Scéna.cz 

Hudební rozhledy 08/2011

Plácido Domingo, čerstvý sedmdesátník s kontem čítajícím na 3.500 představení, 134 rolí, 12 cen Grammy a stovek nahrávek, je zcela výjimečným fenoménem, který přesahuje hranice operního světa a známý je každému, kdo má alespoň základní povědomí o hudbě, a to nejen klasické. Může se zdát, že „nejlepší operní pěvec všech dob“ je dílem promyšlené marketingové strategie, avšak řada nezapomenutelných a těžko překonatelných výkonů je spolu s bezprecedentní vokální vitalitou a všestranností dokladem zcela výjimečných uměleckých kvalit. Po sedmnácti letech „Král opery“ znovu české publikum potěší a svým galakoncertem, na němž mj. zazní ukázky nejen z oper Verdiho, Pucciniho a Leoncavalla, ale i ze zarzuel, operet a muzikálů, završí 20. srpna oslavy 20. výročí MHF Český Krumlov. Umělce, po jehož boku se představí portorická sopranistka Ana María Martínezová, doprovodí Rozhlasoví symfonikové, řízení Američanem Eugenem Kohnem.

Dlouhotrvající vlny potlesku, volání „bravo“ a dupání jistě nepatří ke zcela obvyklým rituálům, jaké se praktikují po operních představení, nicméně návštěvníci premiérové inscenace Donizettiho Anny Boleny ve Vídeňské státní opeře 2. 4. 2011 reagovali právě tímto způsobem. Platily tyto ovace Donizettiho veletoku ušlechtilého belcanta a virtuózního zpěvu? Nebo byla adresátem oněch spontánních výbuchů nadšení publika prostě představitelka titulní role Anna Netrebko, o níž vídeňská kritika, opatrná na slova chvály, psala v superlativech? Zřejmě muselo být ještě něco, co tak posluchače zaujalo, strhlo a pohltilo. Po stojednaosmdesáti letech od milánské premiéry lyrického dramatu Any Boleny, dvaatřicáté opery dvaatřicetiletého Gaetana Donizettiho, se objevil tento operní belcantový klenot v té nejvyšší možné umělecké kvalitě ve Vídni vůbec poprvé. Premiéra tedy byla v metropoli na „prý“ krásném modrém Dunaji vnímána především jako významná společenská událost.

Mariusz Treliński, režisér vratislavského Dona Giovanniho, dnes již světově etablovaný tvůrce, přenesl do Opery Wrocławskiej svou varšavskou inscenaci, která před devíti lety vyvolala po premiéře v Národní opeře velký ohlas, a to nejen u polské kritiky. Nejde však o repliku tohoto pozoruhodného představení: hudebního nastudování se tentokrát ujal finský dirigent Jari Hämäläinen, umělecký šéf festivalu v Savonlinně, a výsledkem je značně odlišný tvar, jak režijně, tak hudebně. Každý Don Giovanni stojí a padá s titulní postavou, a v tomto smyslu lze říci, že i vratislavská inscenace má své želízko v ohni, i když ji zde nezpívá Mariusz Kwiecień, považovaný dnes za jednoho z nejlepších představitelů této role na světě, ale Mariusz Godlewski. Jeho jadrný, výrazný, již dobře vyzrálý baryton kreslí záludné záhyby donjuanovského charakteru se stejnou přesvědčivostí, s jakou mladý umělec naplňuje Trelińského režijní představu.

Když Clara Schumannová poprvé slyšela hrát Ference Liszta, pronesla, že jej „nelze přirovnat k nikomu, neboť je to jediný zástupce svého druhu“ a zahájit článek o Svjatoslavu Richterovi snad ani nelze lépe než právě týmiž slovy. V čem je tento gigant moderního klavíru tak ojedinělý? Co způsobovalo po mnoho let, že největší pianisté rušili své koncerty, aby mohli odcestovat do vísky, kde právě vystupoval? Řada autorů se pokoušela zázrak jménem Richter objasnit, nemyslím však, že se to někomu bezezbytku podařilo. Třídílný dokument hudebního dokumentaristy Bruna Monsaingeona nese příznačný název – Richter: The Enigma. Po jeho zhlédnutí vás prostoupí neodbytný pocit, že přes veškerou podnětnost sneseného materiálu hádanka i nadále trvá. V rozhovoru, který s ním Mon¬saingeon šťastně stihl natočit rok před klavíristovou smrtí, se Richter, jinak vždy k novinářům skoupý na slovo, zamýšlí nad celým svým životem. A vzpomínání je to dosti smutné, ba depresivní.