zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Chaplin v Praze

Amelia Waller a Koki Nishioka  (Foto: Martin Popelář)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Německý choreograf Mario Schröder vytvořil balet Chaplin pro lipský soubor v roce 2010 a o pět let později v roce 2015 jej nastudoval v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. 11. února toto jeho nejvíce oceňované dílo přivezli ostravští tanečníci, jako první hosté z regionů, na scénu Stavovského divadla v Praze.
Je všeobecně uznávanou pravdou, že život velkých komiků nebyl příliš radostný. Potvrzuje to také děj baletu vycházejícího z osudu krále němé filmové grotesky Charlie Chaplina – aby byla dodržena etiketa - Sira Charlese Spencera Chaplina povýšeného za své umění do šlechtického stavu anglickou královnou.

Balet tedy není gejzírem klauniád, jak by snad někdo chtěl očekávat, i když i ty jsou podstatným stavebním prvkem, ale sledem filmových obrazů „sestřihaných“ v chronologickém pořadí z důležitých událostí v Chaplinově životě nebo připomínajících jeho úspěšné filmy. Přitom se přirozeně nejedná jen o přesnou biografii ale spíše o duševní prožitky nebo reflexi doby.
Hlavní hrdina se vyjadřuje dvojmo – jako muž „Chaplin“ - civilní osoba s více racionálním přístupem a známá filmová figurka „Tuláka“ (představuje ji žena), skrze níž jedná a která jakoby materializovala jeho sny, touhy i obavy.
Děj se dynamicky naplňuje ve střídání davových akčních scén podmalovaných zvučnými tóny, kdy celý prostor je přeplněn rejem postav a intimních „dialogů“, v nichž se setkává a utkává Chaplin a Tulák, v nichž se rozvíjejí vztahy se ženami a dalšími spoluhráči a které se vyznačují odlišnou hudební náladou a jemnější poetikou.
Zpočátku příběh vypráví o rodinném prostředí a jeho vlivech, o Chaplinových počátcích v tehdejším londýnském „showbyznysu“ , o příchodu do filmových ateliérů v USA, o zrození ikonické figury Tuláka s charakteristickými rekvizitami - buřinkou, hůlkou a nadměrnými botami, postavy, která se příznačně pohybuje a provádí běžné věci nezvyklým způsobem a která Chaplinovi zajistila světový úspěch. Ten tu zprostředkovávají útoky urputných novinářů a nadšených fanoušků, které vpadají do „soukromých rozprav“ mezi oběma „těly“ hrdiny. Ataky přízně se zvrh&aa cute;vají ve svůj opak v době, kdy upadá Chaplinova popularita a kdy je v USA obviňován kvůli svému levicovému smýšlení. Typická munice němé grotesky - šlehačka (v reálu použita holící pěna) se mění v rukou fanatiků v prostředek agrese vůči „ukřižovanému“ Tuláku.

Choreografie pracuje s expresivním moderním tvaroslovím vycházejícím z klasiky, některé pasáže přetančí Chaplinovy osudové ženy na špičkách. Situace jsou často nejednoznačné, balancují mezi slzami a smíchem. Do silných emocí se nečekaně vloudí komika a nadlehčí a osvěží to, co by se mohlo jinak zdát příliš závažné nebo chmurné. Oba hlavní představitelé Chaplin - Ayuka Nitta a Tulák - Koki Nishioka byli ve svém tanečním projevu schopni naplnit požadavky svých rolí s vážností i lehkosti. Mnohem těžší podmínky taneční i herecké měl ovšem Tulák, když uvolňoval svou striktní filmovou styliza ci a opět se do ní vracel, stále s velkými botami, příznačnou chůzí i tiky hlavou.
Poměrně intenzivně frekventovaný sbor byl nucen prokazovat důkladnou fyzikou kondici v komických scénkách, breakdance nebo dalších artistických produkcích ale i soustředění a dobrou koordinaci ve zdánlivě chaotickém víření, aby účinek vyzněl tak jak měl. K nejefektnějším gagům patřila „spartakiáda“ klaunů v pruhovaných trikotech, „holení“ nebo defilé filmových stars, kdy promenující se postavy v růžových županech měli nasazeny úsměvné tváře známých herců a hereček a málokdo asi zapomene na zrození Diktátora z nafouknuté bubliny.

Filmová tématika se nemůže neodrazit ve scénografii (Paul Zoller) - ateliér s projekčním plátnem v centru, reflektory. „Pokřivenou“ skutečnost grotesky naznačují židle a stůl umístěné na stěně a stropě a využívané jako houpačky. Nápaditě je popisován nástup mluveného filmu, kdy se do studia snaží prodrat obří mikrofon, ale tehdy mu v tom ještě Tulák statečně zabrání. Podobně jako hudba (hudební koláž z děl skladatelů 19. a 20. století) navozuje atmosféru barevné osvětlení (Daniel Tesař) – od „přirozeného“ světla, ztemnění v komornějších scénách až po ostré výrazné tóny červené a modré.
Rozhodnutí Národního divadla moravskoslezského inscenovat balet Maria Schrödera se potvrdilo jako nanejvýš správná volba. Život Charlie Chaplina se i dnes ukazuje být aktuální a zpracovaný jako taneční divadlo atraktivní nejen pro přímé zájemce o balet, jak dokládá stálý zájem o představení v Ostravě, o jehož kvalitách se nyní přesvědčilo i publikum v Praze.
Postava nešikovného človíčka, který na počátku pomalu prochází přímočaře scénou a na závěr ji stejným způsobem opouští, vzbuzující salvy smíchu ale i sympatie a soucit, se i zde jeví jako nadčasový symbol snahy neustupovat za žádných okolností z pozic lidskosti.

20.2.2017 18:02:17 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bílá voda (MdB)

Časopis 13 - sekce

DIVADLO

1. kulturní portál Scena.cz - 25 let

Herečka Květa Fialová a šéfredaktor Josef Meszáros

Naše cesta za kulturou trvá již dvacet pět let! Od chvíle, kdy portál poprvé otevřel své virtuální brány v roc celý článek

další články...

HUDBA

Hudební tipy 12. týden

Richard Müller: čierna labuť, biela vrana

Hej mistře basů
Velkolepý koncert v pražské Lucerně k poctě legendárního kapelníka, skladatele, zpěváka a p celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 13. týden

Za zvukem valašského dřeva

Velechrám v Ulmu – nejvyšší kostel světa
Staleté osudy a současný život výjimečné gotické stavby. Něm celý článek

další články...