skupinou diváků je druhý stupeň ZŠ a výš. Mladému divákovi se snažíme ukázat zákulisí, vznik muzikálu. A další nápad se realizuje – muzikál s pohádkovým příběhem Královna Kapeska, plánovaná premiéra v listopadu 2019. Zatím se učíme, jak s těmi mladšími komunikovat, ale v produkcích broadwayského typu chceme určitě pokračovat.

    www.hdk.cz

    27.5.2019 10:05:44 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •